ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.196.2005
sp. zn. 8 Azs 196/2005 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: N. T. V.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2004,
čj. OAM-58/CU-06-09-2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2005, čj. 14 Az 364/2004 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 5. 2004, čj. OAM-58/CU-06-09-2004, nebyl
žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Žalovaný současně rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem. V žalobě namítla - konkrétně ve vztahu k neudělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu - nesprávné posouzení právní otázky žalovaným,
nedostatečná skutková zjištění, nesprávné zhodnocení důkazů a nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného, neboť se v něm žalovaný nevypořádal s jejími argumenty. Krajský
soud v Ústí nad Labem žalobu rozsudkem ze dne 10. 10. 2005, čj. 14 Az 364/2004 - 15,
zamítl. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil
skutkový stav a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Rozsudek krajského soudu žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla včas podanou
kasační stížností. V kasační stížnosti namítla, že v předcházejícím správním - a rovněž
tak soudním – řízení nebyla řádně poučena a nebyla jí dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí; že požadavek soudu, aby stěžovatelka uvedla, jakým
způsobem mohlo mít tvrzené podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, je extenzivním a nezákonným
výkladem zákona, zejména když každé porušení ustanovení o řízení způsobuje
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Ve vztahu k předcházejícímu správnímu řízení
dále namítla, že v řízení nebyl opatřen žádný důkaz s výjimkou zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA, přičemž věrohodnost tohoto důkazu nelze prověřit. Ve vztahu
k rozhodnutí krajského soudu a řízení, které jeho vydání předcházelo, stěžovatelka
namítla, že „již bylo několikrát judikováno, že výrok ‚žaloba se zamítá‘ je neurčitý
a nesrozumitelný“; že soud rozhodoval za stavu, kdy ve Vietnamu vládne komunistická
strana, která byla jako politický režim v České republice odsouzena zákonem č. 198/1993 Sb.; a že se soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky. V kasační
stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky
učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti
víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud o věci uvážil
takto:
Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolávala stížního důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Námitku stěžovatelky, že ve správním řízení nebyla poučena tak, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěla v tomto řízení újmu, a že jí nebyla dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, Nejvyšší správní soud neshledal přípustnou. Stěžovatelka
v žalobě tyto vady správního řízení neuplatnila. Z pohledu přezkumu kasačním soudem
se jedná o nový důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak učinit mohla; takový důvod kasační stížnosti
je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
K námitkám stěžovatelky, že žalovaný ve správním řízení neopatřil žádný důkaz
s výjimkou zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA (ze které je citováno, že v oblasti
dodržování lidských práv došlo v několika oblastech k určitému pokroku, ale vážné
problémy přetrvávají), přičemž věrohodnost tohoto důkazu nelze prověřit, a navíc důvod
dokázaný touto zprávou není důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů,
Nejvyšší správní soud shledal následující. Zatímco při posuzování, zda jsou v případě
žadatele o azyl splněny podmínky podle ustanovení §12 zákona o azylu,
kdy je zjišťováno, zda je žadatel o azyl v zemi původu pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z azylově
relevantních důvodů, hodnotí správní orgán individuální situaci žadatele v rámci
obecných poměrů v zemi jeho původu, při posuzování, zda je případ žadatele o azyl
případem zvláštního zřetele hodným pro udělení humanitárního azylu podle ustanovení
§14 zákona o azylu, vystupuje výrazněji do popředí individuální situace žadatele,
kterou především správní orgán hodnotí. Z toho vyplývá, že při zvažování udělení azylu
z humanitárních důvodů správní orgán posuzuje a hodnotí především skutková tvrzení
(podpořená důkazy) žadatele o azyl. Pouze v případě, kdy žadatel skutečnosti relevantní
pro udělení humanitárního azylu tvrdí, může správní orgán – vznikne-li potřeba
tato tvrzení prokázat - příslušné důkazy dohledat. Jestliže žadatel o azyl žádné skutečnosti
relevantní pro udělení humanitárního azylu netvrdí – jak tomu bylo v případě
stěžovatelky, správní orgán není povinen relevantní skutečnosti sám vymýšlet a případné
důkazy k nim vyhledávat.
Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje
správní uvážení; s charakterem tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud podrobně
vypořádal mj. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném
pod č. 375/2004 Sb. NSS, na který pro stručnost na tomto místě odkazuje. Na udělení
humanitárního azylu nemá žadatel subjektivní právo. Rozhodnutí o udělení
humanitárního azylu je vydáváno zcela ve sféře volného správního uvážení příslušného
správního orgánu. Soudní kontrola zákonnosti takového rozhodnutí proto nutně zůstává
jen v rovině přezkumu dodržení procesních práv stěžovatelky a posouzení toho,
zda nebyly překročeny zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej nebylo
zneužito (§78 odst. 1 s. ř. s.); takové rozhodnutí tedy soud přezkoumává pouze
v omezeném rozsahu [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 – 38
[1]
].
[1]
http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=3027
Nejvyšší správní soud uzavírá, že když správní orgán řádně zjistil a posoudil osobní
situaci stěžovatelky a sám z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména pokud sama stěžovatelka ve správním
řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu
neuváděla.
Námitku stěžovatelky, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nelze zjistit, z jakých
jiných důkazů (kromě zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA) žalovaný vycházel,
když konstatoval, že nejsou dány překážky vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnou. Stěžovatelka v žalobě tuto vadu
správního řízení neuplatnila. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde tedy o nový
důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
je přezkoumáváno, ač tak učinit mohla; takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka se dále v kasační stížnosti dovolávala stížního důvodu podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu a vad řízení
před soudem, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Námitku stěžovatelky, že v soudním řízení nebyla poučena tak, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěla v tomto řízení újmu, neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnou. Přestože ve správním soudnictví není před krajským soudem povinné
zastoupení účastníků řízení (resp. žalobce) advokátem, nemá soud povinnost poučovat
účastníky o právních předpisech nad rámec zákona. Ze soudního spisu (konkrétně z čl. 11
a 12) pak vyplynulo, že stěžovatelce bylo doručeno řádné poučení o jejích procesních
právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěla újmu
(§36 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Rovněž námitku stěžovatelky, že jí v soudním řízení nebyla dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Z žádného
ustanovení soudního řádu správního ani občanského soudního řádu (který se pro řízení
ve správním soudnictví v souladu s ustanovením §64 s. ř. s. použije podpůrně) nevyplývá
povinnost soudu obdobná obecné povinnosti správního orgánu ve správním řízení
podle §33 odst. 2 správního řádu. Naopak, správní soudnictví je ovládáno zásadou
koncentrace řízení. Soudu z ustanovení §123 o. s. ř. pouze vyplývá povinnost umožnit
účastníkům řízení vyjádřit se k návrhům na provedení důkazů a ke všem důkazům,
které byly provedeny. V posuzované věci krajský soud v souladu s ustanovením
§51 odst. 1 s. ř. s. rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, nemohla mu tedy vzniknout
ani povinnost umožnit účastníkům vyjádření k prováděným důkazům. Co do možnosti
vyjádřit se k návrhům na provedení dokazování Nejvyšší správní soud uvádí,
že z ustanovení §74 odst. 1 věta třetí s. ř. s. vyplývá povinnost soudu doručit žalobci
vyjádření žalovaného k žalobě a možnost uložit žalobci, aby podal repliku. Ze soudního
spisu (z čl. 11) Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud zaslal stěžovatelce vyjádření
žalovaného k žalobě a umožnil jí na toto vyjádření reagovat; stěžovatelka své možnosti
nevyužila.
K tvrzení stěžovatelky, že „již bylo několikrát judikováno, že výrok ‚žaloba se zamítá‘
je neurčitý a nesrozumitelný“, Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou
judikaturou [srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003
čj. 2 Ads 58/2003 – 75 (nebyl publikován) a čj. 2 Azs 47/2003 – 130 (publikován ve Sb.
NSS pod č. 244/2004)] shledal následující. Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je zejména takové rozhodnutí, které postrádá
základní zákonné náležitosti, z něhož nelze seznat, o jaké věci soud rozhodoval
nebo jak rozhodl (zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl), jehož výrok je vnitřně
rozporný; nesrozumitelné je rovněž rozhodnutí, v němž nelze rozeznat, co je výrok
a co odůvodnění, popřípadě jehož výrok je ve vzájemném rozporu s odůvodněním.
Podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Jestliže krajský
soud ve výroku přezkoumávaného rozhodnutí uvedl, že „žaloba se zamítá“,
je jednoznačně seznatelné, jak rozhodl o návrhu žalobkyně (specifikovaném v jiné části
napadeného rozhodnutí); tento výrok není neurčitý ani nesrozumitelný.
Pokud stěžovatelka namítala, že se soud nevypořádal se všemi jejími žalobními
námitkami a naopak akceptoval porušení zákona žalovaným, zejména porušení ustanovení
§3 odst. 2, 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2 a §34 správního řádu, tuto „námitku“ nijak blíže
nespecifikovala. Obecnou výtku bez jakékoliv konkretizace nepovažuje Nejvyšší správní
soud za stížní bod. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že z písemného
vyhotovení napadeného rozsudku nijak nevyplývá, že by krajský soud akceptoval porušení
zákona žalovaným.
Výtku stěžovatelky, že soud rozhodoval za stavu, kdy ve Vietnamu vládne
komunistická strana, která byla jako politický režim v České republice odsouzena
zákonem č. 198/1993 Sb., v němž bylo potvrzeno porušování lidských práv tímto
režimem, posoudil Nejvyšší správní soud jako zcela irelevantní ve vztahu k projednávané
věci. Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu, je součástí vypořádání se České republiky s její historickou zkušeností, nemá
vliv na např. současnou existenci a činnost komunistické strany v České republice
v souladu s jejím právním pořádkem, uvedený zákon navíc ničeho nevypovídá o situaci
ve Vietnamu; zákonná deklarace porušování lidských práv komunistickým režimem
v České republice před rokem 1989 žádným způsobem nemůže nahradit absentující
tvrzení o porušování lidských práv (a to zejména ve vztahu ke stěžovatelce) ve Vietnamu.
K poslední námitce stěžovatelky ke stížnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. je nutno poukázat na to, že písemné vyhotovení napadeného rozsudku neobsahuje
požadavek soudu, aby stěžovatelka uvedla, jakým způsobem mohlo mít tvrzené podstatné
porušení ustanovení o řízení před správním orgánem vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že pouhou zmínku stěžovatelky v kasační
stížnosti o důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., která nebyla doplněna o jakákoliv
další tvrzení, nelze považovat za řádně uplatněný stížní důvod.
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny přípustné stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. února 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu