ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.143.2006
sp. zn. 7 Azs 143/2006 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Radana Malíka, JUDr. Milady Tomkové
a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatele T. N. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem
Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Starodubečská 158/41, za účasti Ministerstva
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č. j. 46 Az 21/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Jaroslavu Janečkovi, advokátovi se nepřiznává
odměna za zastupování.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j. 46 Az 21/2006 - 16 zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 5. 2006,
č. j. OAM-393/LE-C06-C09-2006, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako
zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě
se stěžovatel domáhal zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.), ale tato ochrana se uskutečňuje jiným způsobem
než v případě krajských soudů. Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každou věc, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu
ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu
a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články
soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však komplementární
a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, kterým je na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1
ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu je však podle §104a s. ř. s. kasační stížnost
mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata
k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není
ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který přinese
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
proto nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto na místě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)
a v nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.) a vytýkal krajskému soudu, že se vůbec nezabýval překážkami vycestování podle
§91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje na právní názor
vyslovený v rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, v němž
dovodil, že „správní orgán není povinen rozhodnout o překážce o vycestování, jestliže žádost
o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona o azylu; pouze v případě udělení či neudělení azylu
v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona o azylu obligatorní částí
rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování“. Obdobně rozhodl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, v němž
vyslovil právní názor, že „rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nečiní již výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Toto
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu podle §28 téhož zákona. Za takové
lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu
pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona
po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl“. Se zřetelem k tomu,
že napadeným rozhodnutím ministerstva byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nebylo
v souladu se zákonem rozhodnuto o překážce vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu. Krajský soud se pak z důvodu neexistence výroku o překážce vycestování
v napadeném rozhodnutí nemohl touto otázkou ani zabývat.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní kasační stížnost stěžovatele
pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
§35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Zástupci stěžovatele však odměna za zastupování nebyla přiznána, protože v řízení o kasační
stížnosti neučinil a nevykázal žádný úkon právní služby, který by podléhal režimu vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu