ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.210.2005
sp. zn. 7 Azs 210/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
B. T. D., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem v Chomutově,
Mostecká 3, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 3. 9. 2004, č. j. 14 Az 313/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 27. 8. 2003, č. j. OAM-1013/VL-18-C10-2003, nebyl stěžovateli dle ust. §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen
azyl a dále bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování dle ust.
§91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl jako stížní důvod ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Namítl, že se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ust. §14
zákona o azylu, neboť je válečným invalidou, avšak nebyl mu přiznán invalidní důchod
a on tak žije na pokraji bídy. Ve Vietnamu neustále dochází k porušování základních lidských
práv a svobod, což se projevuje na jeho zdravotním stavu. V případě návratu by byl ohrožen
jeho život a tím i porušeno jeho základní lidské právo. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, přičemž současně požádal soud o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo vydáno v souladu s právními předpisy. V dalším
odkázal na správní spis a navrhl zamítnutí jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání
odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 11. 3. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 5. 8. 2003 byl se stěžovatelem veden, ve vietnamském jazyce za účasti tlumočníka,
pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že se mu nelíbí život ve Vietnamu, nemá
platné doklady, ve Vietnamu neměl dostatek jídla, nemohl si půjčit peníze z fondu a že Česká
republika je bohatá země, kterou žádá o ochranu. Do Vietnamu by se vrátil jen, kdyby
tam měl práci a stabilní život. Až na ekonomické problémy ve Vietnamu jiné problémy
neměl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle ust. §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném
rozhodnutí krajského soudu neshledal, neboť z jeho rozhodnutí je jasně patrné, na základě
jakých skutkových a právních důvodů si krajský soud učinil o věci úsudek a proč zaujal
zmíněný právní názor.
Stěžovatel dále uvedl, že je u něj dán důvod pro udělení humanitárního azylu. Jak bylo
vyjádřeno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že důvody, které uvádí
stěžovatel, nemohou být podřazeny pod případ hodný zvláštního zřetele, za jehož existence
je možné udělit azyl z humanitárního důvodu, proto jak správní orgán, tak i soud posoudil
otázku udělení azylu z humanitárních důvodů zcela v souladu se zákonem. Tyto orgány
rovněž nepochybily, jestliže rozhodly o neudělení překážky vycestování dle ust. §91 zákona
o azylu stěžovateli. Stěžovatel v žádosti uvedl, že by mu v případě návratu nic nehrozilo
a až v žalobě své tvrzení změnil, kdy nově uvedl, že by byl ohrožen jeho život. Takto obecně
formulované tvrzení nemůže mít na rozhodnutí správního orgánu vliv, tím spíše,
že při přezkoumávání správního rozhodnutí soudy vycházejí z právního a skutkového stavu,
který tu byl v době vydání správního rozhodnutí (ust. §75 odst. 1 s. ř. s.).
K poukazu stěžovatele na okolnost, že je válečným veteránem a že se porušování práv
ve Vietnamu nepříznivě projevuje na jeho zdravotním stavu, Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout, že azyl
je už historicky právním institutem, kterým nositel jedné svrchované moci (v moderní době
nositel státní suverenity, tedy stát) poskytuje svou ochranu někomu, kdo se nachází
pod jurisdikcí jiné státní svrchovanosti, kterou (a právě jí) je bezprávně ohrožen na svobodě,
zdraví, životě nebo jiných základních hodnotách. Pro případ, kdy se státní příslušník jiného
státu rozhodne dlouhodobě pobývat na území České republiky, disponuje právní řád České
republiky patřičnými právními prostředky, mezi které rozhodně nepatří azylové řízení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu