ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.48.2005
sp. zn. 7 Azs 48/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky E. V.,
zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, za účasti
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou
3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004,
č. j. 24 Az 2323/2003 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán“), ze dne 26. 11. 2003, č. j. OAM-6113/VL-10-04-2003, nebyl
stěžovatelce podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatelku
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozsudkem krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatelka stížní důvod obsažený
v ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že v Moldavsku má velké problémy, neboť
by mohli zabít jejího manžela, a proto bude pro oba lépe, když nebudou žít doma. V roce
2002 ji muži v maskách, kteří se ptali na manžela, uhodili. V květnu 2003 ji ti lidé navštívili
znovu a opět ji fyzicky napadli. Na policii se nemělo smysl obracet, neboť se tam vše kupuje.
Stěžovatelka je přesvědčena, že je pronásledována, neboť jí vyděrači znemožňují
shromažďovat se se svými přáteli na veřejnosti. Státní orgány jí nejsou schopny zajistit
účinnou ochranu. Proto by jí mohl svědčit některý z důvodů pro udělení azylu. Krajskému
soudu dále vytkla, že se dostatečně nevypořádal s otázkou humanitárního azylu. Stěžovatelka
v České republice vede řádný život a nepředstavuje bezpečnostní riziko, proto navrhla,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a přiznal jí náklady řízení.
Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu, bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
V dalším odkázal na správní spis. Navrhl nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti
a její zamítnutí.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Stěžovatelka podala dne 19. 11. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu.
Dne 25. 11. 2003 byl se stěžovatelkou veden, v ruském jazyce za účasti tlumočníka, pohovor
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, ze kterého
byl vyhotoven protokol. Stěžovatelka uvedla, že ji v Moldavsku fyzicky napadli neznámí
muži, kteří hledali jejího manžela, poté byla napadena i na Ukrajině na ulici. S násilníky
se posléze již nepotkala, ale měla strach, proto odjela do České republiky. Zde dostala správní
vyhoštění, a tak požádala o azyl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ust. §2 odst. 5 zákona o azylu za pronásledování se pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Pokud stěžovatelka uvádí jako právní důvod své kasační stížnosti
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je nutno uvést, že nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takové
pochybení však Nejvyšší správní soud v rozhodnutí krajského soudu z důvodů níže
uvedených neshledal.
Stěžovatelka v průběhu správního řízení uvedla, že důvody, pro které žádá o azyl, jsou
strach z neznámých soukromých osob a snaha o legalizaci pobytu. K tomu Nejvyšší správní
soud zcela ve shodě s Krajským soudem v Ostravě uvádí, že důvody uváděné stěžovatelkou
zcela jednoznačně nejsou podřaditelné pod zákonnou definici pojmu pronásledování tak,
jak je chápána zákonem o azylu. Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením
soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto
ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci
pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Jak však vyplývá ze správního spisu,
tak tomu v případě stěžovatelky nebylo, neboť tato se nepokusila požádat o pomoc ani státní
či jiné orgány, nýbrž svoji situaci řešila odchodem do jiné země.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že stěžovatelka v průběhu azylového řízení
neuvedla žádné relevantní skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, a proto je závěr o neudělení azylu
její osobě zcela v souladu s právním řádem.
Jestliže stěžovatelka v kasační stížností dále uvedla, že krajský soud se nevypořádal
s otázkou, zda nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud naopak shledal, že rozsudek krajského soudu obsahuje vylíčení důvodů,
pro které krajský soud shledal správní uvážení správního orgánu týkající se otázky
humanitárního azylu v souladu se zákonem o azylu. Skutečnosti, které stěžovatelka uvedla
v kasační stížnosti, nemohou na tomto posouzení nic změnit. Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné zdůraznit, že sama stěžovatelka ve správním řízení tvrdila, že podala žádost
o udělení azylu až poté, co jí bylo uděleno správní vyhoštění, aby si v České republice
legalizovala pobyt. Tento její důvod rozhodně není důvodem hodným zvláštního zřetele,
pro který je možno udělit humanitární azyl, ba naopak, je v přímém rozporu s cíli a principy
azylového řízení.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že azyl je už historicky právním institutem, kterým
nositel jedné svrchované moci (v moderní době nositel státní suverenity, tedy stát) poskytuje
svou ochranu někomu, kdo se nachází pod jurisdikcí jiné státní svrchovanosti, kterou (a právě
jí) je bezprávně ohrožen na svobodě, zdraví, životě nebo jiných základních hodnotách.
Pro případ, kdy se státní příslušník jiného státu rozhodne dlouhodobě pobývat na území České
republiky, disponuje právní řád České republiky patřičnými právními prostředky, mezi které
rozhodně nepatří azylové řízení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu