ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.9.2005
sp. zn. 7 Afs 9/2005 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
T. P., a. s., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Pod Višňovkou 1661, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 9. 2004, č. j. 11 Ca 54/2004 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen „správní orgán“) ze dne 8. 1. 2004, č. j. FŘ 9008/15/02,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti exekučnímu příkazu vydanému Finančním
úřadem pro Prahu 9 (dále též „správce daně“) dne 30. 3. 2001, č. j. 87408/01/009940/7108.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl
ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel poukázal na skutečnost, že exekuční příkaz
byl vydán osobami, vůči kterým byly stěžovatelem vzneseny námitky podjatosti. Dále namítl,
že lhůta pro odvolání proti exekučnímu příkazu byla stanovena v rozporu s ust. §48 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou
věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), na 15 dnů, čímž došlo ke zkrácení odvolací
lhůty. Zdůraznil, že pokud byla před vydáním exekučního příkazu vznesena námitka
podjatosti pracovníka správce daně, pak tento pracovník mohl ve věci činit jen nezbytné
úkony, kterými dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2002,
sp. zn. 28 Ca 448/2001, není vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel vznesl
dne 22. 3. 2001 u správního orgánu s ohledem na exekuci na movitý majetek podezření
ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, což dle jeho názoru
zahrnuje z hlediska obsahu i námitku podjatosti ve věci. Dopisem ze dne doručení 4. 4. 2001
pak u správce daně vznesl námitku podjatosti vůči všem pracovníkům správce daně.
Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením soudu, že jeho podání ze dne 22. 3. 2001 neobsahuje
námitku podjatosti, neboť by tak byl popřen základní princip posuzování právního úkonu
podle obsahu, nikoliv podle jeho názvu. Stěžovatel trvá na tom, že pokud vznese vůči
pracovníkům správce daně podezření ze spáchání trestného činu, nemůže být tímto širokým
vymezením v žádném případě pojmově vyloučena námitka podjatosti. Toto podání bylo
rovněž míněno paušálně, proto je nepodstatné, že bylo uplatněno v jiném řízení. Stěžovatel
navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci městskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelovo podání
žádnou konkrétní námitku podjatosti neobsahuje, neboť z jeho obsahu vyplývá, že se jedná
o stížnost na postup správce daně s podezřením ze spáchání trestného činu ohledně
exekučního příkazu ze dne 21. 3. 2001 postihujícího movité věci stěžovatele. Konkrétní
námitky podjatosti byly vzneseny až dne 4. 4. 2001 a 21. 5. 2001, tedy až po vydání
exekučního příkazu v dané věci. Správní orgán souhlasí s městským soudem rovněž v otázce
délky odvolací lhůty daného exekučního příkazu, neboť poučení bylo zcela v souladu s ust.
§73 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Na základě výkazu nedoplatků, č. j. 73104/01/009512/7194, sestaveného
ke dni 19. 3. 2001, vydal dne 30. 3. 2001 správce daně exekuční příkaz na přikázání
pohledávky na peněžní prostředky stěžovatele na jeho účtech vedených u Č. a. s., divize I.,
se sídlem v P. 1, S. n. 32, a to až do výše vymáhané pohledávky. Tento exekuční příkaz
obsahuje poučení následujícího znění: „Z důvodu, že exekučnímu příkazu nepředcházela
výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, může dlužník proti němu podat písemně nebo
ústně do protokolu u podepsaného správce daně do patnácti dnů ode dne doručení místo
námitek odvolání.“ Tento exekuční příkaz byl stěžovateli doručen dne 13. 4. 2001. Proti
tomuto příkazu podal stěžovatel dne 27. 4. 2001 odvolání, ve kterém mimo jiné vyslovil
i „námitku podjatosti vůči všem pracovníkům Finančního úřadu, kteří se na vydání a realizaci
exekučního příkazu podíleli.“ Součástí správního spisu je i podání stěžovatele
ze dne 23. 3. 2001, ve kterém stěžovatel popisuje postup pracovníků správce daně
při provádění soupisu jeho majetku a označování jeho strojů a zařízení, se kterým nesouhlasí,
když podání končí následovně „V každém případu jde o závažné podezření na zneužití
pravomoci veřejného činitele. Vzhledem k tomu, že jde o případ ve Vaší pravomoci,
předávám Vám tímto tuto stížnost na postup pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 9, včetně
Vašeho zvážení, zda skutečně nejde o podezření na spáchání výše uvedených trestných činů.
Současně Váš žádáme o nápravu tohoto protiprávního postupu Finančního úřadu
pro Prahu 9.“ Spis rovněž obsahuje podání stěžovatele ze dne 3. 4. 2001 nazvané Námitky
proti exekučnímu příkazu číslo jednací 73006/01/009940/7108 ze dne 21. 3. 2001, jehož
obsahem je mimo jiné i sdělení „vyslovujeme námitku podjatosti vůči všem pracovníkům
Finančního úřadu, kteří se na vydání a realizaci exekučního příkazu podíleli“.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §26 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt, další osoby
zúčastněné na řízení i pracovník správce daně jsou povinni neprodleně oznámit vedoucímu
pracovníkovi správce daně skutečnosti uvedené v odstavcích 1 a 2 a další skutečnosti
nasvědčující podjatosti pracovníka správce daně.
Dle ust. §21 odst. 6 cit. zákona pro řízení je rozhodující obsah podání, i když
je nesprávně označeno. Z podání musí být patrno, kdo je činí, čeho se týká a co se navrhuje.
Podle ust. §48 odst. 5 cit. zákona, věty prvé, odvolání lze podat ve lhůtě třiceti
dnů ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje, není-li
v tomto zákoně stanoveno jinak.
Podle ust. §73 odst. 8 cit. zákona exekuční příkaz se doručuje daňovému dlužníkovi
nebo ručiteli a dalším osobám, kterým jsou exekučním příkazem ukládány povinnosti.
Všechny tyto osoby mohou proti němu podat do patnácti dnů námitky. O námitkách rozhodne
správce daně, který exekuci nařídil. Pokud byla zahájena exekuce podle odstavce 2, je proti
exekučnímu příkazu připuštěno odvolání, stejně jako u výzvy podle odstavce 1.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítal, že již před vydáním
předmětného exekučního příkazu uplatil u správního orgánu námitku podjatosti pracovníků
správce daně, a proto mohli tito pracovníci do doby rozhodnutí o vznesené námitce činit
pouze nezbytné úkony, tj. nikoliv vydat exekuční příkaz. Jak vyplynulo z přehledu správního
spisu učiněného výše, stěžovatel adresoval správnímu orgánu před vydáním předmětného
rozhodnutí skutečně podání, které vyjadřovalo jeho nespokojenost s postupem pracovníků
správce daně při výkonu exekuce. Nejvyšší správní soud se však na rozdíl od stěžovatele
nedomnívá, že by obsahem tohoto podání byla i námitka podjatosti vůči pracovníkům správce
daně. Jak již ve svém rozhodnutí konstatoval městský soud, správní orgán nepochybil, když
v podání stěžovatele ze dne 23. 3. 2001 neshledal existenci námitky podjatosti, neboť toto
podání žádnou takovou námitku neobsahovalo. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nelze
ztotožňovat institut podjatosti s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele.
Jak vyplývá z ust. §158 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění platném
pro projednávanou věc, tohoto trestného činu se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu
způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu, překročí svou pravomoc, nebo nesplní povinnost
vyplývající z jeho pravomoci. Z normativní dikce je tedy zřejmé, že se jedná o takové
úmyslné jednání či opomenutí veřejného činitele, které ohrožuje zájem státu na řádném
výkonu pravomoci svěřené veřejnému činiteli a na ochraně práv fyzických a právnických
osob. Jde tedy např. o porušení či obcházení konkrétního zákona či o výkon činnosti, která
patří do pravomoci jiného veřejného činitele. Na rozdíl od tohoto trestného činu je účelem
institutu podjatosti zajistit daňovým subjektům ochranu jejich zájmů a fair proces. Podjatost
vyjadřuje určitý poměr konkrétního pracovníka k určitému subjektu či k určité věci; byla
by zde tedy možnost jisté zainteresovanosti pracovníka na výsledku řízení. Ze zákona
o správě daní a poplatků je patrné, že lze rozlišovat tzv. absolutní důvody vyloučení (tj. ust.
§26 odst. 1 a 2 cit. zákona), kdy je pracovník vyloučen vždy, a dále vyloučení na základě
oznámení dle odst. 3 cit. ustanovení, u kterého je nutno zkoumat existenci podmínek
pro podjatost. Je tedy zřejmé, že není správným názor stěžovatele, že podezření ze spáchání
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v sobě musí a priori zahrnovat rovněž
námitku podjatosti v daňovém řízení. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel sám užil v textu
svého podání slova „stížnost, podezření na zneužití pravomoci veřejného činitele a podezření
na spáchání trestných činů“, je zřejmé, že tím nezamýšlel vznést námitku podjatosti, neboť
pak by zcela jistě použil slovního spojení „vyslovujeme námitku podjatosti“, jak tak učinil
např. ve svém podání ze dne 3. 4. 2001 či 27. 4. 2001. Stěžovatelův poukaz na skutečnosti,
že správce daně neposuzoval jeho podání ze dne 23. 3. 2001 dle obsahu, nýbrž jen podle jeho
názvu, Nejvyšší správní soud uvádí, že takovýto závěr ze spisu v žádném případě nevyplývá.
Předmětné podání stěžovatele totiž není nikterak označeno, neboť začíná přímo oslovením
„vážení“. Správní orgán proto nepochybil, jestliže ho posuzoval tak, jak je uvedeno výše,
když zohlednil právě obsah předmětné písemnosti. Proto Nejvyšší správní soud hodnotí tuto
námitku stěžovatele jako zcela účelovou mající za cíl snahu o odvrácení nepříznivých
následků spojených pro stěžovatele s vydáním exekučního příkazu, které si ovšem zavinil
vlastním neplněním zákonných povinností.
K dalšímu stížnímu bodu týkajícímu se délky lhůty pro podání odvolání proti
exekučnímu příkazu se již zcela vyjádřil městský soud ve svém rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud proto jen opakuje, že při výkladu právních norem je třeba vycházet z obecných
interpretačních pravidel a zejména ze samotného textu zákona. Jestliže tedy zákon o správě
daní a poplatků ve svém ust. §48 odst. 5 stanovuje obecnou lhůtu pro podání odvolání
na 30 dnů, avšak sám tuto svou obecnost zdůrazňuje použitím formulace „není-li v tomto
zákoně stanoveno jinak“, je možno tohoto ustanovení použít pouze v případě, že zákon
o správě daní a poplatků na jiném místě nestanoví lhůtu jinou. Vzhledem k okolnosti, že ust.
§73 odst. 8 cit. zákona stanovuje lhůtu pro podání odvolání na 15 dnů, nelze pro tento
typ odvolání použít obecné ustanovení §48 odst. 5 cit. zákona. Proto ani v tomto případě
správce daně nepochybil a tak i tato stížní námitka stěžovatele je nedůvodná.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu