ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.221.2005
sp. zn. 7 Azs 221/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele D. V.,
zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 9, za
účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. 1. 2005, č. j. 48 Az 193/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna JUDr. Ireny Slavíkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Hybernská 9,
se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 15. 7. 2004, č. j. OAM-229/VL-07-P26-2004, nebyl stěžovateli z důvodu
nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti a v jejím doplnění stěžovatel uvedl, že došlo
k pochybení správního orgánu tím, že tento porušil ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §34
odst. 1 správního řádu. Dále namítl, že zde není logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně. Podotkl, že v zemi původu m ěl problémy se Službou bezpečnosti Ukrajiny,
což je státní orgán. Nemá se kam obrátit o pomoc, odvolal se na Příručku postupů a kritérií
pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Vysokým komisařem v lednu 1992,
zejména na její čl. 43. Dle jeho názoru je zcela v rozporu s ust. §2 odst. 6 zákona o azylu,
že potíže vzniklé účelově ze strany státního orgánu nejsou důvodem pro udělení azylu.
Je jasně patrné, že na Ukrajině docházelo ke svévolnému výkonu státní moci vůči občanům
a v neposlední řadě ke spolupráci státních orgánů s organizovanými zločineckými skupinami.
Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení,
přičemž současně požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ustanovení
právního zástupce a tlumočníka do ruského jazyka.
Správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém popřel oprávněnost
této stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i krajského soudu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 21. 1. 2004 návrh na zahájení řízení o u dělení azylu.
Dne 19. 3. 2004 byl se stěžovatel em veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že byl obviněn ze zneužití pravomoci
veřejného činitele a z loupeže, což však nespáchal, neboť jednal na rozkaz svých nadřízených.
Při vyšetřování případu byl několikrát zbit, donucen podepsat přiznání a spolupráci. Byl
odsouzen k pracím ve prospěch státu. Několikrát se pokusil o získání pracovního víza v České
republice, což se mu však nepodařilo. Protože nevěděl o možnosti požádat o azyl, bylo mu
uloženo správní vyhoštění. V případě návratu se obává pronásledování federální bezpečnostní
službou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Praze neshledal.
S ohledem na konstrukci stížních bodů, které jsou pouze obecným poukazem stěžovatele
na některá ustanovení správního řádu, která byla d le jeho názoru porušena, aniž by upřesnil,
které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí správního orgánu v odůvodnění
jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení daných skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“, proto stěžovatel nemůže
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily
důsledně skutečný stav věcí, pokud sám neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové
tvrzení svědčí.
K námitce stěžovatele týkající se Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v Ženevě, společně s tvrzením
stěžovatele o porušení ust. §2 odst. 6 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro jejich novost.
Nejvyšší správní soud shledal nadbytečným návrh stěžovatele na ustanovení
tlumočníka, neboť s ohledem na ust. §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), který se použije pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ve smyslu §64 a §120 s. ř. s., nebylo ve věci nařízeno jednání.
Za těchto okolností přezkoumal Nejvyšší správní soudu kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu v intencích ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem
a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady
uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora
uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle
ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí
a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé a 2 x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu