ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.241.2005
sp. zn. 7 Azs 241/2005 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni,
Na Jíkalce 13, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2005,
č. j. 65 Az 53/2004 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č. j. 65 Az 53/2004 – 23, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
26. 10. 2004, č. j. OAM-2962/VL-07-15-2004, kterým stěžovatelce nebyl udělen azyl podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně
bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že stěžovatelka podala žádost o udělení
azylu z důvodu problémů s rodiči, kteří jí vyčítali, že se nechce stát stoupenkyní jiné
náboženské skupiny, a dále z důvodu skutečnosti, že byla správně vyhoštěna z České
republiky a tyto skutečnosti podle jeho názoru nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Stěžovatelce nelze udělit azyl ani podle §13 zákona o azylu, neboť
žádnému rodinnému příslušníkovi stěžovatelky nebyl udělen azyl podle §12 nebo §14 tohoto
zákona. V průběhu správního řízení ani v žalobě stěžovatelka neuvedla žádný konkrétní
důvod, který by mohl vést k aplikaci §14 zákona o azylu. Stejně jako ministerstvo ani krajský
soud nezjistil u stěžovatelky existenci překážek vycestován í taxativně vyjmenovaných v §91
zákona o azylu.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poukázala na to, že již od počátku řízení o udělení
azylu uvádí, že důvodem opuštění země původu byla skutečnost, že se nemohla dohodnout
se svými rodiči, kteří požadovali, aby se stala „jehovistkou“. Vyhrožovali jí, že nic nezdědí
a že veškerý majetek dostane bratr, který je stejného náboženského přesvědčení jako oni. Toto
šikanující chování rodičů brání stěžovatelce v normálním způsobu života, zvlášť když
se výhružky rodičů stále opakují. Stěžovatelka se cítí být rodiči pronásledována a v tomto
způsobu pronásledování z jejich strany lze spatřovat naplnění významu pojmu pronásledování
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť se jí podle jejího přesvědčení nedostane účinné
ochrany ze strany ukrajinských státních orgánů. Na podkladě těchto skutečností se domnívá,
že by jí mohl svědčit některý z důvodů pro udělení azylu. Krajskému soudu dále vytýkala,
že s ohledem na popsanou situaci se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v daném případě
byly splněny zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
S ohledem na problémy, které jí způsobují její rodiče, by bylo na místě zvážit, zda
stěžovatelce za těchto okolností neposkytnout ochranu před újmou na jejím zdraví, které
se podle jejího přesvědčení jí na Ukrajině nedostane. Tato skutečnost, jakož i fakt,
že stěžovatelka na území České republiky vede dosud spořádaný život, by mohly podle jejího
názoru zakládat důvod pro udělení humanitárního azylu. Z uvedených důvodů navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžo vatelky
učiněné ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. K obsahu kasační stížnosti konstatovalo,
že stěžovatelka své námitky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nijak nekonkretizovala
ani nepodložila argumenty. Neuvedla, v čem spatřuje nezákonnos t spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, v čem spatřuje vady správního
řízení a nepřezkoumatelnost vydaného správního rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Nijak
neprokázala souvislost s jejím důvodem pro podání žádosti o azyl, tj. s jejím odmítáním
návrhu rodičů, aby vstoupila do náboženské sekty S. J. Humanitární azyl byl podle
ministerstva ze strany zákonodárců zamýšlen jako dobrodiní státu, kterým měly být řešeny
zvláštního zřetele hodné situace žadatelů o azyl. Na základě údajů sdělených o její osobní
situaci stěžovatelkou v průběhu správního řízení, nebyl zjištěn zvláštního zřetele hodný důvod
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Důvodem podání žádosti o azyl, posléze i žaloby
a kasační stížnosti, je snaha stěžovatelky legalizovat si svůj pobyt na území České republiky
poté, co jí bylo uděleno správní vyhoštění. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování poli tických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů nebo má odůvodněný strach z pronás ledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky.
V daném případě stěžovatelka v průběhu správního řízení o udělení azylu uvedla,
že Ukrajinu opustila kvůli potížím osobního charakteru. Během podzimu roku 1999 její rodiče
vstoupili mezi členy církve S. J. a když později přijížděla domů z ciziny, kde příležitostně
pracovala, rodiče ji přemlouvali, aby se i ona stala S. J. a vyhrožovali jí, že pokud tak neučiní,
veškerý rodinný majetek zdědí její bratr. Chovali se k ní špatným způsobem, otec i bratr
ji dokonce několikrát fyzicky napadli. S jinými členy tohoto náboženského uskupení
problémy neměla. Prohlásila, že se s žádostí o pomoc na žádný státní orgán neobrátila, neboť
se domnívala, že pokud by o těchto skutečnostech někomu vyprávěla, zřejmě by se jí vysmál.
Když byla situace ve společné domácnosti s příbuznými neúnosná, nastěhovala se na krátkou
dobu ke známým ve městě M. Od roku 2000 jezdila za prací do České republiky a ve vlasti
potom žila ze svých úspor nebo občas prodávala produkty z domácího hospodářství svých
rodičů. Na Ukrajině získala pouze práci uklízečky ve škole, kde obdržela mzdu, která
nedostačovala na zajištění živobytí. Jiné zaměs tnání si hledat nepokoušela, neboť by to bylo
podle ní zbytečné. V evidenci úřadu práce registrována nebyla, neboť o této možnosti ji nikdo
neinformoval. Svou obtížnou osobní a ekonomickou situaci vyřešila tak, že dne 16. 1. 2004
přicestovala do České republiky s turistickým vízem na 20 dní. Po ukončení platnosti víza zde
setrvala a žila se svým přítelem v P. a D. Poté, co jí bylo za neoprávněný pobyt uděleno
cizineckou policií správní vyhoštění, požádala o udělení azylu. Zpět na Ukrajinu nechce,
protože se nemá kam vrátit, rodiče ji nebudou podporovat a je tam těžký život. Ve vlasti
nikdy neměla problémy s ukrajinskými státními orgány. Jiné důvody, pro které opustila svou
vlast a žádá o udělení azylu na území České republiky, neuvedla.
Tyto stěžovatelkou uváděné osobní problémy se soukromými osobami na Ukrajině
za situace, kdy nevyužila možnosti ochrany ze strany státních orgánů v zemi původu,
nemohou být bez dalšího hodnoceny jako pronásledování z důvodů stanovených v ustanovení
§12 zákona o azylu, což také v souladu se zákonem dovodilo jak ministerstvo, tak i krajský
soud. Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu v případě pronásledování
nebo odůvodněného strachu před pronásledováním, ale nikoliv právem vybrat si zemi,
v níž chce cizinec žít a pracovat a kde si chce tímto způsobem legalizovat pobyt. Udělení
azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze
je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky tak,
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje i na skutečnost, že stěžovatelka
opakovaně pobývala na území České republiky od roku 2000 za účelem výdělečné činnosti
a o azyl požádala až v říjnu 2004, kdy jí hrozilo správní vyhoštění, z čehož lze usuzovat,
že její tvrzení o existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu jsou účelová.
Rovněž její námitka, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda
v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, je nedůvodná.Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého
právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního
zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární
azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu nemá
žadatel subjektivní právo a protože správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení, přezkoumává jeho rozhodnutí soud pouze v omezeném rozsahu, jak je výše uvedeno.
Míra správního uvážení správního orgánu je za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu
omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování,
že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního
přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu
s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost poskytnout azyl i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů
taxativně stanovených v §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán tak může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu, například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce
postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory,
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak
omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Protože ministerstvo řádně zjistilo
a posoudilo jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v zemi jejího původu, přičemž
stěžovatelka sama ve správním řízení žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu neuvedla, nelze jeho postupu, ani postupu krajského soudu, nic vytknout.
Krajský soud se s otázkou neudělení humanitárního azylu ministerstvem ve svém roz sudku
vypořádal dostatečně a jeho rozhodnutí je řádně odůvodněno.
Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu