ECLI:CZ:NSS:2006:7.APS.1.2006
sp. zn. 7 Aps 1/2006 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele MUDr. M. S., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem
v Brně, Lidická 57, za účasti České lékařské komory, se sídlem v Olomouci, Dolní
náměstí 38, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2005,
č. j. 22 Ca 3/2004 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Stěžovateli se vrací soudní poplatek za podání kasační stížnosti v částce
3000 Kč z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 10. 2005, č. j. 22 Ca 3/2004 - 67 zamítl
návrh stěžovatele na ustanovení opatrovníka České lékařské komoře (dále jen „účastník“).
Krajský soud vydal napadené usnesení v řízení o žalobě stěžovatele, jenž se domáhá ochrany
před nezákonným zásahem účastníka, který spatřuje ve způsobu přijetí novely volebního řádu
na sjezdu delegátů účastníka ve dnech 31. 10. až 2. 11. 2003. Krajský soud poukázal
na ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je možno ustanovit opatrovníka právnické
osobě tehdy, pokud tu není osoba oprávněná za ni jednat, nebo kdy je sporné, kdo je osobou
oprávněnou jednat za právnickou osobu. Druhý z případů dopadá na situaci, kdy u právnické
osoby existuje více osob, které o sobě tvrdí, že jsou oprávněny za tuto osobu před soudem
jednat, ačkoliv jejich tvrzená oprávnění nemohou vedle sebe obstát. V tomto případě jako
prezident účastníka vystupoval MUDr. D. R., a to nejen v tomto řízení, ale všeobecně
a zároveň není známo, že by se tohoto postavení domáhal někdo jiný. Jelikož to nečiní v této
věci ani stěžovatel, nebyly splněny zákonné podmínky, aby byl účastníkovi ustanoven
opatrovník pro řízení podle citovaného ustanovení §64 s. ř. s.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. vyjádřil stěžovatel nesouhlas se závěry krajského soudu. Stěžovatel uvedl,
že za účastníka jedná navenek jeho prezident a MUDr. D. R. nebyl prezidentem v době
udělení plné moci advokátovi, neboť volba, která jeho zvolení předcházela, nebyla v souladu
se zákonem. Sjezd delegátů, který MUDr. D. R. prezidentem zvolil, nebyl usnášeníschopný,
protože delegáti sjezdu byli voleni okresními shromážděními účastníka, která také nebyla
usnášeníschopná. Delegát sjezdu zvolený na neusnášeníschopném okresním shromáždění
proto nemohl být řádným delegátem sjezdu. Účastník tak nemá žádného prezidenta, který
by stál v jejím čele. Krajský soud se nijak nevypořádal s jeho tvrzeními ohledně neplatné
volby MUDr. D. R. prezidentem účastníka, a napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné.
Stěžovatel se proto domáhal zrušení napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že sám stěžovatel se neúspěšně
ucházel o funkci prezidenta na volebním sjezdu, který podle jeho tvrzení nebyl
usnášeníschopný. Podle ustanovení §15 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, sjezd delegátů schvaluje, mění a ruší organizační, jednací, volební
a disciplinární řád. Platný volební řád ve svém ustanovení §2 odst. 4 stanoví, že pro platnost
voleb je nutná nadpoloviční většina odevzdaných hlasů účastníků volebního shromáždění
a nadpoloviční většina všech hlasů delegátů sjezdu. K platnosti voleb tak postačí nadpoloviční
většina odevzdaných hlasů účastníků volebního shromáždění. S poukazem na tyto skutečnosti
účastník navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka vyvracel argumenty, které uplatňoval
ve vyjádření. Na závěr uvedl, že MUDr. D. R. nebyl platně zvolen prezidentem, a nemohl
proto ani udělit plnou moc advokátovi JUDr. J. M. Jelikož účastník nemá prezidenta, který
by jej zastupoval navenek, není zde ani osoba oprávněná za něj jednat. Je proto na místě,
aby soud ustanovil účastníkovi opatrovníka.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
podmínek řízení, neboť pouze v tomto případě může být kasační stížnost soudem meritorně
projednána.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je smyslem ustanovení opatrovníka
právnické osobě podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. vymezení subjektu, který je schopen
jednat za účastníka řízení za situace, kdy zde taková osoba vůbec není nebo kdy je spor mezi
osobami, které se prohlašují za statutární orgán právnické osoby. V obou případech nastává
situace, že není jasné, kdo za účastníka řízení v soudním řízení vystupuje. V takovém případě
pak tento účastník nemůže ani činit žádné procesní úkony a v soudním řízení by pak z tohoto
důvodu nebylo možno pokračovat. To však zcela zjevně nenastává tehdy, kdy právnická
osoba statutární orgán má a ten za ni vystupuje. Je-li zde osoba, kterou byl MUDr. D. R. jako
prezident účastníka, neexistuje žádný spor, neboť právnická osoba před soudem jedná. I když
je postavení statutárního orgánu v řízení zpochybněno, nic to nemění na skutečnosti,
že právnická osoba jedná. Konečné vyřešení otázky, zda takový statutární orgán platně
za právnickou osobu jedná, je tak možné až v rámci hmotněprávního posouzení a vyřešení
celé věci. Je tomu tak proto, že usnesení o ustanovení opatrovníka by vlastně spornou otázku
vyřešilo, což s ohledem na procesní povahu takového rozhodnutí není možné. Napadené
usnesení krajského soudu je totiž rozhodnutím procesním, které neřeší autoritativně
hmotněprávní spornou otázku, zda byl někdo řádně zvolen statutárním orgánem právnické
osoby. Takové přesahy do právní sféry toto rozhodnutí nemá a ani mít nemůže pro svou
procesní povahu.
Nejvyšší správní soud má však i za to, že napadené usnesení krajského soudu
má současně povahu rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. Je tomu tak proto,
že jde o rozhodnutí vydané v průběhu řízení, které nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, tedy
o rozhodnutí, které stěžovatele v jeho právech účastníka řízení nikterak nezkracuje. Týká
se účastníka, o němž však musel krajský soud v průběhu řízení rozhodnout, protože stěžovatel
návrh na ustanovení opatrovníka učinil. Jde tu tedy pouze o procesní opatření, jímž se toliko
reguluje postup soudu a nikoliv o rozhodnutí mající pro stěžovatele závažný význam v oblasti
ochrany jeho práv v řízení.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadené usnesení
krajského soudu je rozhodnutím, jímž se upravuje pouze vedení řízení (§104 odst. 3 písm. b)
s. ř. s.), a proto kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou (§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Výrok o vrácení soudního poplatku se u odmítnutí kasační stížnosti jako nepřípustné
opírá o ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, per analogiam.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu