ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.197.2005
sp. zn. 7 Azs 197/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
Z. Q., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
nám. I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 27. 6. 2005, č. j. 59 Az 7/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 2. 3. 2005, č. j. OAM-802/LE-B01-B02-2004, nebyl stěžovateli dle ust. §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen
azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozsudkem krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud se nezabýval
tím, zda správní orgán postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházel
tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (dle §3 odst. 4 a §46 správního řádu). Správní orgán
řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky dle ust. §14 zákona o azylu. Stěžovatelovy
ekonomické problémy a nemožnost nalézt si práci byly způsobeny celkovou hospodářskou
situací v Číně. Je proto nutné zvážit, zda-li nemohly být jím uváděné ekonomické důvody
podřazeny pod ust. §14 zákona o azylu jako důvody humanitární. Stěžovatel navrhl zrušení
rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i krajského soudu bylo vydáno v souladu s právními
předpisy. Zdůraznil, že žádný azylově relevantní důvod v případě stěžovatele neshledal.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 14. 12. 2004 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 15. 12. 2004 byl se stěžovatelem veden, v čínském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že z Číny odletěl s cestovní kanceláří,
byl mu legálně vydán pas, legálně přecházeli hranice. Na jednom z mostů se od turistické
skupiny odpojil, protože se do Číny nechtěl vrátit, neboť tam nemohl najít práci. V Číně
se práce hledá špatně, protože má nedostatečnou kvalifikaci. Nikdy tam neměl nějaké
problémy se státními orgány, úřady, soudy, policií či armádou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen s. ř. s.) kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Dle ust. §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál ve spisu obsažený jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru
vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění skutkového závěru.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu
ani v rozhodnutí správního orgánu neshledal. Rozhodnutí obou orgánů plně vycházejí
ze spisového materiálu a byla vydána v souladu s právním řádem.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že správní orgán porušil povinnost zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci, Nejvyšší správní soud se s tímto nemůže ztotožnit, neboť
skutkový stav byl správním orgánem zodpovědně a řádně zjištěn, což je patrné ze správního
spisu. Správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že obtížná životní situace, ve které
se stěžovatel nacházel, nebyla zapříčiněna rasou, náboženstvím, národností, příslušností
k určité sociální skupině či zastáváním politických názorů ve smyslu ust. §12 zákona o azylu,
což ostatně stěžovatel ani netvrdil. Jeho situace byla výsledkem celkové neuspokojivé
ekonomické situace v Číně, která ve větší či menší míře postihuje obyvatelstvo státu jako
celek. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že tyto skutečnosti jako celek nemohou mít vliv
na důvodnost stěžovatelovy žádosti o udělení azylu. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje,
že skutkový stav byl správním orgánem zjištěn řádně a úplně, když v dalším odkazuje
na precizní odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, které se k této otázce blíže vyjadřuje.
S ohledem na tvrzení stěžovatele, který se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení
azylu z humanitárních důvodů, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné podotknout
následující. Ze zákonné dikce je zřejmé, že na udělení azylu dle §14 cit. zákona není právní
nárok. Správnímu orgánu zákon dává možnost posuzovat na základě správního uvážení případ
od případu. O udělení azylu na základě §14 zákona o azylu nelze podat žádost, takže správní
orgán sám posoudí, v případě, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně
stanovené ust. §12 citovaného zákona, zda je možné udělit azyl z humanitárního důvodu,
přičemž v případě stěžovatele podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích
správního uvážení neshledal. Správní orgán se pečlivě zabýval nejen obecnou situací v Číně
z hlediska podmínek udělení azylu, včetně okolností týkajících se možného návratu
stěžovatele do vlasti, a to jak základě podkladů, které citoval v napadeném rozhodnutí,
tak i konkrétní osobní situace stěžovatele. Pokud poté rozhodl na základě takto obsáhle
a podrobně provedeného dokazování, soud mu nemohl nic vytknout, jestliže se rozhodl
nevyužít možnosti udělit azyl z humanitárního důvodu dle §ust. 14 zákona o azylu. Správní
orgán vycházel zcela ze skutečností, které jsou součástí spisového materiálu, a po jejich
vyhodnocení dospěl ke správným právním závěrům. Stejně tak nelze nic vytknout ani soudu,
který přezkoumával zákonnost postupu správního orgánu a který žalobu proti jeho rozhodnutí
zamítl. Navíc je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, jakými úvahami byl tento
soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu veden.
Jak bylo vyjádřeno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j.2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a
§13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době p řijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že důvody, které uvádí stěžovatel, nemohou
být podřazeny pod případ hodný zvláštního zřetele, za jehož existence je možné udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust.
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu