ECLI:CZ:NSS:2006:7.ANS.5.2005
sp. zn. 7 Ans 5/2005 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele Úřadu
průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, A. Čermáka 2a, za účasti společnosti T. S.,
zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005,
č. j. 8 Ca 248/2004 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem městského soudu bylo stěžovateli uloženo, aby ve lhůtě
jednoho měsíce vydal rozhodnutí o rozkladu obchodní společnosti T. S., se sídlem ve F., P.,
2 r. d. T., (dále jen „účastník řízení“), proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 26. 1. 2004,
č. j. O-178499, kterým tento rozhodl o výmazu ochranné známky „O. L.“, zapsané
pod č. 251669, jejímž majitelem byl účastník řízení, a dále, aby stěžovatel uhradil účastníku
řízení ve výroku blíže specifikované náklady řízení.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel, že městský soud ve svém
rozhodnutí nesprávně aplikoval ust. §42 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách
a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění platném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o ochranných známkách“), který ve svém odst. 2 stanoví, že rozklad se považuje
za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu. Tento
zákon však nestanoví mechanismus vybírání poplatku, ale pouze jeho výši. Stěžovatel
se domnívá, že názor soudu, že měl vyzvat toho, kdo podává rozklad, k zaplacení správního
poplatku, je nesprávný, což je zřejmé z kontextu odst. 1 a 2 citovaného ustanovení, neboť
lhůtu jednoho měsíce k podání rozkladu nelze prodloužit. Z výše uvedeného je zřejmé,
že ve věcech známkových není možné aplikovat ust. §6 zákona č. 368/1992 Sb., o správních
poplatcích, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správních
poplatcích“), neboť není možné kumulativně splnit podmínky, že rozklad je nutno podat
do jednoho měsíce, že lhůtu k jeho podání nelze prodloužit a její zmeškání prominout,
že se rozklad považuje za podaný jen, je-li zaplacen správní poplatek, a že je stěžovatel
podatele rozkladu povinen vyzvat k zaplacení poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu 15ti dnů.
Názor městského soudu je proto v rozporu s pravidly formální logiky, v důsledku čehož bylo
ust. §42 zákona o ochranných známkách nesprávně vyloženo. S ohledem na okolnost,
že rozklad je podaný teprve tehdy, je-li zaplacen správní poplatek, je nutno konstatovat,
že rozklad nebyl podán. Proto byl účastníkovi řízení poplatek, který zaplatil dne 21. 10. 2004,
vrácen. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že je nereálné rozhodnout o rozkladu ve lhůtě
jednoho měsíce, neboť je nutno učinit úkony dle ust. §56 správního řádu. Soud tedy
k rozhodnutí o rozkladu nestanovil lhůtu přiměřenou, když zvláštní právní předpis nestanoví
lhůtu k projednání rozkladu žádnou. Z důvodu, že rozklad není podán, není možné o něm vést
řízení a v tomto řízení vydat rozhodnutí, proto má stěžovatel za to, že městský soud při svém
rozhodnutí nesprávně zjistil skutkový a právní stav. Proto je jeho rozhodnutí nezákonné a jako
takové je nutno ho zrušit a věc soudu vrátit k novému projednání.
Ze správního spisu, který soudu předložil městský soud, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 24. 2. 2003 byla na základě žádosti společnosti E. s. s r. o. (od které byla
ochranná známka převedena na účastníka řízení) zapsána ochranná známka „O. L.“ do
rejstříku ochranných známek pod č. 251669. Na návrh O. R. L. byla ochranná známka
rozhodnutím stěžovatele ze dne 26. 1. 2004, č. O-178499, vymazána z rejstříku ochranných
známek. Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení rozklad. Z přípisu stěžovatele, kterým
tento odpovídal na podání účastníka řízení, ze dne 9. 8. 2004 vyplynulo, že stěžovatel o
rozkladu účastníka řízení nerozhodl, neboť vzhledem k tomu, že účastník řízení nezaplatil ve
stanovené lhůtě správní poplatek, považoval stěžovatel podání účastníka řízení za nepodaný
rozklad. Rozhodnutím stěžovatele ze dne 23. 11. 2004, č. O-178499, byl účastníkovi řízení
vrácen soudní poplatek, který byl zaplacen dne 21. 10. 2004.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §42 odst. 1 zákona o ochranných známkách proti rozhodnutí Úřadu
lze podat ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení rozhodnutí rozklad. Rozklad má odkladný
účinek. Lhůtu k podání rozkladu nelze prodloužit a její zmeškání nelze prominout. Dle odst. 2
citovaného ustanovení rozklad se považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek
podle zvláštního právního předpisu.
Dle ust. §6 odst. 1 zákona o správních poplatcích poplatky stanovené v sazebníku
pevnou částkou se platí bez vyměření a jsou splatné před provedením úkonu uvedeného
v jednotlivých položkách sazebníku, není-li stanoveno jinak v poznámkách k jednotlivým
položkám sazebníku. Nezaplatí-li poplatník poplatek v této době, vyzve ho správní orgán,
aby tak učinil do 15 dnů ode dne, který následuje po doručení výzvy. Současně ho poučí,
že nebude-li výzvě vyhověno, zahájené řízení se zastaví. Proti výzvě k zaplacení poplatku
lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne, který následuje po doručení výzvy.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s výkladem ust. §42 odst. 2
zákona o ochranných známkách ve spojení s ust. §6 odst. 1 zákona o správních poplatcích
tak, jak ho učinil městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
spornou věc posoudil tak, jak je uvedeno níže.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že obě výše citovaná ustanovení nelze vykládat
způsobem, který prezentuje stěžovatel ve své kasační stížnosti. Stěžovatel uvádí,
že „na podání rozkladu ve věcech známkových nebylo možné aplikovat ust. §6 zákona
o správních poplatcích“. Z předmětného zákona ani ze zákona o ochranných známkách však
nevyplývá, že by některý z nich aplikaci ust. §6 zákona o správních poplatcích v řízení
dle ust. §42 zákona o ochranných známkách výslovně vylučoval. V případě, že tomu
tak není, je tedy stěžovatel při vybírání správního poplatku za jakékoliv podání povinen
postupovat dle zvláštního právního předpisu, na který odkazuje sám zákon o ochranných
známkách, tedy dle zákona o správních poplatcích, neboť právní předpis, dle kterého
je postupováno ve známkoprávních věcech, neobsahuje vlastní ustanovení upravující postup
při výběru správních poplatků. Jestliže tedy ust. §6 zákona o správních poplatcích stanovuje
správnímu orgánu v případě, že správní poplatek není zaplacen, vyzvat podatele k jeho
zaplacení, byl stěžovatel povinen postupovat tímto způsobem i vůči účastníkovi řízení, neboť
mu tak výslovně stanoví právní předpis a není zde tudíž prostor pro uvážení správního orgánu,
zda výzvu podateli pošle či nikoliv. Až poté, co je podateli (v souzené věci účastníkovi řízení)
doručena předmětná výzva, a poté, co podatel zaplatí příslušný správní poplatek, je stěžovatel
oprávněn posuzovat dodržení lhůty k podání rozkladu dle ust. §42 odst. 2 zákona
o ochranných známkách. Její nedodržení, tedy opožděnost podání, pak je nutno přičítat k tíži
účastníka řízení, který v případě, že má zájem na projednání rozkladu, musí nejen rozklad
podat, ale i ve lhůtě pro jeho podání zaplatit správní poplatek.
K námitce stěžovatele týkající se nepřiměřenosti délky lhůty stanovené mu městským
soudem pro rozhodnutí o rozkladu účastníka řízení uvádí Nejvyšší správní soud, že lhůta
je s ohledem na všechny okolnosti případu přiměřená.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Účastník řízení nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu