ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.51.2006
sp. zn. 7 Azs 51/2006 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky N. T. L., zastoupené Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 161, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č. j. 47 Az
35/2005 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2005, č. j. 47 Az 35/2005 - 17, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
11. 7. 2005 č. j. OAM-393/LE-01-07-2005, jímž byla zamítnuta žádost o udělení azylu jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že obsahem správního
spisu je doloženo, že stěžovatelka žádné důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
ve správním řízení neuváděla. Tvrdila pouze, že o azyl žádá proto, že hodlá ve Spolkové
republice Německo najít svého otce. Při pohovoru navíc výslovně uvedla, že žádné jiné
důvody k odchodu ze země původu neměla. Krajský soud proto shledal, že v posuzované věci
byly splněny podmínky pro postup podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
a že ministerstvo za takového stavu věci nebylo ani povinno zkoumat existenci důvodů
zvláštního zřetele hodných, když ostatně ani stěžovatelka žádné takové důvody netvrdila.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka namítala, že uvádí řadu
relevantních tvrzení, které ministerstvo a potažmo krajský soud bez dalšího opomíjí,
aniž by k tomu byly vyžádány další podklady či důkazy. Ze skutečností uváděných
stěžovatelkou, byť ne zcela explicitně, vyplývá možná obava z pronásledování, právě kvůli
uskutečněnému pátrání po otci. Je potřebné, aby bylo dokazování doplněno vyžádáním
potřebných dokladů k prověření tvrzení stěžovatelky a aby řízení bylo vedeno ke zjištění
takových skutečností. Vzhledem k tomu, že právní důsledky neudělení azylu
by pro stěžovatelku mohly znamenat nenahraditelnou újmu spočívající v povinnosti vrátit
se na území státu, kde byla pronásledována, a přiznání odkladného účinku se nedotkne práv
třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem, žádala stěžovatelka přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky
učiněné ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Stěžovatelka v kasační stížnosti
uplatňuje nově tvrzení, že v případě svého návratu do Vietnamu „je možná obava
z pronásledování“. Ministerstvo při posuzování důvodů stěžovatelky vycházelo výslovně
z údajů, které sama sdělila, a její důvody – chtěla najít svého otce, jehož zná pouze
z fotografií - shledal pro její možné pronásledování azylově irelevantními. Svou námitku,
že k prověření jejího tvrzení si mělo ministerstvo vyžádat potřebné doklady, stěžovatelka
neupřesnila. Žalobní námitku, že řadu jejích relevantních tvrzení ministerstvo i soud
opominuly, stěžovatelka nepodložila argumenty. V celé kasační stížnosti není ani zmínka
o tom, že žádost o udělení azylu podala stěžovatelka až po té, co jí byl uložen trest vyhoštění,
ačkoliv ji mohla podat dříve. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit.
Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 zákona o azylu. Podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
anebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů nebo má odůvodněný str ach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky. Jestliže orgány státní moci negativní jevy cíleně potírají
a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou
dostatečné a taková opatření nemají trvalý či stoprocentní efekt.
Stěžovatelka v žádosti o udělení azylu, i následně při pohovoru , uvedla,
že ve Vietnamu pracovala v krejčovství a žila se skupinou dívek, které v tomto krejčovství
také pracovaly. Její finanční podmínky byly průměrné a stačilo jí to na živobytí. Z Vietnamu
odjela v únoru roku 2004, protože chtěla najít svého otce, který údajně v současné době žije
v Německu. Z Vietnamu cestovala letecky do Ruska a poté přes Ukrajinu a Slovensko
automobilem nebo pěšky. Na území České republiky vstoupila v červenci roku 2004. Česká
republika pro ní nebyla cílovým státem. Jejím cílem bylo Německo. Po svém příchodu
na území České republiky však byla zadržena a umístněna do Zařízení pro zajištění cizinců
Poštorná. Po svém propuštění obdržela výjezdní vízum s platností jeden měsíc. Odjela však
do Chebu, kde až do svého druhého zadržení pracovala jako pomocná síla pro své krajany.
Po zadržení byla umístněna do Zařízení pro zajištění cizinců Velké Přílepy. O azyl
nepožádala bezprostředně po příjezdu do České republiky, protože jejím cílem bylo Německo,
kde chtěla požádat o azyl a najít svého otce. Potvrdila, že ve vlasti neměla žádné potíže
se státními orgány, soudy, policií nebo armádou ani kvůli své rase, národnosti nebo
náboženství. Ve vlasti jí nic nehrozí, ale na návrat zatím nepomýšlí, a to dokud nenajde svého
otce. Prohlásila, že o udělení azylu v České republice žádá, aby měla čas najít svého otce.
Jiné důvody, pro které opustila Vietnam a žádá v České republice o udělení azylu, neuvedla.
Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (viz rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
sp. zn. 2 Azs 27/2003 a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 22/2003) správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti
dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán rozhodnutí podle ustanovení §12
zákona o azylu s dalšími akcesorickými výroky, tj. existencí překážky vycestování. To ovšem
neznamená, a ze žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu
za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl. Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když
vycházelo z tvrzení stěžovatelky uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k jeho
důvodům. S podklady pro rozhodnutí měla stěžovatelka možnost se seznámit a vyjádřit
se k nim. Této možnosti využila, s obsahem protokolu o pohovoru vyjádřila souhlas
a nežádala jeho doplnění ani změny. Takto zjištěný skutkový stav nelze, zejména s ohledem
na skutečnosti uvedené stěžovatelkou ve správním řízení, považovat za nedostačující
pro rozhodnutí ve věci. Proto Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu v případě pronásledování
nebo odůvodněného strachu před pronásledováním, ale nikoliv právem vybrat si zemi,
v níž chce cizinec žít a pracovat a kde si chce legalizovat tímto způsobem pobyt. Poskytnutí
azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze
je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.
bez jednání.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně a navíc by to bylo
i nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu
odkladný účinek.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu