ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.253.2005
sp. zn. 7 Azs 253/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele D. B., zast. JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská
343/6, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2005, č. j. 65 Az 87/2004 –
21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2005, č. j. 65 Az 87/2004 – 21,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 29. 11. 2004, č. j. OAM-3190/VL-07-15-2004, jímž bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z žádosti o udělení azylu ani z obsahu protokolu
nevyplývá, že by stěžovatel ve vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv
a svobod, nebo že se důvodně obává pronásledování z důvodu rasy, náboženství, příslušnosti
k sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Stěžovatel opustil Ukrajinu
z důvodu, že se tam velmi těžko hledá práce, neboť všude chtějí znalost ukrajinského jazyka,
který neovládá. Proto odjel do České republiky a o azyl žádá, protože zde chce žít a pracovat
a nepodařilo se mu legalizovat si pobyt jiným způsobem. Uváděné problémy stěžovatele
na Ukrajině a snaha o legalizaci pobytu nejsou důvody pro udělení azylu podle ustanovení
§12, §13 a §14 zákona o azylu. Na udělení azylu podle §14 tohoto zákona navíc není právní
nárok a rozhodování o něm se děje v rovině volné úvahy ministerstva. U stěžovatele nejsou
dány ani překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Ministerstvo se žádostí
stěžovatele o udělení azylu zabývalo odpovědně a svědomitě, zjistilo úplně skutečný stav věci
z něhož při vydání svého rozhodnutí vycházelo, rozhodnutí je v souladu se zákony a má
náležitosti správního rozhodnutí podle §47 zákona č. 71/1967 Sb., v platném znění (dále jen
„správní řád“), v jeho odůvodnění je uvedeno, které skutečnosti byly podkladem pro
rozhodnutí, jakými úvahami bylo ministerstvo vedeno a na základě kterých právních předpisů
rozhodlo, a rozhodnutí bylo vydáno oprávněnou osobou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedl,
že ji podává z důvodů stanovených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal, že krajský
soud stejně jako ministerstvo neposoudil jím tvrzenou diskriminaci z národnostních důvodů
jako odůvodněný strach z pronásledování z důvodu národnosti ve státě, jehož občanství má,
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel opakovaně uvedl, že jako občan ruské
národnosti byl na Ukrajině soustavně diskriminován v možnosti pracovního uplatnění
z důvodu neznalosti ukrajinského jazyka. Z tohoto důvodu byl propuštěn ze zaměstnání
u bezpečnostní služby. Ekonomické důvody nejsou důvodem pro udělení azylu, avšak pokud
je někdo diskriminován na trhu práce ekonomicky jednoznačně z důvodu národnostního
a ze strany státu proti tomu neexistuje ochrana, jedná se podle názoru stěžovatele o důvod
k udělení azylu. Dále namítal, že krajský soud shodně jako ministerstvo sice podrobně zjistil
obecné ekonomické a národnostní poměry na Ukrajině, avšak nikoliv konkrétní situaci
v místech, kde stěžovatel žil a snažil se najít práci. Pro správní rozhodnutí musí být
podkladem konkrétně a dostatečně zjištěný skutkový stav, což se v tomto případě nestalo
a ministerstvo i krajský soud vycházely pouze z obecných informací o poměrech ve státě,
jehož občanem je stěžovatel. Proto se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku
a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. K obsahu kasační
stížnosti konstatovalo, že požadavek ze strany státu vůči občanům Ukrajiny na znalost jejího
úředního jazyka nelze považovat za pronásledování z národnostních důvodů. Námitka
stěžovatele, že namísto posouzení a vyhodnocení jeho konkrétní situace v místech, kde žil,
se ministerstvo zabývalo jen zjišťováním a hodnocením obecně ekonomických
a národnostních poměrů na Ukrajině, je v rozporu s jeho výpovědí během pohovoru v průběhu
správního řízení, kde uvedl, že nezaměstnanost se týká všech občanů Ukrajiny. Názor, že by
právě v regionu, v němž žil, mohla být situace horší nežli na ostatním území Ukrajiny, a proto
se touto okolností mělo ministerstvo zabývat, stěžovatel uplatnil až po vydání napadených
rozhodnutí. Podání kasační stížnosti stěžovatelem s návrhem na odkladný účinek je stejně
účelovým úkonem, jako bylo i jeho podání žádosti o azyl a žaloby k soudu. Stěžovatel si chtěl
těmito svými podáními legalizovat pobyt na území České republiky. Z výše uvedených
důvodů navrhlo ministerstvo zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky.
V daném případě stěžovatel v průběhu správního řízení o udělení azylu uvedl, že na
Ukrajině se těžko hledá práce, zaměstnavatelé vyžadují znalost ukrajinského jazyka, který on
neovládá. Po absolvování základní vojenské služby, kterou vykonával v letech 1999 až 2001,
krátkou dobu pobýval v Rusku a později vycestoval za prací také do České republiky. Na jaře
roku 2002 se vrátil do vlasti, vyřídil si doklady potřebné pro pobyt na území Ruské federace
a odjel do města Černomorskij ke svému dědečkovi, u kterého měl zajištěno bydlení. V Rusku
nelegálně pracoval a snažil se vyřídit si trvalý pobyt, žádost však nikdy nepodal, neboť
zákony se neustále měnily a jemu pořád nějaké doklady chyběly. Jeho zaměstnavatel měl
obavy z možných problémů kvůli tomu, že zaměstnává osobu s nelegálním pobytem, a proto
musel pracovní místo opustit a v dubnu 2004 se vrátil na Ukrajinu. Ve vlasti si nebyl schopen
najít uplatnění, protože je tam veliká nezaměstnanost. Navštěvoval různé agentury nabízející
pracovní příležitosti a ucházel se zejména o místo pracovníka ochranné služby,
ale zaměstnavatelé jej odmítali pro nevyhovující zdravotní stav anebo pro neznalost
ukrajinského jazyka. Nabízenou práci při drcení kamení nebo v zemědělském družstvu pro
nízkou mzdu odmítnul. V evidenci úřadu práce nebyl, protože o této možnosti nevěděl.
Zaměstnání hledal pouze v místě trvalého bydliště, neboť pokud by se chtěl ucházet o místo
někde jinde, musel by si tam najít ubytování. Uvedl, že i ostatní obyvatelé mají problémy najít
si na Ukrajině práci a že tuto situaci někteří z nich řeší odchodem za prací do ciziny. Mimo
popisované problémy se taktéž několikrát dostal do konfliktu se soukromými osobami, a to
zejména se sousedy z vedlejšího domu, kteří mu vulgárně nadávali pro jeho ruskou národnost
a proto, že nemluví ukrajinsky. Na policii se neobrátil, protože by se tím podle něj nezabývali,
a protože nechtěl mít s policií potíže. Měl osobní zkušenost s činností policie, která mu často
kontrolovala doklady, prohledávali mu obsah kapes ve snaze najít narkotika nebo zbraně.
Policisté podle nálady odebírají i peníze, jemu osobně se to stalo v roce 1999 celkem
čtyřikrát. Podle něj si policisté tímto způsobem přivydělávají, neboť stejně jako u ostatních
není jejich práce dostatečně ohodnocena. Na jejich jednání si však nikde nestěžoval. Jiné
zkušenosti s činností policie na Ukrajině neměl. Rodiče i sestra problémy ve spojitosti s jejich
ruskou národností neměli. Za bezprostřední příčinu odchodu z vlasti označil nezaměstnanost
a neznalost ukrajinského jazyka. Na radu svých známých si vyřídil potřebné dokumenty a dne
23. 7. 2004 přicestoval do České republiky. Prokázal se cestovním dokladem
se sedmnáctidenním turistickým vízem. Měl tady práci a vzhledem k tomu, že si přál zde
nadále setrvávat a pro pobyt neměl platné doklady, rozhodl se vstoupit do azylového řízení.
Obával se, že pokud by se vrátil zpět na Ukrajinu, nezískal by tam práci a neměl by
prostředky na živobytí. Závěrem pohovoru vypověděl, že kromě výše uvedeného žádné jiné
problémy s ukrajinskými státními orgány neměl. Jiné důvody, které jej vedly k odchodu
z Ukrajiny a podání žádosti o udělení azylu v České republice, neuvedl.
Tyto stěžovatelem uváděné ekonomické potíže a osobní problémy se soukromými
osobami na Ukrajině za situace, kdy nevyužil možnosti ochrany ze strany státních orgánů
v zemi původu, nemohou být bez dalšího hodnoceny jako pronásledování z důvodů
stanovených v ustanovení §12 zákona o azylu, což také v souladu se zákonem dovodilo
jak ministerstvo, tak i krajský soud. Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou
ochranu v případě pronásledování nebo odůvodněného strachu před pronásledováním, ale
nikoliv právem vybrat si zemi, v níž chce cizinec žít a pracovat a kde si chce legalizovat
pobyt. Udělení azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky
tak, jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje i na skutečnost, že stěžovatel
pobýval na území České republiky za účelem výdělečné činnosti již v roce 2001 a o azyl
požádal až v průběhu svého druhého pobytu zde v listopadu 2004 poté, co se mu nepodařilo
zlegalizovat si svůj pobyt v České republice jiným způsobem, z čehož lze usuzovat, že jeho
tvrzení o existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu jsou účelová.
Také další námitka, že ministerstvo i krajský soud vycházely pouze z obecných
informací o poměrech ve státě, jehož občanem je stěžovatel, a nezjistily konkrétní situaci
v místech, kde stěžovatel žil a snažil se najít práci, je nedůvodná. Jak již Nejvyšší správní
soud opakovaně judikoval (viz rozsudek ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003,
uveřejněno pod č. 181/2004 Sb. NSS a rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 22/2003)
správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ust. §12
zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě
žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán rozhodnutí
podle ust. §12 s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky vycestování. To ovšem
neznamená, a ze žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za
této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě si
ministerstvo pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když vycházelo z tvrzení stěžovatele
uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k důvodům návrhu. Součástí správního
spisu je i příručka Ministerstva vnitra Velké Británie z října 2002 hodnotící situaci na
Ukrajině a i další písemné informace o zemi původu stěžovatele. Takto zjištěný skutkový stav
nelze, zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení, považovat
za nedostačující pro rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu