ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.216.2005
sp. zn. 7 Azs 216/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele J. V.,
zastoupeného Jiřím Matějíčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, za účasti
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
18. 7. 2005, č. j. 30 Az 29/2004 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán“), ze dne 16. 1. 2004, č. j. OAM-6527/VL-07-08-2003, nebyl stěžovateli
dle ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl a dále bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl jako stížní důvod ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že krajský soud se řádně nevypořádal se všemi
skutečnostmi, neboť správní orgán nebral při svém rozhodování v úvahu ust. §32 odst. 2
a §3 odst. 4 správního řádu. Rozhodnutí správního orgánu postrádá i formální náležitosti,
protože z něho není patrné, čím se při rozhodování správní orgán řídil, které skutečnosti byly
podkladem pro vydání rozhodnutí, jakými úvahami byl veden. Z materiálů, které jsou součástí
spisu, nevyplývá, jaká je skutečná situace v zemi původu; informace ČTK o Ukrajině
považuje stěžovatel za zcela zcestný zdroj. Správní orgán se omezil na pouhé přezkoumávání
důvodů vylučujících udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu, když v části týkající
se ust. §13 a §14 se úvahy správního orgánu omezily na pouze obecná a ničím nepodložená
konstatování. I činy jednotlivých soukromých osob mohou být považovány
za pronásledování, správní orgán se tak nevypořádal se stěžovatelovými tvrzeními, že jednání
policejních orgánů považuje i nadále za svévoli a má důvod se obávat problémů
s nedopadenými zloději. Pro skutečnost, že moldavská vláda není schopna zajistit přiměřenou
ochranu svých občanům, lze nalézt oporu i ve zprávě MZV ČR. Stěžovatel dále zdůr aznil,
že žádné ustanovení nestanoví, že žadatel o azyl, cítí-li se perzekuován, musí nejprve požádat
o pomoc státní orgány ve své zemi. Správní orgán se dále nevypořádal s důvody pro udělení
azylu ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a nezkoumal, zda-li je Moldavsko
možno považovat ze bezpečnou zemi. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, přičemž současně požádal soud o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Zdůraznil, že stěžovatel opustil svou vlast kvůli špatné ekonomické a sociální situaci
a na území České republiky chtěl azylovým řízením legalizovat pobyt. Navrhl zamítnutí
jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 16. 12. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 11. 1. 2004 byl se stěžovatelem veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, ze kterého
byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že se nemůže vrátit domů, protože se mu tam nelíbí
zákony, vláda je slabá, není možné si najít zaměstnání, nejsou peníze na živobytí,
že má existenční problémy a nemá se kam vrátit. Před pěti lety byl fyzicky napaden
při vyšetřování krádeže motocyklu, proběhl soud a dva policisté byli propuštěni. Před čtyřmi
lety byl i s jeho rodinou okraden a viník nebyl dopaden. Všichni mají problémy se získáním
zaměstnání. V České republice pobývá již od 21. 7. 2001, o azyl dříve nepožádal, protože
to nevěděl. Chtěl by zde žít, má zde přítelkyni. Jiné než na značené problémy se státní
mocí neměl. V případě návratu se kromě lidí z vesnice, kteří ho okradli, obává špatné
ekonomické situace.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle písm. d) cit. ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto
ustanovení. Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu
obsažený vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Další z důvodů, pro který je možno podat kasační stížnost, je nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Význam tohoto ustanovení je nutno posuzovat
podle toho, zda se rozhodnutí soudu prvního stupně opírá či neopírá o důvody, které umožňují
dospět k určitému výroku rozhodnutí. Jiná vada v řízení před soudem, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, spočívá např. v neúplném či nedostatečném znaleckém
posudku. Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v předcházejícím soudním
a správním řízení neshledal.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že správní orgán porušil povinnost zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci, Nejvyšší správní soud se s tímto nemůže ztotožnit, neboť
skutkový stav byl správním orgánem zodpovědně a řádně zjištěn, což je patrné ze správního
spisu, když v odůvodnění správního rozhodnutí jsou plně rozebrány důvody, které správní
orgán vedly k jeho závěrům, když Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že všechny mají oporu
ve spisovém materiále. Je třeba zdůraznit, že tímto obsáhlým s kutkovým zjištěním učiněným
správním orgánem bylo nade vší pochybnost prokázáno, že stěžovatel není pronásledován
ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Situace, na které odkazoval stěžovatel ve své žádosti,
se udály před více jak čtyřmi lety před podáním žádosti; z tohoto důvodu je třeba zaujmout
stanovisko, že rozhodně nebyly bezprostřední pohnutkou k odchodu z vlasti a že stěžovatele
rozhodně neohrožovaly tak, jaký dojem se snaží vyvolat. Rovněž je třeba zdůraznit,
že otázkou fyzického napadení stěžovatele se dle jeho vlastní výpovědi zabývaly kompetentní
orgány jeho země, když vyšetřování vedlo k propuštění dvou policistů; je tedy zřejmé, že akce
byla kvalifikována jako nezákonná a byly z ní vyvozeny patřičné závěry. Takovýto postup
justice je proto zcela v souladu se zákonem. Stejně tak i na druhý případ, který zmiňuje
stěžovatel, tj. okradení jeho rodiny, není možno nahlížet tak jednoznačně, jak to činí
stěžovatel, neboť i v České republice ve všech případech policie není schopna obvinit
pachatele takovýchto činů, a je proto nucena případ odložit. Proto ani z této zkušenosti
stěžovatele nelze dojít k závěru o jeho pronásledování v zemi původu.
K poukazu stěžovatele na nevěrohodnost zpráv, které jsou součástí spisu, na jeho
obavu ze svévole moldavských policistů a jiných orgánů, na nedůvodnost požadavku hledat
ochranu prvotně v zemi původu, na ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu definující
bezpečnou zemi, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout, že a zyl
je už historicky právním institutem, kterým nositel jedné svrchované moci (v moderní době
nositel státní suverenity, tedy stát) poskytuje svou ochranu někomu, kdo se nachází
pod jurisdikcí jiné státní svrchovanosti, kterou (a právě jí) je bezprávně ohrožen na svobodě,
zdraví, životě nebo jiných základních hodnotách. Pro případ, kdy se státní příslušník jiného
státu rozhodne dlouhodobě pobývat na území České republiky, disponuje právní řád České
republiky patřičnými právními prostředky, mezi které rozhodně nepatří azylové řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud považoval provádění dalšího
dokazování a za tímto účelem i nařízení jednání dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s. za nadbytečné,
neboť skutkový stav byl zjištěn řádně a úplně, a proto bylo možno vydat na jeho základě
rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které upl atnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů ří zení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu