ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.185.2005
sp. zn. 7 Azs 185/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
T. T. V., zastoupeného JUDr. Ivou Kmoškovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích,
Milheimova 1217, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2005, č. j. 14 Az 500/2003 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 16. 9. 2003, č. j. OAM-2478/VL-19-C10-2003, nebyl stěžovateli dle ust. §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen
azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozsudkem krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud náležitě nezhodnotil
jeho situaci a současné postavení v České republice, když jeho osoba nacházející
se dlouhodobě mimo Vietnam by byla negativně hodnocena, což by mělo za následek
pronásledování a případné konflikty s orgány státu. Za takového stavu by mu bylo upíráno
právo na plnohodnotný život, ocitl by se ve stavu nouze, a to zejména z důvodu,
že ve Vietnamu již nemá žádné rodinné zázemí. Stěžovatel dále poukázal na to, že nebyl
řádně zjištěn skutkový stav věci, nebyly dostatečně zváženy jeho osobní poměry a důvody,
pro které chce setrvat v České republice, kde se řádně choval a pracoval. Dovolal
se humanitárních důvodů. Stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu
řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i krajského soudu bylo vydáno v souladu s právními
předpisy. Správní orgán podotkl, že stěžovatel byl v České republice souzen a byl zde ve
výkonu trestu, tudíž se nechoval řádně. Odkázal na správní spis a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 24. 5. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 21. 8. 2003 byl se stěžovatelem veden, ve vietnamském jazyce za účasti tlumočníka,
pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že z Vietnamu odjel na základě
mezistátní dohody pracovat na Slovensko jako stavební dělník. Poté začal v České republice
podnikat; od června roku 2000 v České republice pobývá nelegálně, neboť mu nebylo
prodlouženo vízum. V květnu 2003 mu vypršel roční trest, ke kterému byl odsouzen
za úplatkářství, pak podal žádost o azyl. Chce zde pracovat, protože se ve Vietnamu obává
možných postihů za to, že byl v České republice odsouzen, je tam špatná ekonomická situace.
Před odchodem z Vietnamu neměl žádné problémy, měl práci, nebyl trestně stínán, nikdy
nebyl členem politické strany, ani se neúčastnil politického života.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen s. ř. s.), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Dle ust. §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12.
Podle ust. §91 odst. 1 cit. zákona povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl
cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo
jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu,
není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně
samostatnosti.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál
ve spisu obsažený jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění skutkového závěru. Taková
pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu ani v rozhodnutí
správního orgánu neshledal. Rozhodnutí obou orgánů plně vycházejí ze spisového materiálu
a byla vydána v souladu s právním řádem.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že správní orgán porušil povinnost zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci, Nejvyšší správní soud se s tímto nemůže ztotožnit, neboť
skutkový stav byl správním orgánem zodpovědně a řádně zjištěn, což je patrné ze správního
spisu, když v odůvodnění správního rozhodnutí jsou plně rozebrány důvody, které správní
orgán vedly k jeho závěrům, přičemž Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že všechny mají
oporu ve spisovém materiálu. Je třeba zdůraznit, že takto obsáhlé skutkové zjištění učinil
správní orgán i přes to, že stěžovatel ve své žádosti vůbec netvrdil, že je pronásledován,
naopak uvedl, že ve Vietnamu žádné problémy nikdy neměl. Důvody, pro které by stěžovatel
chtěl setrvat na území České republiky, jsou v dané věci irelevantní, neboť, jak již výstižně
uvedl krajský soud ve svém rozhodnutí, azylové řízení není v žádném případě prostředkem
pro získání legálního povolení k setrvání na území České republiky (pro takové případy
má český právní řád jiné instituty), naopak jedná se o vysoce specializovanou proceduru
mající za cíl poskytnutí ochrany cizinci, který je ve svém domovském státě pronásledován.
To však rozhodně není případ stěžovatele, který podáním své žádostí tuto proceduru pouze
zneužívá. Jak je zřejmé z jeho žádosti, stěžovatel si je dobře vědom svých povinností vůči
České republice, a tak nelze jejich zanedbání suplovat právě azylovým řízením.
Tvrzení stěžovatele o tom, že by byl ve Vietnamu případně pronásledován z důvodu,
že byl v České republice odsouzen, je pouhou nepodloženou spekulací, neboť z podkladů
shromážděných správním orgánem jasně vyplynulo, že toto stěžovatelovo tvrzení nemá reálný
podklad.
Jak bylo vyjádřeno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a
§13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že důvody, které uvádí
stěžovatel, nemohou být podřazeny pod případ hodný zvláštního zřetele, za jehož existence
je možné udělit azyl z humanitárního důvodu, proto jak správní orgán, tak i soud, posoudil
otázku udělení azylu z humanitárních důvodů zcela v souladu se zákonem. Tyto orgány
rovněž nepochybily, jestliže rozhodly o neudělení překážky vycestování dle ust. §91 zákona
o azylu stěžovateli, neboť důvody, které uvádí, nespadají pod zákonné důvody, pro něž je
možné překážku vycestování udělit.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust.
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu