ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.37.2005
sp. zn. 7 Azs 37/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele Ch. X.,
zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, I. P. Pavlova 3, za
účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 11. 2004, č. j. 36 Az 849/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 6. 10. 2003, č. j. OAM-1045/LE-PA03-2003, nebyl stěžovateli dle ust. §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen
azyl, a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozsudkem krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel, že krajský soud se nezabýval tím,
zda správní orgán postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházel
tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (dle §3 odst. 4 a §46 správního řádu). Správní orgán
řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky dle ust. §14 zákona o azylu. Krajský soud se dále
nezabýval a v odůvodnění rozsudku neuvedl, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona
a zda jej správní orgán nevyložil příliš úzce. Ve stěžovatelově případě bylo nutné zvážit,
zda-li nemohly být jím uváděné ekonomické důvody podřazeny pod ust. §14 zákona o azylu
jako důvody humanitární. Stěžovatel rovněž vyjádřil svou obavu z možných následků svého
návratu do Čínské lidové republiky, kde by se ocitl v naprosto neřešitelné situaci,
což dle názoru stěžovatele také zakládalo humanitární důvod. Stěžovatel navrhl zrušení
rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i krajského soudu, bylo vydáno v souladu s právními
předpisy. Odkázal na správní spis a navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 20. 8. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 16. 9. 2003 byl se stěžovatelem veden, v čínském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky,
ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že je křesťan, postavil ve své vesnici
kostel, který místní úřady zbořily, a stíhá ho policie. Peníze na stavbu kostela si půjčil
od kamaráda, který je chce vrátit, proto mu nezbylo než odejít a pracovat v zahraničí,
aby si vydělal a mohl vrátit dluh. Bezprostřední pohnutkou k jeho odchodu ze země byla
náboženská nesvoboda v Číně a nesplacený dluh. Pomoc nikde nehledal, protože věří v Boha.
Na dotaz správního orgánu, zda bylo nebo je proti němu vedeno trestní stíhání, odpověděl,
že není ani nebylo. V případě svého návratu do vlasti by stěžovatel dle svého názoru
byl zadržen policií, přičemž by jako iniciátor stavby kostela šel do vězení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen s. ř. s.), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle písm. b) citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Dle ust. §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12.
Podle ust. §91 odst. 1 cit. zákona povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by
byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo
jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu,
není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně
samostatnosti.
Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál
ve spisu obsažený jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění skutkového závěru. Taková
pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu ani v rozhodnutí
správního orgánu neshledal. Rozhodnutí obou orgánů plně vycházejí ze spisového materiálu
a byla vydána v souladu s právním řádem.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že správní orgán porušil povinnost zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci, Nejvyšší správní soud se s tímto nemůže ztotožnit, neboť
skutkový stav byl správním orgánem zodpovědně a řádně zjištěn, což je patrné ze správního
spisu. Správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že lze předpokládat, že by stavba kostela byla
jako nepovolená stavba zbořena, i kdyby se nejednalo o stavbu církevní komunity. Nejvyšší
správní soud k tomu dodává, že sám stěžovatel ve své výpovědi uvedl, že stavba byla
postavena bez povolení příslušnými úřady, protože si „netroufali oznámit tuto stavbu“.
Ve světle této informace je však nutno posoudit i další tvrzení stěžovatele poukazující
na skutečnost, že byl kvůli této stavbě pronásledován policií. Je tak zcela zřejmé, že státní
orgány jakéhokoliv státu, včetně České republiky, postihují jednání, které je v rozporu
s právním řádem; v souzené věci tedy toho, kdo provede černou stavbu. V tomto jednání
státních orgánů Čínské lidové republiky proto není možno spatřovat pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že skutkový stav
byl správním orgánem zjištěn řádně a úplně.
S ohledem na tvrzení stěžovatele, který se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení
azylu z humanitárních důvodů, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné podotknout
následující. Ze zákonné dikce je zřejmé, že na udělení azylu dle §14 cit. zákona o azylu není
právní nárok. Správnímu orgánu zákon dává možnost posuzovat na základě správního uvážení
případ od případu. O udělení azylu na základě §14 zákona o azylu nelze podat žádost,
takže správní orgán sám posoudí, v případě, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
azylu taxativně stanovené ust. §12 citovaného zákona, zda je možné udělit
azyl z humanitárního důvodu, přičemž v případě stěžovatele podmínky pro jeho udělení
v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledal. Správní orgán se pečlivě
zabýval nejen obecnou situací v Čínské lidové republice z hlediska podmínek udělení azylu,
včetně okolností týkajících se možného návratu stěžovatele do vlasti, a to jak základě
podkladů, které citoval v napadeném rozhodnutí, tak i konkrétní osobní situace stěžovatele.
Pokud poté rozhodl na základě takto obsáhle a podrobně provedeného dokazování, soud mu
nemohl nic vytknout, jestliže se rozhodl nevyužít možnosti udělit azyl z humanitárního
důvodu dle §ust. 14 zákona o azylu. Samotná skutečnost, že stěžovateli hrozí v Čínské lidové
republice postih za protiprávní jednání a že dluží peníze za stavbu kostela, nemůže na věci nic
měnit. Správní orgán vycházel zcela ze skutečností, které jsou součástí spisového materiálu, a
po jejich vyhodnocení dospěl ke správným právním závěrům. Stejně tak nelze nic vytknout
ani soudu, který přezkoumával zákonnost postupu správního orgánu a který žalobu proti jeho
rozhodnutí zamítl. Navíc je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, jakými
úvahami byl tento soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu veden.
Jak bylo vyjádřeno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, které byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, které
předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že důvody, které uvádí stěžovatel, nemohou
být podřazeny pod případ hodný zvláštního zřetele, za jehož existence je možné udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Ohledně námitky stěžovatele týkající se nevztáhnutí na jeho osobu překážky
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že i s touto otázkou
se ve svém rozhodnutí vypořádal jak správní orgán, tak i krajský soud. Okolnost,
že se stěžovatel nemá po svém návratu do Čínské lidové republiky kam a ke komu vrátit
a že mu hrozí postih za nezákonnou stavbu kostela, rozhodně nezakládá nárok stěžovatele
na udělení překážky vycestování, protože důvody, které uvádí, nespadají pod zákonné
důvody, pro něž je možné překážku vycestování udělit. Proto ani v tomto bodě správní orgán,
ani krajský soud nepochybil. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že prostřednictvím
azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel
obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu