ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.256.2005
sp. zn. 7 Azs 256/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
N. H. H., zastoupeného Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 161, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 8. 2005, č. j. 55 Az 206/2004 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 3. 8. 2004, č. j. OAM-2141/VL-20-ZA-03-2004, nebyl
stěžovateli udělen azyl u důvodu nesplnění podmínek stanovených v ust. §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo
vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Brně
tak, že ji odmítl, neboť tato neobsahovala základní náležitosti podání dle ust. §37 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a rovněž dle ust. §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Nebyly tak splněny
podmínky řízení, když se jednalo o neodstranitelný nedostatek, protože odstraňovat vady
žaloby již nebylo s ohledem na lhůtu stanovenou v ust. §72 odst. 1 s. ř. s. možné. Proto
by byla výzva soudu dle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. zcela nadbytečná.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel stížní důvody dle ust. §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby.
Ačkoliv byla jeho žaloba opravdu velice stručná, není možno se ztotožnit se závěrem
krajského soudu, protože z uvedeného podání zejména s odkazem na předchozí pohovory
je možno dovodit, ve kterých okolnostech měly dle názoru stěžovatele spočívat důvody
žaloby. Jak bylo patrno ze samotného podání, žalobce není dostatečně orientován v otázkách
zákonem předepsaných náležitostí právního úkonu. Proto mu za dané situace měl soud
ustanovit zástupce z řad advokátů, byť jen pro doplnění podání. Stěžovatel nebyl rovněž
poučen o jeho procesních možnostech, např. o možnosti obrátit se na ČAK. Stěžovatel navrhl
zrušení napadeného usnesení a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že se domnívá, že jeho rozhodnutí bylo
ve všech částech výroku vydáno v souladu s právními předpisy. Odkázal proto na správní
spis. Navrhl zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku.
Součástí soudního spisu, který Nejvyššímu správnímu soudu předložil krajský soud,
je i žaloba stěžovatele ze dne 26. 8. 2004. Stěžovatel v ní uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím
správního orgánu z důvodů, které již dříve uvedl při předchozích pohovorech,
že se v současnosti nemůže vrátit do Vietnamu, protože tam byl vládou shledán vinným,
a když se vrátí, bude ostatními ponižován a podceňován. Proto prosil o přezkoumání jeho
situace, aby mohl v České republice zůstat ještě nějakou dobu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Podle ust. §37 odst. 3 s. ř. s. z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ten, kdo činí
podání, (dále jen "podatel") v podání uvede o své osobě osobní údaje jen v nezbytném
rozsahu; vždy uvede jméno, příjmení a adresu, na kterou mu lze doručovat. Jiné osobní údaje
uvede jen tehdy, je-li toho třeba s ohledem na povahu věci, která má být soudem projednána.
Podléhá-li podání soudnímu poplatku, musí být opatřeno kolkovou známkou v odpovídající
hodnotě a musí k němu být připojeny listiny, jichž se podatel dovolává. Podání, které je třeba
doručit ostatním účastníkům a osobám na řízení zúčastněným, musí být předloženo
v potřebném počtu stejnopisů.
Podle ust. §71 odst. 1 cit. zákona žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3) musí obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo
jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy,
označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést
a návrh výroku rozsudku.
Podle odst. 2 cit. ustanovení k žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného
rozhodnutí. Žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě
pro podání žaloby.
Posuzovaná kasační stížnost napadá dané usnesení argumentem spočívajícím
v odlišném stěžovatelově pohledu na postup, který měl být krajským soudem použit poté,
co tento obdržel stěžovatelovu žalobu nesplňující základní požadavky na žalobu ve správním
soudnictví podle s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto na základě tohoto stěžovatelova
argumentu posoudil, zda krajský soud porušil povinnosti uložené mu ust. §37 odst. 5 s. ř. s.,
když podanou žalobu odmítl pro nesplnění základních náležitostí podání k soudu a náležitostí
žaloby ve správním soudnictví, místo aby stěžovatele poučil o vadách podání a ponechal
mu lhůtu k napravení těchto vad, jak stěžovatel ex post požaduje ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že je nutno vycházet především ze skutečnosti,
že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení neurčitosti při uplatňování práv,
resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu
rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Stanovení těchto podmínek
proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem a nesmí
být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k odepření spravedlnosti.
V tomto směru Nejvyšší správní soud vychází z ustanovení §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., které je třeba chápat jako vyjádření možnosti dané soudům meritorně se nezabývat
podáními, jež nesplňují náležitosti kladené na žaloby ve správním soudnictví a tedy například
neposkytují soudu dostatek informací k tomu, aby vůbec mohl meritorně rozhodnout.
Je přitom třeba rozlišovat na straně jedné takové nedostatky v podání, jež zakládají poučovací
povinnost soudu, aby nebyla odepřena spravedlnost ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv
a svobod či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž důsledkem
nesplnění této poučovací povinnosti by byla nezákonnost takového soudního rozhodnutí,
jak bylo opakovaně vyjádřeno i v judikatuře Ústavního soudu, a na straně druhé takové
nedostatky, které nelze odstranit ani po poučení soudem, neboť jejich závažnost zabraňuje
soudu posoudit žalobu jako žalobu vůbec, a i v takovém případě, tedy nejen při neodstranění
vad, o jejichž přítomnosti byl účastník soudem poučen, nezbývá soudu než podání odmítnout.
Přezkum Nejvyššího správního soudu pak směřuje k otázce, zda intenzita nedostatků
stěžovatelova podání ze dne 26. 8. 2004 dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem
na co nejširším přístupu ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování
této spravedlnosti, jež je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním
podání, u nichž například není patrné, proti čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu
se spravedlnosti dovolávají. Při takto nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než rozhodnout, že dle příslušných ustanovení s. ř. s. posuzované stěžovatelovo podání
této intenzity dosáhlo.
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu totiž musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné (§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). V souzené věci je však zřejmé, že posuzované
stěžovatelovo podání žádné žalobní body či tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí správního
orgánu se zákonem neobsahovalo a že stěžovatel toto podání v zákonné lhůtě pro jeho podání
ani nijak nedoplnil. Přitom zákon v ust. §71 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že žaloba musí
vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod. Pokud žádný žalobní bod neobsahuje,
může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby,
jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Nestačí tedy v dané lhůtě podat
soudu, ať už přímo či prostřednictvím správního orgánu, jakékoli podání označené
jako žaloba či obdobně, nýbrž je třeba podat v této lhůtě takové podání, jež může soud
jako žalobu skutečně posoudit. Není tudíž dána zákonná povinnost soudu v těchto případech
vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala dispoziční zásadě
a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován.
Tento názor přitom odráží setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2004, č. j. 4 Azs 53/2003 - 45,
www.nssoud.cz). Ústavní souladnost tohoto přístupu byla potvrzena v usnesení Ústavního
soudu České republiky ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03, jímž byla odmítnuta ústavní
stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech právních prostředků
k ochraně práva, přičemž toto nevyčerpání shledal Ústavní soud v „nedbání o ochranu
vlastních práv“ stěžovatele, jenž proti rozhodnutí Ministerstva vnitra brojil pouze podáním
neobsahujícím žalobní body obdobně jako v případě nyní posuzovaném.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
když stěžovatelovu žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl,
aniž jej předtím vyzval k odstranění vad podání. Dále konstatuje, že výše zmíněný postup
nevedl k vadě řízení před soudem, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí
Krajského soudu v Brně, a to z důvodů výše specifikovaných.
Stěžovatel dále uvedl, že mu měl soud ustanovit zástupce z řad advokátů či jej poučit
o možnosti využít služeb České advokátní komory. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že možnost ustanovit účastníku řízení usnesením zástupce je dána soudu pouze v případě,
že tento účastník o takového ustanovení požádá, tj. pouze na návrh. Vzhledem k okolnosti,
že součástí žaloby stěžovatele takovýto návrh nebyl, postupoval krajský soud zcela v souladu
se zákonem, jestliže stěžovateli zástupce neustanovil. Na danou kauzu rovněž nebylo možno
aplikovat ustanovení občanského soudního řádu týkající se opatrovnictví, protože
pro to nebyly splněny zákonné předpoklady. Krajský soud rovněž nepochybil, když
stěžovatele nepoučil o možnosti využít Českou advokátní komoru, neboť toto oznámení není
obsahem poučovací povinnosti stanovené pro řízení ve správním soudnictví v ust. §36 odst. 1
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu