ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.109.2005
sp. zn. 8 Azs 109/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: V. S.,
zastoupeného JUDr. Beno Jeřábkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kurzova 2375/21,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 24. 11. 2004, čj. 7 Az 179/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Beno Jeřábka se určuje částkou 4300 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 5. 2003,
čj. OAM-12225/VL-19-P13-2001. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Rozsudek městského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil
skutkový stav a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále
jen „s. ř. s.“. Uvedl, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je nezákonné
a rovněž tak skutková podstata, z níž správní orgán vycházel při vydání napadeného
rozhodnutí, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu; městský soud měl dle jeho
názoru napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Soud nesprávně a neúplně posoudil
skutečný stav věci před vydáním rozhodnutí a v důsledku toho žádost stěžovatele
jako žalobce o přiznání postavení uprchlíka. Stěžovatel je přesvědčen, že je u něj dána
překážka vycestování, kdy povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen
vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení. Odkázal na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím právního postavení
uprchlíků. Městský soud nesplnil svou povinnost zjistit skutkový a právní stav věci,
nesprávně posoudil stav zjištěný žalovaným. Podle stěžovatele nebyla věc posouzena
v úplnosti z hlediska skutečného dodržení zákonných předpisů žalovaným a z hlediska
tvrzené nezákonnosti. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského
soudu zrušil; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Neshledal důvody
ani k přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 15. 12. 2001
návrh na zahájení řízení o udělení azylu a protokol o pohovoru k důvodům žádosti
o azyl byl proveden dne 9. 12. 2002 v P. B. p. B. – J. V žádosti uvedl, že dne 8. 12. 2001
byl okraden na nádraží v Praze; měl u sebe výdělek za tři měsíce a ještě výplatu dvou
známých. Chtěl legálně vycestovat domů, měl platné vízum. Zůstal bez prostředků,
zatelefonoval domů známým, který měl přivézt peníze. Ti mu řekli, ať se bez peněz
nevrací, jinak jej zabijí. Proto chce zůstat zde a vydělat si peníze. Na Ukrajinu se vůbec
vrátit nechce. V protokolu dodal, že na Ukrajině nemá žádnou perspektivu, nemá
se ke komu vrátit (je rozvedený). Chtěl by zůstat v České republice a normálně zde žít.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 5. 2003, čj. OAM-12225/VL-19-P13-2001 stěžovateli
azyl neudělil, neboť nesplnil podmínky ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu.
První důvod kasační stížnosti je vymezen v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy stěžovatelem tvrzená nezákonnost rozhodnutí městského soudu. Podle ustanovení
§12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení
před soudem nikdy neuvedl, že by byl na Ukrajině jakkoli pronásledován, ani že má obavu
z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného
ustanovení. Naopak jako důvody odjezdu z Ukrajiny uvedl pouze ekonomickou situaci
a snahu legalizovat svůj pobyt v České republice. Ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu
umožňuje v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny
rodinnému příslušníkovi azylanta jemuž byl udělen azyl podle ustanovení §12 nebo §14
zákona o azylu, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení azylu podle ustanovení §12 citovaného zákona. Ustanovení §13 odst. 2 téhož
zákona pak stanoví, kdo se rozumí rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny.
Stěžovatel však nikdy neuvedl, že by nějaký jeho rodinný příslušník byl azylantem a tato
skutečnost ani nevyplynula ze správního spisu; proto žalovaný zmínil tento azylový důvod
jen obecně. Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze udělit azyl za situace, kdy v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném
zvláštního zřetele. Ze správního spisu není zřejmé, že by stěžovatel o udělení azylu
z humanitárních důvodů požádal, správní orgán tak tuto možnost vážil rovněž
jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech azylu. Důvod kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy podle názoru Nejvyššího
správního soudu není dán.
Další důvod kasační stížnosti je vymezen v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel tento důvod
kasační stížnosti specifikoval tím, že žalovaný nezjistil v řízení o udělení azylu úplně
a přesně skutečný stav věci, a nápravu nezjednal ani Městský soud v Praze. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu se soud prvního stupně vypořádal s tím, že skutečný stav
věci žalovaný zjistil přesně a úplně, protože žalobci byla dána možnost při pohovoru
k důvodům pro udělení azylu sdělit všechny skutečnosti, které považoval za významné;
kromě toho si žalovaný opatřil zprávy o situaci na Ukrajině, s nimiž byl žalobce seznámen
a mohl se k nim vyjádřit. Pokud žalovaný po takto provedeném řízení dospěl k závěru,
že důvody žalobce, spočívající v rodinných problémech, obecné nespokojenosti v zemi
původu a ve snaze legalizaci pobytu na území České republiky, nejsou důvody
azylově relevantní, bylo toto rozhodnutí v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud
se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že se žalovaný nedopustil
stěžovatelem namítaného procesního pochybení; důvod kasační stížnosti podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Ke stížnostní námitce stěžovatele, kterou se odvolává na čl. 53 Příručky postupů
a kriterií pro určování právního postavení uprchlíkům, nemůže Nejvyšší správní soud
s ohledem na dikci ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout, neboť tuto námitku
stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo ji uplatnit v řízení
před městským soudem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4 x 1000 Kč za čtyři úkony právní
služby - převzetí a příprava věci, písemné podání soudu týkající se věci samé,
prostudování spisu a další porada s klientem a dále 4 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), c), d) a f) a §13
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 4300 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu