ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.212.2005
sp. zn. 7 Azs 212/2005 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele
K. V. V., zast. JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Velká 23/2984,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 7. 7. 2005, č. j. 60 Az 54/2005 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2005,
č. j. 60 Az 54/2005 - 44, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 11. 4. 2005,
č. j. OAM-232/LE-B02-B02-2005, jímž byla stěžovateli zamítnuta jeho žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud při svém rozhodování vyšel ze skutečností zjištěných ve správním řízení,
tedy z toho, že stěžovatel, který nebyl nikdy politicky činný, opustil Vietnamskou
socialistickou republiku z důvodu krachu při podnikání, z toho vyplývající neschopnosti
splácet svým věřitelům dluhy a zejména z obav před výhrůžkami těchto věřitelů násilím, jimž
dlužil velké množství peněz. Krajský soud za tohoto stavu nepřisvědčil výtkám stěžovatele,
že správní orgán nesprávně hodn otil shromážděné důkazy a nezabýval se ani možností
udělení humanitárního azylu. Krajský soud z těchto skutečností uvedených v žádosti o udělení
azylu ze dne 1. 4. 2005 a v pohovoru ze dne 7. 4. 2005 dovodil, že tyto důvody jsou zcela
odlišné od důvodů pro udělení azylu, jež jsou stanoveny v §12 zákona o azylu
(pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů). Krajský soud odmítl i výtku stěžovatele stran
humanitárního azylu, protože míří na výrok, který není součástí napadeného správního
rozhodnutí. Krajský soud proto uzavřel, že Ministerstvo vnitra nepochybilo, když žádost
stěžovatele o udělení azylu žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 4. 2005 zamítlo jako
zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatel uplatnil
důvod k podání tohoto mimořádného opravného prostředku, který je uveden v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“).
Krajskému soudu vytkl, že nesprávně posoudil v předcházejícím řízení právní otázku.
Stěžovatel má za to, že z obsahu a významu svého tvrzení o situaci, do níž se dostal
v důsledku krachu v podnikání, měl správní orgán dovodit při správném výkladu zákona jeho
příslušnost k sociální skupině obyvatel, která žila ve Vietnamu v bídě a chudobě. Po právní
stránce proto splňoval zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu.
Stěžovatel současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek.
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, v písemném vyjádření
ke kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele i na obsah vydaného správního rozhodnutí. Současně uvedlo, že v řízení, které
bylo ukončeno zamítnutím žádosti o udělení azylu podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, se nemůže stěžovatel dovolávat posouzení udělení azylu podle ustanovení
§12 a §14 zákona o azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. 4 Azs 195/2004). Je tomu tak proto, že o těchto formách azylu nemohlo být v tomto
typu řízení rozhodnuto. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto správní orgán
neshledává důvody a navrhl zamítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2005, č. j. 60 Az 54/2005 - 44, při vázanosti rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a jelikož
sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i krajský soud, vycházel v posuzované
věci ze zjištění učiněných v průběhu správního řízení od samotného stěžovatele. Z obsahu
správního spisu vyplývá, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu ze dne 1. 4. 2005
a v pohovoru ze dne 7. 4. 2005 bezrozporně uváděl, že nebyl nikdy politicky činný,
Vietnamskou socialistickou republiku opustil z důvodu krachu při podnikání, z toho
vyplývající neschopnosti splácet svým věřitelům dluhy a zejména z obav před výhrůžkami
těchto věřitelů násilím, jimž dlužil velké množství peněz.
Závěr správního orgánu i krajského soudu o tom, že stěžovatel v žádosti neuváděl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronás ledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tedy vychází ze skutkového stavu zjištěného v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů,
v průběhu azylového řízení. Je tomu tak proto, že uvedený skutkový stav nelze podřadit
pod žádný z důvodů ustanovení §12 písm. a) či b) zákona o azylu. Především u stěžovatele
nešlo o „pronásledování“ ve smyslu tohoto ustanovení zákona o azylu, tedy o neoprávněný
postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu zosobňují. Stěžovatel
při odchodu z Vietnamu, motivovaném již uvedenými důvody (krach při podnikání,
neschopnost splácet svým věřitelům dluhy, zejména však obavy před výhrůžkami těchto
věřitelů násilím, jimž dlužil velké množství peněz), nebyl pronásledován státní autoritou nebo
osobou takovou autoritu zosobňující za uplatňování politických práv a svobod a ani mu
nehrozilo toto pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má. Nejvyšší správní soud proto sdílí názor krajského soudu o tom, že správní orgán
nepochybil, jestliže posoudil žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou a neshledává tudíž opodstatněným důvod uplatněný
v kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že v posuzované věci správní orgán vycházel
při rozhodování z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Toto posouzení
žádosti o udělení azylu bylo učiněno ve zkráceném řízení, které umožňuje ustanovení
§16 odst. 3 zákona o azylu. V tomto řízení byla žadateli dána možnost, aby se podrobně
vyjádřil k obsahu své žádosti a mohly tak být spolehlivě posouzeny jednotlivé důvody, které
jej vedly k opuštění země původu. Vydání správního rozhodnutí podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu pak ve svých důsledcích znamená, že zde neprobíhal proces
dokazování o tom, zda byly splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nemůže se v řízení
o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť o této formě
azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.
Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit námitce kasační
stížnosti stěžovatele, že splňoval zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu z titulu příslušnosti k určité sociální skupině.
Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele proti
napadenému rozsudku není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby tomuto mimořádnému
opravnému prostředku byl přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud za této procesní situace, kdy o kasační stížnosti rozhodl, se již z důvodu
nadbytečnosti samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku této stížnosti.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu