ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.71.2006
sp. zn. 7 Azs 71/2006 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatelky L. K. Ch., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně,
Příkop 8, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2005, č. j. 60 Az 92/2004 -
23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem Ostravě ze dne 30. 5. 2005,
č. j. 60 Az 92/2004 - 23 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 13. 4. 2004, č. j. OAM-1540/VL-20-05-2004, jímž byla
zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že vycházel z toho, co stěžovatelka
uváděla ve vlastnoručně psaném prohlášení, žádosti o udělení azylu a v pohovoru
k této žádosti. Podle jejího tvrzení byly jediným důvodem, který ji vedl k opuštění vlasti,
osobní problémy s manželem, jenž požíval alkohol a drogy, vymáhal od ní peníze a fyzicky
ji napadal. Krajský soud proto dovodil, že ministerstvo opodstatněně zamítlo žádost
stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou, protože neopustila svou vlast z důvodu
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu odůvodněného
strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má ve smyslu §12 zákona o azylu.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že ji obsahově opírá
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítala, že podle Zprávy
o dodržování lidských práv za rok 1999, kterou vydalo Ministerstvo zahraničních věcí USA
dne 25. 2. 2000, přetrvávají ve Vietnamu vážné problémy v dodržování lidských práv, vláda
pokračuje v porušování základních politických a náboženských svobod a vězní občany
za pokojné vyjadřování politických a náboženských názorů. Sama má rovněž strach
z politického pronásledování. V případě návratu do země původu má obavy o svůj život,
protože by byla ohrožena její svoboda pro politické přesvědčení a jelikož by se legálně
nevrátila, byla by okamžitě uvězněna. Není pravdou, že návrat emigrantů je ve Vietnamu
považován za přínosný. Je tomu tak jedině v tom případě, pokud se navrátilci podrobí
dobrovolně či násilím následné komunistické propagandě. Je proto přesvědčena,
že nenaplňuje zákonné podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Jestliže podle ministerstva nemá nárok na udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu, bylo jí možno udělit azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Uvedené pochybení má však základ v nedodržení zásady individuálního posouzení
její žádosti. Krajský soud totiž vycházel jen z podkladů prvostupňového správního orgánu,
který nechtěl přiměřeným způsobem zjistit a prokázat její pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod. Je tomu tak proto, že pohovor s ní vedený byl pouhou formalitou
a otázky jí kladené byly sugestivní a kapciózní. Tlumočník evidentně spolupracoval
s ministerstvem místo toho, aby jí pomáhal s překonáváním pro ní těžkých překážek.
Přes tyto skutečnosti věřila v dobrou víru jí pomoci, a proto se nechala svést k obsahu
pohovoru, jež s ní „měl být vytvořen“. Stěžovatelka současně požádala i o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, aby mohla na území České republiky vyčkat rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o jejím mimořádném opravném prostředku. Z těchto důvodů
se domáhala, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na obsah správního spisu,
zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky, a také na obsah vydaného správního
rozhodnutí. Především uvedlo, že stěžovatelka v průběhu řízení neuvedla žádný důvod
své žádosti, který by se dal podřadit taxativně vymezeným zákonným podmínkám ustanovení
§12 zákona o azylu. Ministerstvo proto shledalo podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatelky
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Co se týká
posuzování humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, odkázalo v tomto
případě na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 69), z níž vyplývá, že výrok o udělení či neudělení azylu podle §14
zákona o azylu by měl opodstatnění v rozhodnutí správního orgánu pouze za situace,
pokud by rozhodoval o udělení či neudělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tak tomu
ovšem v posuzované věci nebylo. Ministerstvo proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl, stejně jako návrh na přiznání odkladného účinku.
Z podnětu kasační stížnosti lze napadený rozsudek krajského soudu přezkoumat
v mezích daných ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s. za předpokladu, že kasační stížnost
je přípustná.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody než které jsou uvedeny v §103 nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl;
takové námitky jsou nepřípustné, zatímco ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. brání tomu,
aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu, uplatňovaly
skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém
rozhodování nepřihlíží (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
sp. zn. 1 Azs 34/2004).
Podle ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci
známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových a právních dův odů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce
navrhuje provést a f) návrh výroku rozsudku.
Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministerstva nesplňuje náležitosti
podle ustanovení §71 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. Je tomu tak proto, že v ní stěžovatelka toliko
zcela obecně, bez skutkové a právní konkretizace uvedla, že „dne 19. 4. 2004 obdržela
rozhodnutí, jímž ministerstvo vnitra nevyhovělo žádosti o udělení azylu … navrhuje
proto přihlédnout ke skutečnostem, které uvedla jako důvod své žádosti o azyl … pro důvody
o kterých již vypovídala očekává pomoc … nechce se vrátit do Vietnamu … k životu
bez svobody a lidských práv … proto žádá o azyl na území České republiky“.
Za tohoto stavu krajský soud zcela nadstandardně věcně přezkoumal napadené správní
rozhodnutí a žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
s odůvodněním, že jediným důvodem, který vedl stěžovatelku k opuštění vlasti,
byly její osobní problémy s manželem a tyto skutečnosti nelze podřadit pod ustanovení §12
zákona o azylu.
V kasační stížnosti vytýká stěžovatelka krajskému soudu, že při svém rozhodování
nevzal v úvahu Zprávu o dodržování lidských práv za rok 1999, kterou vydalo Ministerstvo
zahraničních věcí USA dne 25. 2. 2000, z níž vyplývá, že ve Vietnamu přetrvávají vážné
problémy v dodržování lidských práv, vláda pokračuje v porušování základních politických
a náboženských svobod a že vězní občany za pokojné vyjadřování politických
a náboženských názorů a poukazuje na to, že má strach z politického pronásledování,
že v případě návratu do země původu má obavy o svůj život, neboť by byla ohrožena
její svoboda pro politické přesvědčení a jelikož by se legálně nevrátila, byla by okamžitě
uvězněna. Proto vyjádřila přesvědčení, že nenaplňuje zákonné podmínky ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu a jestliže podle ministerstva nemá nárok na udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, bylo jí možno udělit azyl z humanitárních důvodů
podle §14 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud z obsahu žaloby zjistil, že v ní stěžovatelka nevytýkala žádnou
z tvrzených vad v rozhodnutí správních orgánů ve vztahu k zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a potažmo
k neudělení azylu podle ustanovení §12 nebo 14 zákona o azylu. Stejně tak nevytýkala
žádnou vadu ve vztahu ohledně existence překážky vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu, ačkoliv tak mohla učinit bez jakýchkoliv problémů, pokud by měla za to,
že jde o správní rozhodnutí nezákonné. Není proto možné uplatňovat tyto námitky až v řízení
o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, když je stěžovatelka neuplatnila v řízení
před krajským soudem, kde tak mohla učinit. Uvedené námitky kasační stížnosti
jsou proto nepřípustným novým právním důvodem, protože ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
brání tomu, aby stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňovala jiné právní důvody
než které uplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohla
Stejně tak je ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná námitka,
v níž stěžovatelka tvrdí, že krajský soud vycházel jen z podkladů prvostupňového správního
orgánu, který nechtěl přiměřeným způsobem zjistit a prokázat její pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod, neboť pohovor s ní vedený byl pouhou formalitou,
otázky jí kladené byly sugestivní a kapciózní a tlumočník evidentně spolupracoval
se správním orgánem místo toho, aby jí pomáhal s překonáváním pro ní těžkých překážek.
Také tyto tvrzené vady stěžovatelka v žalobě neuváděla a nevytýkala, ačkoliv tak učinit
mohla, pokud by měla za to, že v jejich důsledku je správní rozhodnutí nezákonné. Uvedené
námitky jsou proto rovněž nepřípustným novým právním důvodem.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
pro nepřípustnost odmítl [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.].
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu