ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.277.2005
sp. zn. 7 Azs 277/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní
věci stěžovatele O.L., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem
v Olomouci, Tř. Svobody 31, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2005, č. j. 24 Az 276/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 27. 2. 2004, č. j. OAM-5008/VL-03-C07-2003, nebyl stěžovateli
dle ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl a dále bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí krajského soudu
je nesprávné a nespravedlivé. Zdůraznil, že spatřuje důvody pro udělení azylu v tom,
jak popsal svou situaci v rámci pohovoru a v rámci žádosti o poskytnutí azylu, ze kterých
odvíjí svůj nárok na humanitární azyl. Krajský soud zcela chybně vyhodnotil aplikaci zákona,
když dovodil, stejně jako správní orgán, že stěžovatel nemá nárok na udělení azylu.
Za nejzávažnější stěžovatel považuje ohrožení jeho fyzické integrity ze strany soukromých
osob, kdy je vyloučeno, aby se obrátil se žádostí o pomoc na státní orgány. Stěžovatel
má rovněž vážnou obavu vycestovat na Ukrajinu, proto požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Navrhl zamítnutí jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
S ohledem na fakt, že stěžovatel uvedl jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen. Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy, pokud skutkový
materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu obsažený vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v předcházejícím soudním a správním řízení
neshledal.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že správní orgán, stejně jako soud, posoudil
jeho žádost o udělení azylu nesprávně a nespravedlivě, přičemž chybně aplikoval zákon,
Nejvyšší správní soud se s tímto tvrzením stěžovatele nemůže ztotožnit, neboť skutkový stav
byl správním orgánem zodpovědně a řádně zjištěn, což je patrné ze správního spisu.
V odůvodnění správního rozhodnutí jsou plně rozebrány důvody, které správní orgán vedly
k jeho závěrům, když Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že všechny mají oporu ve spisovém
materiálu. Je třeba zdůraznit, že tímto obsáhlým skutkovým zjištěním učiněným správním
orgánem bylo nade vší pochybnost prokázáno, že stěžovatel není pronásledován ve smyslu
ust. §12 zákona o azylu. Problémy stěžovatele spočívající ve vyhrožování soukromých osob
nejsou důvody, které by byly podřaditelné pod zákonem vymezené možnosti pro udělení
azylu. Tento stížní bod je tedy nedůvodný.
Stěžovatel dále uvádí, že mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů. Ani tuto
námitku neshledává Nejvyšší správní soud z důvodů níže uvedených důvodnou. Ze zákonné
dikce je zřejmé, že na udělení azylu dle §14 cit. zákona není právní nárok. Správnímu orgánu
byla dána možnost posuzovat na základě správního uvážení případ od případu. O udělení
azylu na základě §14 zákona o azylu nelze podat žádost. Správní orgán sám posoudí,
v případě, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené
§12 cit. zákona, zda je možné udělit azyl z humanitárních důvodů, přičemž v tomto případě
podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledal.
Správní orgán vycházel zcela ze skutečností, které jsou součástí spisového materiálu. Došel
tedy jak on, tak následně i soud, ke správným právním závěrům, zejména když stěžovatel
sám tvrdí, že přijel do České republiky vydělat peníze na splacení dluhu.
Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout, že azyl
je už historicky právním institutem, kterým nositel jedné svrchované moci (v moderní době
nositel státní suverenity, tedy stát) poskytuje svou ochranu někomu, kdo se nachází
pod jurisdikcí jiné státní svrchovanosti, kterou (a právě jí) je bezprávně ohrožen na svobodě,
zdraví, životě nebo jiných základních hodnotách. Pro případ, kdy se státní příslušník jiného
státu rozhodne dlouhodobě pobývat na území České republiky, disponuje právní řád
České republiky patřičnými právními prostředky, mezi které rozhodně nepatří azylové řízení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu