ECLI:CZ:NSS:2006:7.AS.38.2005
sp. zn. 7 As 38/2005 - 130
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Františkem Liškou, advokátem se sídlem v Brně,
Bašty 6, za účasti Městského úřadu ve Vyškově, se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 1,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, č. j. 57
Ca 145/2003 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, č. j. 57 Ca 145/2003 - 87, byla
odmítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí o přestupku vydaného
Okresním úřadem Vyškov ze dne 30. 5. 2001 č. j. ORVY-3/DS 731/2000. V odůvodnění
krajský soud uvedl, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 30. 5. 2001 bylo doručeno
právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Liškovi i stěžovateli, i když plná moc založená
ve správním spise neobsahuje omezení plné moci co se týče doručování. Podle názoru
krajského soudu je ale nutno souhlasit s námitkou stěžovatele, že toto omezení bylo
zaprotokolováno v protokolu ze dne 30. 5. 2001. Za nesprávný však krajský soud označil
názor stěžovatele, že mu nebylo rozhodnutí doručeno. Stěžovateli totiž bylo doručováno
tím způsobem, že mu zásilka byla dne 5. 6. 2001 uložena a v souladu s §24 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) jde v daném případě
o tzv. fikci doručení a za den doručení je pokládán třetí den od uložení, tj. 8. 6. 2001. Protože
rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahovalo správné poučení o odvolání, nabylo
rozhodnutí právní moci uplynutím 15 denní lhůty dne 25. 6. 2001. Odvolání bylo podáno
až dne 29. 6. 2001, a proto je opožděné. Správní orgán, který o odvolání rozhodoval,
postupoval správně, když je zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího orgánu bylo stěžovateli doručeno dne 15. 12. 2001 a podle tehdy
platného §250d odst. 1 o. s. ř. mohla být žaloba podána ve lhůtě 2 měsíců. Žaloba podaná
v této věci však směřuje proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a na tomto stanovisku
setrval stěžovatel i po řádném poučení podle §37 odst. 5 s. ř. s. Ve stanovené lhůtě po nabytí
právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu žaloba podána nebyla, stalo
se tak až 29. 4. 2003, tudíž byla podána v každém případě opožděně. Proto krajský soud
žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. namítal, že stěžovatel se jako účastník nehody nemohl zúčastnit
správního řízení u Okresního úřadu Vyškov, protože byl mimo trvalé bydliště. Tento stav
nepřítomnosti v trvalém bydlišti prochází celým podáním i základním spisem
ORVY-3/DS-731/2000. Proto tvrzení krajského soudu o předpokladu doručení rozhodnutí
postrádá jakýkoliv reálný podklad a je nepodložený. Rozhodnutí nebylo v zákonné lhůtě
nikdy doručeno a byl tak porušen §25 odst. 3 správního řádu v plném rozsahu. Krajský soud
tuto skutečnost, která se ve spise nachází, zcela ignoruje. Proto navrhl, aby usnesení krajského
soudu bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační
stížnosti a neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že v průběhu správního řízení o přestupku byla
předložena plná moc, kterou stěžovatel zmocnil dne 21. 12. 2000 advokáta JUDr. Františka
Lišku k zastupování, aniž by jeho oprávnění zastupovat jakkoliv omezil. Následně
dne 30. 5. 2001 do protokolu o ústním jednání prohlásil zástupce stěžovatele, že protokol
i rozhodnutí je třeba doručit výhradně do vlastních rukou stěžovatele z důvodu osobního
převzetí, neboť plná moc neopravňuje advokáta k převzetí těchto dokumentů, který je přebírá
pouze ve smyslu dáno na vědomí. Rozhodnutí Okresního úřadu Vyškov, který jako správní
orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 30. 5. 2001 č. j. ORVY-3/DS-731/2000 rozhodl,
že stěžovatel je vinen přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22
odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 S., ve znění pozdějších předpisů a za tento přestupek
mu byly uloženy sankce, bylo doručeno dne 8. 6. 2001 zástupci stěžovatele JUDr. Františku
Liškovi a rovněž bylo doručováno stěžovateli, který na adrese svého bydliště nebyl zastižen,
a proto mu bylo rozhodnutí uloženo u držitele poštovní licence.
Stěžovatel sice podal kasační stížnost s poukazem na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
ale ve skutečnosti přichází v úvahu pouze důvod ve smyslu písm. e) citovaného ustanovení
vzhledem k tomu, že žaloba byla odmítnuta.
Podle §17 odst. 1 správního řádu se účastníci řízení, jejich zákonní zástupci
a opatrovníci mohou dát zastupovat advokátem nebo jiným zástupcem, kterého si zvolí.
Zmocnění je podle odst. 4 citovaného ustanovení třeba prokázat písemnou plnou mocí nebo
plnou mocí prohlášenou do protokolu. Správní orgán může v nepochybných případech
od průkazu plnou mocí upustit.
Vztah mezi zmocnitelem (zastoupeným) a jeho zástupcem je dvoustranným právním
vztahem a plná moc osvědčuje, že tento vztah vznikl. Zástupce může být oprávněn ke všem
úkonům v řízení (generální plná moc) nebo pouze k některým úkonům (plná moc speciální).
Zástupce jedná za zastoupeného jeho jménem a úkony, které zástupce v řízení učinil, jsou
považovány za úkony zastoupeného. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené
mu zmocnitelem.
Podle §25 odst. 3 správního řádu má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé
řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li účastník řízení osobně v řízení
něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že pokud účastník řízení zmocní
tzv. generální plnou mocí jiného k zastupování po celou dobu řízení, doručují se veškeré
písemnosti pouze a jenom tomuto zástupci. Zmocniteli nesmí správní orgán žádnou písemnost
doručit. Jedinou výjimku, kdy lze písemnost doručit jak zastupovanému, tak zástupci, správní
řád připouští pouze v případě, kdy má účastník řízení ve správním řízení něco osobně
vykonat. Typickým případem je výzva k podání vysvětlení, předvolání k jednání, u něhož
má být účastník řízení vyslechnut, apod. V žádném případě však nelze za takový případ
označit doručení rozhodnutí ve věci.
V daném případě stěžovatel udělil plnou moc k zastupování ve správním řízení
advokátovi JUDr. Františkovi Liškovi, kterou nijak neomezil, jak také správně konstatoval
krajský soud. Sdělení zástupce do protokolu, že jej plná moc neopravňuje k převzetí
rozhodnutí, nemá žádnou právní relevanci, protože pouze zastupovaný může disponovat
s rozsahem zmocnění. I když správní řád umožňuje upuštění od průkazu plnou mocí, jedná
se, s ohledem na význam důsledků, jež zastupování má, o možnost výjimečnou, kterou
lze využít jen nejsou-li ani nejmenší pochyby o osobě zástupce nebo o rozsahu jeho
zmocnění. O takovou situaci, kdy by bylo možno upustit od průkazu, že rozsah plné moci byl
zmocnitelem v průběhu správního řízení změněn, se v případě stěžovatele nejedná. Účinky
doručení proto nastaly dne 6. 6. 2001, kdy zástupce stěžovatele svým podpisem potvrdil
převzetí rozhodnutí ze dne 30. 5 . 2001 č. j. ORVY-3/DS-731/2000.
Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti, že napadené správní rozhodnutí nebylo nikdy
doručeno, je neopodstatněné a účelové. Ustanovení §25 odst. 3 správního řádu bylo sice
porušeno, když bylo rozhodnutí zasláno i stěžovateli, ale jednalo se o úkon nadbytečný,
jímž nebyla porušena subjektivní práva stěžovatele. V této souvislosti lze a contrario poukázat
právní názor vyslovený v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995
č. j. 6 A 197/94-32, že bylo-li rozhodnutí správního orgánu doručeno pouze účastníku řízení,
a nikoliv jeho zástupci, ač generální plná moc udělená tomuto zástupci byla ve správním spise
založena, nemohlo nabýt rozhodnutí právní moci pro nedostatek oznámení. Otázka,
kde se stěžovatel v průběhu správního řízení i doručování rozhodnutí zdržoval, je se zřetelem
na výše uvedené zcela irelevantní. Účelovost tvrzení o nedoručení rozhodnutí spočívá podle
názoru Nejvyššího správního soudu v tom, že dne 29. 6. 2001 podal stěžovatel proti takovému
rozhodnutí odvolání a v něm pouze namítal, že je ve věcném obsahu záměrně zkreslené,
ale nikoliv, že mu nebylo nikdy doručeno.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a Městskému úřadu Vyškov žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu