ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.103.2005
sp. zn. 8 Azs 103/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: V. T.,
zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem Litoměřice, Turgeněvova
19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 2. 12. 2004, čj. 14 Az 445/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Radky Šumerové se určuje částkou
2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla
odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 9. 2004,
čj. OAM-3181/VL-10-C09-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že krajský soud posoudil uvedenou věc v rozporu
s platným právním řádem, zejména v rozporu se zákonem o azylu, a že shledává vážná
pochybení v řízení u všech dosavadních orgánů. Domnívá se, že pokud měl krajský
soud za to, že žaloba není řádná, měl stěžovatele vyzvat k doplnění žaloby
či k odstranění vad, a ne ji rovnou odmítnout; v takovém postupu spatřuje porušení svých
práv. Také mu nebyl do dnešního dne ustanoven tlumočník, o kterého požádal
a prostřednictvím něhož by mohl bez potíží komunikovat v řízení o rozhodování
o jeho azylu. Domnívá se, že jeho žádost o azyl, kterou odůvodňoval ekonomickými,
politickými a ekologickými důvody, je důvodná. Má za to, že žalovaný nesprávně zjistil
skutkový stav a skutková podstata z níž žalovaný vycházel při svém rozhodování nemá
oporu ve spise a je s ním v rozporu. Není pravdou, že by stěžovatel nevyvíjel žádnou
činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. V květnu 2002 se zúčastnil
ve městě M. demonstrace opozice proti diktátorskému režimu prezidenta A. L.; byl zatčen
policií a 3 dny vězněn. Právě pro nesouhlas s tímto režimem a pro uplatňování svých práv
byl pronásledován státní mocí Běloruska. Uvedená zkušenost spolu s ekonomickou nouzí
v Bělorusku a ekologickým prostředím způsobeným černobylskou tragédií jej donutila
opustit tento stát. Domnívá se, že splnil podmínku pro udělení humanitárního azylu dle
§14 zákona o azylu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal odkladný účinek
této kasační stížnosti. Současně žádá o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v
řízení o kasační stížnosti ve výši 3650 Kč s 19% DPH, a to k rukám právní zástupkyně.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku
bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Neshledal důvody ani k přiznání odkladného
účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1
písm. a) až e) s. ř. s. Tyto důvody [/kromě důvodu uvedeného pod písm. e)/]
lze tak uplatnit v řízení, kdy krajský soud věc meritorně projednává a o žalobě pak věcně
rozhodne. V dané věci však krajský soud žalobu vůbec věcně neprojednával, ale odmítl
ji, protože nebyly splněny podmínky řízení a v řízení nebylo možno pokračovat [§46
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z uvedeného je zřejmé, že stížnostní důvody uvedené
pod písmenem a), b), c) a d) na daný případ nemohou dopadat a k jejich naplnění
tak nemohlo vůbec dojít.
Jedinou uplatněnou námitkou, kterou se soud může zabývat tak zůstává nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
K tomu ze soudního a správního spisu vyplynulo, že dne 22. 9. 2004 stěžovatel
převzal rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2004, čj. OAM-3181/VL-10-C09-2003 a dne
4. 10. 2004 podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem podání nazvané jako „žaloba
proti správnímu rozhodnutí čj. OAM-3181/VL-10-C09-2003“, které kromě uvedení data
a stěžovatelova podpisu obsahovalo důvody, pro které opustil zemi původu; žaloba
však neobsahovala žádný žalobní bod. Stěžovatel v ní navrhl, aby rozhodnutí o neudělení
azylu bylo zrušeno. Přílohu tohoto podání tvořila fotokopie shora citovaného rozhodnutí
Ministerstva vnitra. Krajský soud tuto žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., neboť podání stěžovatele neobsahovalo zákonem požadované náležitosti
a v řízení nebylo možno pro tento nedostatek dále pokračovat. Současně se jednalo
o nedostatek již neodstranitelný s ohledem na uplynutí lhůty pro podání žaloby.
Při posouzení důvodnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud především vycházel
z ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud usnesením odmítne návrh,
jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo
přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat. V důsledku přísné
dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba
obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. V souzené věci je však zřejmé, že žaloba stěžovatele žádné žalobní body
neobsahovala a že stěžovatel tuto žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru
ani nijak nedoplnil (stěžovatel obdržel napadené rozhodnutí ve středu 22. 9. 2004 a lhůta
k podání žaloby uplynula ve čtvrtek 7. 10. 2004 - §72 odst. 1 s. ř. s., §32 odst. 1 zákona
o azylu). Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod
(viz druhá věta §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento
nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá
z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost
soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu
by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení,
v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Tento právní závěr Nejvyšší správní
soud prezentoval ve svých rozhodnutích již opakovaně (viz např. rozsudek
čj. 2 Azs 9/2003-40 ze dne 23. 10. 2003, publikováno pod č. 113/2004 Sb. NSS) a prošel
i testem ústavnosti (Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. IV. ÚS 613/03).
Ústavní soud přisvědčil argumentaci Nejvyššího správního soudu s tím, že formálně
podaná žaloba bez podstatných náležitostí, nenaplňuje podmínku vyčerpání procesního
prostředku určeného zákonem k ochraně práva. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že se Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením nedopustil
nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když žalobu stěžovatele
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím vyzval k odstranění
nedostatku podmínky řízení, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty
k podání žaloby se zcela absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení. Důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tak nebyl
soudem shledán.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé
a dále 2 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, celkem 2150 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka prokázala, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, je potřeba tuto částku navýšit o 19 procent na celkovou částku
2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu