ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.180.2005
sp. zn. 8 Azs 180/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) V. A., b)
H. A., zastoupených JUDr. Lenkou Zrnovskou, advokátkou se sídlem Liberec, Revoluční
66, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec, ze dne 19. 9. 2005, čj. 59 Az 1/2005 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Lenky Zrnovské se určuje částkou 1675 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako
stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec, kterým byly zamítnuty jejich žaloby proti
rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 7. 1. 2005, čj. OAM-9446/VL-19-P17-2001
a čj. OAM-9448/VL-19-P17-2001. Těmito (posledně uvedenými) rozhodnutími nebyl
stěžovatelům podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno,
že se na ně nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného byla vydána v souladu
se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně namítají, že krajský soud se dostatečně nevypořádal se žalobními body, jež
byly uvedeny v žalobách proti rozhodnutím žalovaného. Mají za to, že v jejich případě
mělo být rozhodnuto minimálně o vztažení překážky vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu a že žalovaný nezohlednil humanitární aspekty jejich případu.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není zřejmé, jaké konkrétní informace ze zpráv
uvedených v odůvodnění byly rozhodné pro posouzení případu stěžovatelů, zejména není
zřejmé, jakými informacemi se žalovaný řídil v rozhodování o překážce vycestování.
Stěžovatel a) se v případě návratu do Arménie obává o svůj život; konkrétně se domnívá,
že mu nebude poskytnuta odpovídající ochrana ze strany státních orgánů. Uvádí, že tyto
jeho obavy podporují jak jeho osobní zkušenosti, tak i informace ze země původu. Uvedl,
že v Arménii často dochází k prolínání kriminálních a mocenských struktur a v případě,
že výhrůžky vycházejí ze strany osob, které mají na mocenské struktury vazbu, nelze
očekávat, že stát poskytne ohroženému jedinci účinnou ochranu. Stěžovatelka b)
se domnívá, že soud nesprávně zhodnotil zjištění skutečného stavu věci žalovaným,
přičemž nesouhlasí s postupem vedení pohovoru ve správním řízení, neboť byl veden
tak, že neobjasnil veškeré důvody jejího odchodu z Arménie, pro něž požádala o azyl,
zejména v oblasti její příslušnosti ke S. J.. Stěžovatelka uvádí, že v průběhu řízení
poukázala na skutečnosti, že možnost praktikovat náboženství osobou příslušející ke
Svědkům Jehovovým je v Arménii velmi ztížena, přičemž jsou známy i případy, kdy
příslušníci této církve jsou několik let vězněni. Stěžovatelka se tak obává pronásledování
z náboženských důvodů. Pokud jde o samotný pohovor, stěžovatelka se domnívá, že by
měl být přizpůsoben osobnosti žadatele, jeho vzdělání a kulturnímu a sociálnímu zázemí.
Stěžovatelka pochází z Arménie a vzhledem ke svému věku a sociálnímu původu není
schopna se dostatečně orientovat v právním systému. V době podání žádosti o azyl jí
nebylo známo, z jakých důvodů jí může být udělen azyl, rovněž si neuvědomovala
význam, jenž pohovor a její výpověď mají. Stěžovatelka se snadno rozruší, dlouhodobě je
ve špatném psychickém stavu a má problémy s vysokým krevním tlakem. Stěžovatelé se
dále domnívají, že krajský soud nedostatečně a nesprávně posoudil jejich námitky
vztahující se k průběhu azylového řízení, zejména se domnívají, že žalovaný nedostál své
povinnosti být vázán právním názorem soudu obsaženém ve zrušujícím rozsudku, když
neprovedl další pohovor, resp. stěžovatele za tímto účelem vůbec nepředvolal. Žalovaný
původně řízení zastavil s tím, že bez provedení doplňujícího pohovoru nebylo možné ve
věci bez dalšího rozhodnout. Stěžovatelé proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; rovněž požádali o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
V kasační stížnosti taktéž požádali o ustanovení právního zástupce. Advokát byl
žalobcům ustanoven usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 10. 10. 2005, čj. 59 Az 1/2005 – 47.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se nedomnívá,
že by námitkám stěžovatelů bylo lze přisvědčit a pokládá jejich kasační stížnost
za nedůvodnou. Zejména nesdílí názor stěžovatelů, že v jejich případě mělo být alespoň
rozhodnuto o vztažení překážky vycestování. Stěžovatelka b) v řízení před správním
orgánem osvětlila, že vlastní důvody pro žádání o udělení azylu nemá, že pouze následuje
svého manžela, a stěžovatel a), jak konstatoval i soud, netvrdil skutečnosti podřaditelné
důvodům uvedeným v ustanovení §12 zákona o azylu. Dále odkázal na správní spis,
vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelé učinili během správního řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předložených spisů správního orgánu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelé
dne 22. 9. 2001 podali návrhy na zahájení řízení o udělení azylu, v nichž shodně uvedli,
že Arménii opustili 19. 9. 2001 a nastínili důvody pro opuštění země, které podrobně
rozvedli při pohovorech konaných v p. s. K. n. O. dne 5. 11. 2001. Stěžovatel a) uvedl, že
důvodem pro opuštění Arménie bylo vyhrožování ze strany soukromých osob. Pracoval
jako hlídač parkoviště, kde došlo k odcizení jednoho z vozů, když měl službu. Majitel
parkoviště po něm požadoval vrácení vozu či peníze, za tímto účelem vyslal ke stěžovateli
dva muže, kteří mu vyhrožovali tak, že musí buď hodnotu vozu zaplatit nebo jej zabijí.
Poprvé ho při výhrůžkách ohrožovali nožem a po druhé, v místě, kam před nimi utekl,
střelnou zbraní. Majitel parkoviště stěžovatele nechal sledovat, proto když chtěl celou
záležitost ohlásit milici, bylo mu v tom zabráněno a později se už o to ani nepokoušel.
Arménii tedy opustil, neboť se obával jak o život svůj, tak i jeho rodiny. Stěžovatelka b)
v pohovoru uvedla, že vlastní důvod k opuštění Arménie neměla, že jediným důvodem
byl její manžel. Byla přítomna vyhrožování manžela, ale manžel jí o svých problémech
žádné detaily nesdělil. Dále bylo zjištěno, že si správní orgán k posouzení skutečností
uváděných stěžovatelem vyžádal informace o situaci a o dodržování lidských práv
v Arménii. Vycházel při tom z informace Ministerstva zahraničních věcí čj. 107871/2003-
LP ze dne 3. 3. 2003 (obsahem je možnost podání stížnosti proti orgánům státní moci,
ochrana občanů před organizovaným zločinem, situace žadatelů o azyl po návratu do
země původu atd.), Zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o stavu
dodržování lidských práv za rok 2003 ze dne 25. února 2004 a aktuálních informací
z databanky ČTK.
Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky stěžovatelů týkající
se vad řízení spočívajících v tvrzeném nevypořádání všech žalobních bodů žalobců
krajským soudem. Po pečlivém přezkoumání jak vlastních žalobních bodů obsažených
v žalobách proti rozhodnutí žalovaného, tak i obsahu odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud v tomto ohledu
nikterak nepochybil a že všechny žalobní body v odůvodnění rozsudku náležitě
a přehledně vypořádal, aniž by některý z nich opomenul. Této námitce stěžovatelů
tak nelze přisvědčit.
Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkoumání námitky stěžovatelů,
že v jejich případě byla namístě přinejmenším aplikace §91 zákona o azylu, tedy
že na ně měla být vztažena překážka vycestování a že měly být zohledněny humanitární
aspekty jejich případu, a dále námitka, že z odůvodnění napadených rozhodnutí
nevyplývalo, jaké konkrétní informace ze zpráv vzal správní orgán v potaz
při rozhodování o neudělení azylu a nevztažení překážky vycestování. K tomu je nutno
uvést, že z protokolů o pohovorech k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
vyplývá, že stěžovatelé byli řádně poučeni, správní orgán sdělil, jaké informace
má k dispozici pro posouzení situace ve vlasti stěžovatelů, a stěžovatele upozornil,
že se mohou s obsahem těchto zpráv seznámit, popř. navrhnout jejich doplnění,
čehož stěžovatelé nevyužili.
Důkazním prostředkem žadatele o azyl je zpravidla jen jeho vlastní věrohodná
výpověď; správní orgán je pak povinen v pochybnostech shromáždit všechny dostupné
důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují
1
. Povinnost
tvrzení má žadatel o azyl. V řízení o udělení azylu má zásadní význam výpověď žadatele
představovaná vlastní žádostí o udělení azylu a zejména pohovorem, jenž je za účelem
zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí správním orgánem prováděn. Pro ověření údajů
žadatelem o azyl uváděných a pro vyhodnocení jím předestřené situace si správní orgán
opatřuje potřebné podklady (zpravidla oficiální informace nezávislých institucí či států
o politické a hospodářské situaci v dané zemi a o stavu dodržování základních lidských
práv). Tyto podklady jsou součástí správního spisu a správní orgán má povinnost
v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké podklady si opatřil, jejich obsah pak správní
orgán hodnotí jako celek, a to s ohledem na předmět azylového řízení a údaje uváděné
žadatelem o azyl. Neshledá-li správní orgán důvod pro udělení azylu dle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 či §14 zákona o azylu, je povinen dle §28 citovaného zákona posoudit
existenci překážek vycestování. Existenci překážek vycestování (§91 cit. zák.) opět
posuzuje na základě tvrzení žadatele o azyl vyplývajících ze žádosti o azyl a z pohovoru
k tomuto účelu konanému, případně dalších žadatelových důkazů, a tato tvrzení
konfrontuje s poklady, které si k rozhodování opatřil. Správní orgán v obou správních
rozhodnutích v souladu s obsahem získaných informací mj. konstatoval, že trest smrti byl
v Arménii zrušen v roce 2003, životy obyvatel nejsou ohroženy válečným konfliktem
1
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Azs 235/2004, dostupný na
www.nssoud.cz
a že arménským státním příslušníkům nehrozí v případě jejich návratu do vlasti postih
za to, že žádali v zahraničí o udělení azylu. Obava stěžovatelů nebyla shledána
opodstatněnou. Po posouzení obsahu protokolů o pohovorech k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR konaných dne 5. 11. 2001 Nejvyšší správní
soud konstatuje, že stěžovatel a) se o poskytnutí ochrany od úřadů v Arménii před
vydíráním ze strany soukromých osob nepokoušel a z obsahu informací, jež sloužily
za podklad rozhodnutí, nevyplývá, že v Arménii byla taková ochrana občanům odpírána
či taková jednání tolerována. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel a) na příslušné domovské
orgány s žádostí o ochranu neobrátil, nelze jeho obavy, i s ohledem na obsah podkladů
pro správní rozhodnutí, posuzovat jako důvod pro vyslovení překážky vycestování.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgán vzal v potaz i humanitární aspekty
případu stěžovatelů, a to tak, jak vyplývaly ze žádostí o azyl a jednotlivých pohovorů.
Rozhodovaní o udělení humanitárního azylu je správním uvážením, v němž v daném
případě Nejvyšší správní soud neshledal překročení či zneužití mezí správního uvážení.
Jde-li o tvrzení stěžovatelky b), že soud nedostatečně zhodnotil skutkový stav věci,
a její nesouhlas s postupem vedení pohovoru ve správním řízení, Nejvyšší správní soud
opětovně uvádí, že stěžovatelka b) byla o svých procesních právech ve správním řízení
náležitě poučena. Pokud jde o její tvrzenou příslušnost ke S. J. a z toho vyplývající obavy
z pronásledování z náboženských důvodů, je nutno podotknout, že žadatelka o azyl tuto
skutečnost jakožto důvod, pro který o azyl žádá, neuvedla ve správním řízení, čímž
nedostála své povinnosti tvrzení, a proto nelze k tomuto tvrzenému důvodu přihlížet.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán rozhodoval na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci. Co se týče nesouhlasu stěžovatelky s postupem vedení
pohovoru ve správním řízení, Nejvyšší správní soud neshledal v průběhu pohovoru
zaznamenaném v protokolu dne 5. 11. 2001 rozpor s právními předpisy či procesními
právy stěžovatelky. Stěžovatelka mj. prohlásila, že poučení rozuměla a že nežádá bližší
vysvětlení; pohovor byl veden v arménském jazyce a každá strana protokolu byla
stěžovatelkou podepsána s tím, že s obsahem souhlasí a doplnění nežádá. Jak v žádosti,
tak při pohovoru uvedla, že její zdravotní stav je dobrý.
Na závěr Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení námitky stěžovatelů
spočívající v tvrzení, že žalovaný porušil svou povinnost být vázán právním názorem
soudu obsaženém ve zrušujícím rozsudku, když neprovedl další pohovor se stěžovateli.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2004, čj. 59 Az 207/2003 - 24, byla
zrušena rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení, když soud správnímu orgánu
vytkl, že nepředložil doklad o tom, že byl učiněn konkrétní pokus o doručení předvolání
žalobcům. Názor krajského soudu v uvedeném rozsudku se týkal způsobu předvolání
k pohovorům a nezaobíral se otázkou, zda bylo nutné další pohovor provádět. Bylo tedy
na zvážení správního orgánu, zda další pohovor provede či nikoliv. Ani této stížnostní
námitce stěžovatelů není možné přisvědčit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovatelům byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal advokátu odměnu ve výši 1675 Kč za jeden
úkon právní služby spočívající převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b)
ve spojení s §7 a 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
před účinností zákona č. 276/2006 Sb, uskutečněný jako společný úkon pro oba
stěžovatele, kdy se odměna snižuje podle §12 odst. 4 téže vyhlášky o 20 % za každou
takto zastupovanou osobu, společně s jedním režijním paušálem za jeden úkon podle
§13 odst. 3 téže vyhlášky. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu