ECLI:CZ:NSS:2006:8.AS.27.2005
sp. zn. 8 As 27/2005 - 214
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobců a) H. s. H.,
b) M. s. H., obou zastoupených JUDr. Blahoslavem Jindřichovským, advokátem v
Nasavrkách, Nad Sokolovnou 228, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického
kraje, Pardubice, Komenského nám. 125, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) H. s. R.
V., 2) M. s. M. L. V., obou zastoupených JUDr. Bohumírem Přibylem, bytem Heřmanův
Městec, Stolany 78, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2004, čj.
15388/04/OŽPZ/Ja, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 19. 5. 2005, čj. 52 Ca 52/2004 - 168,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 4080 Kč,
ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta
JUDr. Blahoslava Jindřichovského.
IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský úřad H., odbor životního prostředí, uvedl rozhodnutím ze dne 8. 4. 2004,
čj. OŽP/OPP/1257/2003/Na-R, do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v
tehdy účinném znění (dále jen „zákon o myslivosti“) společenstevní honitbu R. V. (§69
odst. 1 a §29 zákona o myslivosti).
Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2004, čj. 15388/04/OŽPZ/Ja, žalovaný zamítl
odvolání H. s. H. a potvrdil napadené (shora citované) rozhodnutí Městského úřadu H.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci
Králové, který zrušil rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, čj. 52 Ca 52/2004 - 168, rozhodnutí
žalovaného, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí Městského úřadu H., a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel mj. ze závěru, že hranice
společenstevních honiteb R. V. a H., jak byly uznány podle dříve účinného zákona o
myslivosti, č. 23/1962 Sb., neodporují novému znění zákona o myslivosti, jsou s ním v
souladu, a není právně relevantního důvodu je měnit. Žalobní námitka, týkající se změny
výměry společenstevní honitby R. V. na úkor již existující společenstevní honitby H., je
proto důvodná. Z důvodové zprávy k zákonu o myslivosti i z ustanovení §69 odst. 1
zákona o myslivosti vyplývá, že není možné vyhovět H. s. R. V. v návrhu na uvedení
společenstevní honitby R. V. do souladu se zákonem o myslivosti v hranicích změněných
navýšením členské základny uvedeného společenstva, jehož noví členové jsou vlastníky
honebních pozemků zahrnutých do sousední společenstevní honitby H.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
opírající se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost rozsudku
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že z §69 zákona myslivosti nelze dovodit,
že při postupu podle této normy není třeba respektovat vůli jednotlivých vlastníků
honebních pozemků. Ustanovení §69 odst. 2 zákona o myslivosti řeší otázku změny
základní právní úpravy vztahující se k samotné existenci a vnitřním pravidlům honebního
společenstva. Jedná se přitom o právnickou osobu založenou podle jiné právní úpravy
[§2 odst. 2 písm. c) obchodního zákoníku] a každý z jejích členů musí mít právo
rozhodnout se, zda chce v takto změněné právnické osobě setrvat, či nikoliv. Pokud
některý z členů honebního společenstva vytvořeného podle předchozí právní úpravy
projevil kvalifikovaným způsobem svoji vůli nebýt nadále členem v transformovaném
společenstvu, došlo ke změně honitby a výměra honebních pozemků se snížila o honební
pozemky takového člena. Uvedení takové honitby do souladu se zákonem o myslivosti
(tj. snížení výměry honebních pozemků o honební pozemky osob, které již nechtějí být
členy daného transformovaného honebního společenstva) je možné pouze tehdy, pokud
vlastníci honebních pozemků neprojevili svoji vůli naložit s nimi jinak, např. začlenit
je do jiné společenstevní honitby, přičlenit je k jiné honitbě nebo uznat za vlastní nebo
společenstevní honitbu. Pokud by §69 neumožňoval změnu honitby (honitby by měly
zůstat v nezměněné podobě), nebylo by toto ustanovení o transformaci honebních
společenstev a honiteb v zákoně o myslivosti vůbec.
Stěžovatel rovněž vznesl pochybnosti o použití důvodové zprávy při výkladu
zákona o myslivosti krajským soudem. Poukázal v té souvislosti na skutečnost, že zákon
je kompilátem dvou poslaneckých návrhů, který na jedné straně některá sporná místa
původních návrhů vyřešil, ale na straně druhé v něm zůstalo mnoho nedostatků obou
původních návrhů.
Žalobci navrhli zamítnutí kasační stížnosti.
Osoby zúčastněné na řízení se ztotožnily s důvody kasační stížnosti. Vyloučení
volby vlastníků při rozhodování o honitbě, do které budou jejich pozemky zařazeny,
je porušením článku 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastník honebních pozemků
se může dobrovolně rozhodnout pro členství v jiném honebním společenstvu a nelze
mu bránit ani v tom, aby své pozemky přenechal tomuto jinému společenstvu k výkonu
honebního práva. Rozsudkem krajského soudu bylo potlačeno právo svobodného
rozhodování a dispozice občana s jeho majetkem.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem
i důvody kasační stížnosti podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.,
takto:
Nejvyšší správní soud si je vědom řízení probíhajícího u Ústavního soudu
pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03, v jehož rámci byla zpochybněna ústavní konformita některých
ustanovení zákona o myslivosti, je však toho názoru, že výsledek řízení před Ústavním
soudem nemá vliv na dále uvedené závěry Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel ve svém právním názoru směšuje několik problémů, které ovšem
nemohou být řešeny na půdorysu jednoho řízení podle zákona o myslivosti. Stěžovateli
lze jistě přisvědčit, že projevil-li některý z členů honebního společenstva, vytvořeného
podle předchozí právní úpravy, kvalifikovaným způsobem svoji vůli nebýt nadále členem
v transformovaném společenstvu, může své členství v honebním společenstvu ukončit
(§26 odst. 3 zákona o myslivosti). Z žádného ustanovení zákona o myslivosti
ale nevyplývá, že by zánik členství v honebním společenstvu znamenal automatické
vyvázání odpovídajících honebních pozemků ze společenstevní honitby. Změna honitby
se totiž může odehrávat opět pouze v zákonném rámci a za související aktivity orgánu
státní správy myslivosti (§31 zákona o myslivosti). Takovým řízením ovšem řízení
vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí nebylo.
Řízení podle §69 zákona o myslivosti (přechodné ustanovení) si zjevně klade za cíl
pouze transformaci honiteb do stavu odpovídajícího nové zákonné úpravě (§69 odst. 1
zákona o myslivosti) stejně jako odpovídající změnu honebních společenstev (§69 odst. 2
zákona o myslivosti). V rámci těchto řízení proto může být řešen soulad dříve uznaných
honiteb, které zůstávají zachovány, s novou právní úpravou (§69 odst. 1 zákona
o myslivosti), nikoliv však změna těchto honiteb, která je sice možná, ale pouze v rámci
odpovídajících ustanovení zákona o myslivosti.
Jakkoliv Nejvyšší správní soud sdílí pochybnosti stěžovatele o souladu faktického
omezení vlastnických práv existencí honiteb s garancí týchž práv ústavním pořádkem
České republiky, dospěl k závěru, že v rámci projednávané věci tato otázka není
relevantní. Jinak by tomu mohlo být v např. tehdy, kdyby vlastníci honebních pozemků
bezúspěšně usilovali o změnu honitby, odvíjející se od jejich zájmu „přestoupit“ i se svými
honebními pozemky do jiného honebního společenstva. Z tohoto důvodu nepovažoval
Nejvyšší správní soud za nutné vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci návrhu
na zrušení některých ustanovení zákona o myslivosti.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, vytýkající krajskému
soudu zohlednění důvodové zprávy k zákonu o myslivosti. Jakkoliv se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje se stěžovatelem v náhledu na nešťastnou legislativní techniku
při přijímání tohoto zákona, a skeptickém pohledu na výsledné spojení dvou návrhů,
s nimiž vláda vyslovila nesouhlas, nemohl námitce přisvědčit. Zákon byl přes zmíněné
nedostatky řádně přijat, publikován ve Sbírce zákonů a je platnou součástí českého
právního řádu. Interpretace zákona za použití důvodové zprávy přitom neznamená
diskvalifikaci této výkladové metody. Lze samozřejmě namítat, že správná interpretace
zákona má být odlišná, než jak ji nastínil zákonodárce. Můžeme připustit, že vůle
zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem
pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto
možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona
nebylo přítomno, interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce,
zákon může být moudřejší než jeho autor a musí být moudřejší než jeho autor
(srov. G. Radbruch, Rechtsphilosophie. Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. Paulson,
Heidelberg 1999, s. 107). Na druhou stranu ovšem ztotožnění se s vědomou vůlí autora
zákona neznamená automatické znevážení takové interpretace. Polemizuje-li stěžovatel
s výkladem normy provedeným krajským soudem, je třeba, aby tak činil ve věcné rovině,
nikoliv pouze poukazem na výkladovou metodu, zvolenou krajským soudem.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
[§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], kasační stížnost není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný je povinen
nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 4080 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 písm. d),
§12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.], k rukám
jejich právního zástupce, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu