ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.222.2005
sp. zn. 7 Azs 222/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
O. Z., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 2,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 31. 5. 2005, č. j. 62 Az 106/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen sp rávní
orgán), ze dne 29. 11. 2004, č. j. OAM-3237/VL-07-19-2004, byla zamítnuta žádost
stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl stížní důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), s tím, že krajský soud nesprávně posoudil splnění podmínek
pro udělení azylu stěžovateli z důvodů vymezených v ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel
dále provedl definici ust. §12, §2 odst. 6 zákona o azylu, když zdůraznil, že příčinou jeho
odchodu z Ukrajiny byl strach z útoků jeho věřitelů. Patří tedy k ekonomicky slabé sociální
skupině, a proto má strach, že mu ukrajinské orgány nebudou schopny zajistit bezpečnost.
Domnívá se tedy, že má nárok na udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu. Navrhl zrušení
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém popřel oprávněnost
této stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i krajského soudu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Zdůraznil, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádnou skutečnost svědčící tomu, že by mohl být pronásledován, naopak
je zřejmé, ž e si chtěl azylovým řízením legalizovat pobyt. Navrhl kasační stížnost společně
s návrhem na přiznání odkladného účinku zamítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném
rozhodnutí krajského soudu neshledal. S ohledem na konstrukci stížních bodů, které jsou
pouze obecným poukazem stěžovatele na některá ustanovení zákona o azylu, která byla
dle jeho názoru porušena, aniž by upřesnil, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
správního orgánu v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení daných
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto stěžovatel nemůže v kasační stížnosti úspěšně namítat, že v předchozím
řízení došlo k nesprávnému výkladu pojmu pronásledování či že stěžovateli nebyl udělen azyl
dle ust. §12 zákona o azylu, neboť sám ve své kasační stížnosti neuvádí žádné skutečnosti
či důvody zpochybňující jak úvahu správního orgánu, tak i soudu. Výše uvedené platí
tím spíše, když stěžovatel v průběhu azylového řízení vůbec netvrdil, že by byl
pronásledován; naopak uvedl, že důvodem jeho žádosti o azyl je, že si půjčil peníze
na vyléčení své dívky, které teď nemůže vrátit, a že obdržel správní vyhoštění. Jak již vyslovil
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
„skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
(§14 téhož zákona).“ Z tohoto důvodu není tato stížní námitka stěžovatele důvodná.
S ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlédl k námitce
stěžovatele týkající se jeho strachu z útoků věřitelů a dále k jeho příslušnosti k ekonomicky
slabé sociální skupině.
Za výše uvedených okolností přezkoumal Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadené rozhodnutí krajského soudu v intencích ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal
vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora
uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu