ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.225.2005
sp. zn. 7 Azs 225/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky
N. T. M., zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích,
Dlouhá 31/63, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 30. 3. 2005, č. j. 15 Az 39/2005 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením krajského soudu byla z důvodu opožděnosti odmítnuta žaloba stěžovatelky
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 7. 11. 2002, č. j. OAM-3443/VL-10-C10-2002, kterým nebyl stěžovatelce
z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně
bylo vysloveno, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování dle §91 zákona
o azylu. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí správního
orgánu je považováno za doručené dne 2. 12. 2002, když žalobu podala stěžovatelka
až 9. 1. 2003; proto ji jako opožděnou odmítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala žalobní námitky a poté
uvedla, že neobdržela na adresu, kde je hlášena, žádnou písemnost, proto nemohlo dojít,
ani náhradním způsobem, k řádnému doručení rozhodnutí a toto rozhodnutí tak nemohlo
nabýt právní moci. Dále zdůraznila, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje
v postupu správního orgánu, který porušil ust. §3 odst. 2 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2 a §34
správního řádu. Rozhodnutím krajského soudu byly dle stěžovatelky naplněny důvody
kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka navrhla zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, přičemž současně požádala soud
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém popřel oprávněnost
této stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i krajského soudu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Dle ust. §24a odst. 2 zákona o azylu nedostaví-li se žadatel o udělení azylu k převzetí
rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí
ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí žadateli o udělení azylu doručeno.
Podle ust. §32 odst. 1 a 2 cit. zákona proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
lze podat opravný prostředek k soudu. Opravný prostředek lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne
doručení rozhodnutí.
V souzené věci je předmětem soudního přezkumu před Nejvyšším správním soudem
pouze otázka včasnosti podání žaloby stěžovatelky, neboť tak v případě odmítnutí žaloby
pro opožděnost vyplývá z ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud
nepřihlédl k ostatním námitkám stěžovatelky, které jsou obsahem její kasační stížnosti,
protože ty jsou pro věc právně irelevantní.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 13. 11. 2002 byla stěžovatelce
na adresu D., R. 336, doručována výzva, aby se dne 2. 12. 2002 dostavila do pobytového
střediska Č. Ú. k převzetí rozhodnutí. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelka nebyla
na uvedené adrese, na které byla dle údajů správního orgánu hlášena k pobytu, zastižena, byla
jí uvedená písemnost uložena. Protože ve spise není založen doklad o tom, že by se
stěžovatelka dne 2. 12. 2002 k převzetí rozhodnutí dostavila a protože z vyjádření obou
účastníků řízení lze dovodit, že se tak nestalo, považuje Nejvyšší správní soud tuto skutečnost
za nespornou. Pro takové případy zákon o azylu obsahuje speciální ustanovení, proto
dle ust. §24a odst. 2 cit. zákona bylo rozhodnutí doručeno dne 2. 12. 2002. Toto datum
je tedy rozhodujícím pro počítání patnáctidenní lhůty stanovené zákonem o azylu k podání
opravného prostředku (žaloby). Posledním dnem pro její včasné podání tedy bylo úterý
17. 12. 2002. Ze soudního spisu však vyplývá, že žaloba byla osobně podána ke krajskému
soudu až dne 9. 1. 2003. Je proto zcela správná úvaha krajského soudu o tom, že lhůta
k podání žaloby byla zmeškána.
Jestliže stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že na svou adresu neobdržela žádnou
písemnost, Nejvyšší správní soud se s touto její námitkou nemohl ztotožnit, neboť se nejedná
o námitku, nýbrž o pouhé nepodložené tvrzení stěžovatelky, a to s ohledem na okolnost,
že ve správním spise je založena doručenka prokazující opak, a dále na skutečnost, že je to
stěžovatelka, na které leží důkazní břemeno ohledně prokázání nemožnosti náhradního
doručení. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že stěžovatelka této své povinnosti nedostála,
tj. nevyvrátila tvrzení správního orgánu o doručení výzvy tzv. uložením. Proto je kasační
stížnost stěžovatelky nedůvodná.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu