ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.163.2005
sp. zn. 8 Azs 163/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: N. I.,
zastoupené JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 17, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2004, čj.
OAM-2733/VL-20-03-2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku K rajského
soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, čj. 36 Az 240/2004 - 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005,
čj. 36 Az 240/2004 - 32, se zrušuje.
II. Žaloba se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 10. 2004, čj. OAM-2733/VL-20-03-2004,
nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný současně rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně.
V žalobě pouze uvedla, že v předcházejícím řízení o udělení azylu v České republice byla
zkrácena na svých právech, a proto napadá předmětné rozhodnutí v plném rozsahu; dále
parafrázovala některá ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zákona o azylu, která měl správní
orgán porušit; pokud jde o skutkové důvody, na jejichž základě tvrdí porušení zákona,
odkázala na spisový materiál, který se vztahuje k její žádosti o udělení azylu. Krajský soud
v Brně žalobu rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, čj. 36 Az 240/2004 - 32, zamítl, neboť
dospěl k závěru, že v řízení před žalovaným nedošlo k žádnému porušení ustanovení
o řízení, skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo, byla dostatečná
a právní závěr žalovaného vyjádřený v rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
včas podanou kasační stížností. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka
namítla nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.), a to ve vztahu k neudělení azylu podle §12 zákona o azylu a rovněž
ve vztahu k nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Dále namítla
vady řízení před správním orgánem (§103 odst. 1 písm . b) s. ř. s.) a před soudem
(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.); konkrétně, že si správní orgán ani soud nevyžádal y
prostřednictvím ukrajinských orgánů vyjádření matky stěžovatelky k verifikaci jejích
tvrzení; soudu dále vytkla, že nebyla pozvána na jednání soudu. Stěžovatelka navrhla
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnos ti
víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný úči nek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam a negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přizn ání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené
rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti. Shledal
přitom vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v řízení před krajským
soudem chyběly podmínky řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
Podle ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí
podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozho dnutí a den jeho
doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou -li
žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
navrhuje provést a návrh výroku rozsudku. Podle věty třetí odstavce 2 tohoto ustanovení
může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit
o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě
konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková
tvrzení a (v témže smyslu) konkrétní právní argumentaci, z nichž plyne, z jakých důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobce
je tedy povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah,
hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v řízení předcházejícím
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
uvést svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Líčení skutkových
okolností přitom nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“
nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, ale musí být
individualizovaným, a tedy od jiných skutkových okolností jednoznačně odlišitelným
popisem. Právní náhled na věc pak nemůže být toliko obecným odkazem na určitá
ustanovení zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené, ale musí aplikovatelné
právní normy subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní - o tyto
skutkové okolnosti - se opírající právní výtky, tj. tvrzení o porušení práva. Nelze
se ztotožnit s názorem, že při obecném výčtu porušených ustanovení správního řádu
soud žalobu může projednat v takto obecných mezích, tedy z hlediska, zda nebyla
porušena označená ustanovení správního řádu. Takový přezkum by nemohl být
přezkumem omezeným, naopak, pokud by soud takovou žalobu považoval
za projednatelnou, musel by vymezit všechny povinnosti, které jsou označenými
ustanoveními správnímu orgánu uloženy, podřadit jim veškeré jeho úkony a posoudit
zda ustanovením zákona odpovídají či nikoliv, stejně jako by z těchto hledisek musel
úplně zkoumat vydané rozhodnutí. K žalobě postrádající skutkové výtky by se tak
mnohdy dostalo žalobci podrobnějšího přezkumu, než pokud by jimi byl rozsah
přezkumu vymezen. Ve vztahu k porušení předpisu hmotněprávního by nedostatek
skutkového vymezení žalobních bodů a pouhý odkaz na ustanovení právního předpisu
znamenal rozbor všech v úvahu přicházejících podmínek jeho naplnění, což je nereálné.
Nakonec pak by akceptace podobných nedostatků žalobních bodů vedla k popření
povinnosti žalobní body označit. V této argumentaci a v posuzované věci vychází
Nejvyšší správní soud z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 58
1
.
Prostý výčet paragrafů správního řádu, případně jejich parafrázi, bez jakékoli
specifikace, tedy nelze považovat za žalobní bod (právní důvod). Soud není povinen
ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu, nepostačí proto,
vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen a případně pouze v obecné rovině odkazuje
k zákonným ustanovením, nebo vytýká-li, že řízení bylo vadné, aniž by zároveň
poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Rovněž
pouhý odkaz na spisový materiál nelze považovat za žalobní bod (skutkový důvod),
1
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5301
neboť jak je uvedeno výše, skutkové důvody se mají vztahovat ke konkrétnímu
namítanému porušení zákona. Soud nemá a nemůže za žalobce podsouvat prosté citaci
procesního předpisu skutkové okolnosti ze spisu. Pokud žaloba žádný žalobní bod
neobsahuje, může být sice tento nedostatek podmínek řízení zhojen, nicméně pouze
v zákonné lhůtě pro podání žaloby (srov. r ozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2005, čj. 8 Azs 52/2005 - 56,
2
a ze dne 22. 4. 2004, čj. 6 Azs 22/2004 - 42
3
).
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobkyně v žalobě uvedla,
že v předcházejícím řízení o udělení azylu v České republice byla zkrácena na svých
právech, a proto napadá předmětné rozhodnutí v rozsahu výroků, kterými jí žalovaný
neudělil azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a nevztáhl na ni překážku
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu; dále parafrázovala některá ustanovení
správního řádu a zákona o azylu, která měl správní orgán poruš it; pokud jde o skutkové
důvody, na jejichž základě tvrdí porušení zákona, odkázala na spisový materiál, který
se vztahuje k její žádosti o udělení azylu. V žalobě tak zcela absentují jakákoli konkrétní
skutková tvrzení o nezákonnostech a rovněž právní výtky, neboť citovaná ustanovení
zákona nejsou jakkoli subsumována pod konkrétní skutková tvrzení.
Podáním ze dne 15. 11. 2004 žalobkyně doplnila žalobu o její důvody (dále
jen „doplnění žaloby“); toto podání bylo podáno k poštovní přepravě dne 16. 11. 2004,
tedy v souladu s ustanovením §71 odst. 2 s. ř. s. ve lhůtě pro podání žaloby. Doplnění
žaloby však nebylo žalobkyní podepsáno. Krajský soud v Brně proto žalobkyni usnesením
ze dne 2. 12. 2004, čj. 36 Az 240/2004 - 11, vyzval k tomu, aby se ve lhůtě 15 dnů ode
dne doručení usnesení dostavila ke Krajskému soudu v Brně k podpisu svého doplnění
žaloby ze dne 15. 11. 2004; současně žalobkyni poučil o tom, že pokud nebude výzvě
ve stanovené lhůtě vyhověno, soud nebude k podanému doplnění žaloby přihlížet.
Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 2. 2005. Stěžovatelka na usnesení
krajského soudu nijak nereagovala a doplnění žaloby ve stanovené lhůtě ani později
nepodepsala. Krajský soud proto, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí (byť to v něm
není výslovně uvedeno), k doplnění žaloby ze dne 15. 11. 2004 nepřihlížel. Tento postup
shledal Nejvyšší správní soud plně v souladu se zákonem.
V posuzované věci je zřejmé, že žaloba stěžovatelky žádný žalobní bod
neobsahovala a tento nedostatek podmínek řízení nebyl v zákonné lhůtě , ani po jejím
uplynutí, odstraněn.
Nejvyšší správní soud dodává, že není dána zákonná povinnost soudu v případech,
kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění vad ve smyslu
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně
odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je tento typ řízení koncipován (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003, čj. 2 Azs 9/2003 - 40
4
). I kdyby Nejvyšší správní soud připustil povinnost
soudu vyzvat žalobce k odstranění vad podání, nemohlo by to zvrátit jeho závěry
v posuzované věci. Uplynutím lhůty pro podání žaloby se absentující žalobní body staly
2
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3867
3
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5238
4
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5263
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Lhůta pro podání žaloby je přitom
lhůtou zákonnou, kterou soud svým rozhodnutím nemůže prodloužit.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně měl poté,
co uplynula zákonem stanovená lhůta pro podání žaloby, žalobu stěžovatelky odmítnout
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení. Jestliže
tedy krajský soud o žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl meritorně, tj. jestliže věc
přezkoumal a žalobu zamítl, pochybil, neboť v posuzované věci nebyly splněny podmínky
řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005,
čj. 7 Azs 294/2004 - 41
5
, a ze dne 20. 2. 2005, čj. 8 Azs 172/2005 - 50
6
). Nejvyšší správní
soud k této skutečnosti přihlédl z úřední povinnosti, tedy bez ohledu na to,
že tato námitka nebyla stěžovatelkou v kasační stížnosti vznesena [§109 odst. 3 s. ř. s.].
S ohledem na shora uvedené odůvodnění již ne měl Nejvyšší správní soud důvod
přezkoumávat napadený rozsudek v rozsahu stížních bodů.
Jelikož v řízení vyšla najevo vada, k níž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti [§109 odst. 3 s. ř. s.], Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
§110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. S ohledem na dikci ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
věty první za středníkem, rozhodl Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí žaloby
stěžovatelky podle ustanovení §46 odst. a) s. ř. s., neboť v posuzované věci nebyly
splněny podmínky řízení.
V souladu s ustanovením §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní
soud i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba odmítnuta. Z tohoto důvodu nemá jak stěžovatelka, tak i žalovaný právo
na náhradu nákladů řízení ani před krajským soudem, ani před s oudem kasačním.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
5
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=4116
6
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=5931