ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.19.2005
sp. zn. 8 Azs 19/2005 - 130
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: T. P. V.,
zastoupeného JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem Plzeň, Božkovská 15,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 10. 12. 2004, čj. 60 Az 86/2004 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 6. 2002,
čj. OAM-2893/CU-02-P17-2001. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na něj
nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav
a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně pokud se týká závěru o neudělení azylu
dle §14 zákona o azylu. Namítá, že v průběhu řízení předložil řadu důvodů, které bylo
možno jako důvody zvláštního zřetele hodné aplikovat pod ustanovení §14 zákona.
Uvedené ustanovení ukládá správnímu orgánu povinnost zabývat se, neshledá-li důvody
dle §12 zákona, tím, zda uváděné důvody nejsou důvody pro udělení humanitárního
azylu. Nelze se ztotožnit proto s názorem soudu, že v průběhu správního řízení stěžovatel
neuvedl žádný konkrétní důvod, který by mohl vést k aplikaci ustanovení §14 zákona
o azylu; odkázal přitom na obsah svého pohovoru a na důvody v žalobě uvedené. Soud
proto nedostál své zákonné povinnosti řádného přezkumu napadeného rozhodnutí
žalovaného, když se konkrétní námitkou nesprávného posouzení důvodů pro udělení
humanitárního azylu nezabýval. Žalovaný zhodnotil obsah překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu v platném znění, porovnal je se Zprávou o dodržování
lidských práv ve Vietnamu, ale dospěl k závěru, že stěžovatel nenáleží k osobám
ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu ustanovení
§91 zákona o azylu. Trestní zákon Vietnamské republiky považuje ilegální vycestování
za trestný čin, touto skutečností se správní orgán ani soud nezabývaly. Z výše uvedených
důvodů se domnívá, že kasační stížnost je důvodná, a to i v části rozsudku týkající
se nákladů řízení, neboť se domnívá, že s ohledem na důvodnost podané žaloby, mu měla
být přiznána i plná náhrada nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Co se týče námitek týkajících se neudělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu,
žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a to jmenovitě na rozsudek
sp. zn. 2 Azs 65/2003 a rozsudek sp. zn. 3 Azs 12/2003. Má za to, že ekonomické potíže
ve vlasti a snaha o legalizaci pobytu v České republice nejsou zvláštního zřetele hodným
důvodem udělení azylu dle §14 zákona o azylu; stejně tak nebyla zjištěna žádná
z podmínek pro vyslovení překážky vycestování. Požaduje proto, aby kasační stížnost
jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 6. 8. 2001 žádost o zahájení
řízení o udělení azylu, jako důvod uvedl ekonomické potíže, ve vlasti neměl stálé
zaměstnání. V České republice chce pobýval legálně, chce si najít zaměstnání. V pohovoru
konaném dne 25. 4. 2002 uvedl, že nikdy nepracoval ve stálém zaměstnání, pracoval
pouze jako rolník. Slyšel, že v České republice snadno najde zaměstnání; proto se rozhodl
vycestovat do České republiky. Cestovní pas má u bratra v České republice. V případě
návratu do vlasti neví, co by mu hrozilo, nepomýšlí na to a má přání zůstat v České
republice a najít si práci. Nepředložil žádné doklady nebo dokumenty a neuvedl žádné
jiné skutečnosti.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování
ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním
nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání
je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané
osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951,
kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé,
ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby
byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení
azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil ekonomickou
situací ve své vlasti a snahou legalizovat svůj pobyt v České republice, aniž by jakkoli
zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně
vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 zákona
o azylu udělen. Obavy o zaměstnání nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají
statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Dle ustanovení §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn
důvod pro udělení azylu podle ustanovení §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele
udělit azyl z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž
zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního
azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze
příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami
správního uvážení se judikatura obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří
kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může uskutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu
jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele,
tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního
azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel ve správním řízení
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu
sám neuváděl.
Přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné důvody, a to ekonomické problémy,
nemožnost najít zaměstnání a snaha o legalizaci pobytu spadají do kategorie důvodů
zvláštního zřetele hodných je třeba korigovat v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní
pojem, jehož definování v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné,
ba dokonce ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí
od hodnocení okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr,
zda tyto důvody existují. To, že samotný výklad právní normy provedený stěžovatelem
je odlišný od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá porušení práva.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu na jeho udělení není právní nárok a jeho neudělení
nezakládá nezákonnost ani porušení mezinárodněprávních závazků České republiky.
Ekonomická situace, která ve Vietnamské socialistické republice panuje, postihuje
všechny jeho obyvatele a, ačkoli jsou odchod stěžovatele z vlasti a přání žít a pracovat
v České republice lidsky pochopitelné, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl
z humanitárních důvodů.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České
republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky.
Soud ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze
z hlediska jeho zákonnosti, tzn. že pouze zkoumá, zda správní orgán postupoval
při vydání rozhodnutí v souladu s právními předpisy, přičemž vychází z právního
i skutkového stavu, který existoval v době vydání rozhodnutí.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování
zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením
§75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání
rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele
z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely
a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily. Stěžovatel byl v protokolu
o pohovoru řádně seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout
doplnění důkazů z nichž správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné
skutečnosti, které by mohly být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil
žalovaný, a to zejména ve vztahu k jeho osobě a možnému pronásledování.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 citovaného
zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená
a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace
vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Poučovací povinnost žalovaného v řízení
o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů,
pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit
žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení azylu
za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení
důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup žalovaného
byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil. Z rozsudku
krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud řádně
a podrobně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí
dostatečně odůvodnil.
Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování
lidských práv ve Vietnamu za rok 2001 nevyplynuly důvody zakládající překážku
vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen
v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin,
za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. tak nebyl soudem
shledán.
Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému pak nad rámec běžných výdajů náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu