ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.88.2005
sp. zn. 8 Azs 88/2005 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: L. B.,
zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Chrudim III., Havlíčkova 99,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2005, čj. 52 Az 34/2004 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Ing. Jiřího Klavíka se určuje částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky
v Pardubicích, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 19. 4. 2004, čj. OAM-3782/VL-19-ZA04-R2-2002. Tímto (posledně uvedeným)
rozhodnutím nebyl stěžovatelce podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo
vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil
skutkový stav a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný dle jejího názoru nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu.
Důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné a nedostál
tak požadavkům plynoucím z ustanovení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu.
Domnívá se, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není
zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. V dalších námitkách,
které lze posoudit jako námitky nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, stěžovatelka poukázala na to, že je v zemi svého
původu ohrožena na zdraví i na životě od kazašského obyvatelstva, jako Ruska mluvící
rusky; navíc svým zjevem není Kazaška. Má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů své rasy a národnosti. Je nejen ohrožena na životě, ale také podrobena
opatřením působících psychický nátlak a jiná obdobná utrpení. Tato jednání jsou trpěna
a často podporována státními úřady Kazachstánu a ten není schopen odpovídajícím
způsobem jí zajistit ochranu před takovým jednání, lhostejno, že Ústava a zákony zakazují
diskriminaci občanů. Je přesvědčena, že jde o jevy státní mocí tajně vyvolávané,
podporované a vědomě trpěné a nepotlačované. Jde tedy o naplnění §12 zákona o azylu;
v jejím případě jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení
azylu použití §14 zákona o azylu. Odvolává se na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. V. a ve
věci V.. Zdůraznila, že vyhoštění žadatele o azyl může založit odpovědnost smluvního
státu podle čl. 3 Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že
žadatel o azyl bude v zemi určení vystaven reálnému riziku mučení, případně nelidského
nebo ponižujícího zacházení. Dále poukázala na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, z něhož plyne, že v některých případech jsou
žadatelé o azyl v zemi původu vystaveni různým opatřením, která sama o sobě
nepředstavují pronásledování, avšak která ve spojení s dalšími faktory mohou žadatele k
tvrzení existence pronásledování opravňovat. Skutkové závěry soudu a žalovaného
uvedené v odůvodnění rozhodnutí jsou často v přímém rozporu se skutečnostmi
vyplývajících z provedených důkazů, velmi často se také žalovaný dopustil jednostranné
interpretace provedených důkazů k tíži stěžovatelky, a to zejména tím, že ve svém
rozhodnutí citoval pouze ty informace, obsažené ve zprávách a sděleních o politické a
ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv v Kazachstánu. Pro případ
rozhodnutí o neudělení azylu je nutné učinit i závěr o existenci překážky vycestování ve
smyslu ustanovení §91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu, neboť obava stěžovatelky,
že v případě návratu do země bude opětovně vystavena s ohledem na svou ruskou
národnost nátlaku a případnému postihu ze strany státních orgánů, se jeví být na jejich
pozadí důvodnou. Poukázala na rozpor tvrzení žalovaného s její výpovědí, ve které již od
počátku uvádí, že svou vlast opustila z národnostních důvodů. Tyto se projevovaly
zejména problémy s kazaštinou a diskriminačním chováním v běžném životě se sousedy,
napadením jejího manžela apod. Žalovaný však ve svém rozhodnutí uvádí, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že stěžovatelka opustila svou vlast, protože se cítila být
diskriminována z důvodu neznalosti kazašského jazyka, a že neuvedla žádnou konkrétní
skutečnost, ze které by vyplývalo, že byla ve své vlasti pronásledována z důvodu
relevantních pro udělení azylu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení; současně požádala, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Neshledal důvody
ani k přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 9. 8. 2002 podala
stěžovatelka žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že jejím rodným jazykem je ruština
a když byl zaveden v Kazachstánu úřední jazyk kazaština, nemohla najít zaměstnání.
Vzhledem k tomu, že její manžel je ruské národnosti, kazašská společnost je nebrala
a nepřijala. Děti kvůli tomu nemohly studovat na vysoké škole – vzhledem k ruskému
původu. O azyl dříve nepožádala, protože o možnosti žádat o azyl nevěděla. V případě
návratu do vlasti se obává nezaměstnanosti a neměla by také kde bydlet, neboť byt,
kde bydleli, prodala, aby měla peníze na cestu. Při pohovoru dne 25. 9. 2002 v P. Z. u B.
uvedla obdobné skutečnosti jako v žádosti. Tímto krokem chtěla legalizovat pobyt
v České republice. Její manžel zjišťoval a podnikal kroky, aby si zde mohli zajistit i další
pobyt po uplynutí platnosti víza. Do České republiky přijeli jako turisté a po uplynutí
platnosti víza zde byla stěžovatelka a celá rodina nelegálně. Bolely ji nohy po dlouhé cestě,
odpočívala a proto do řízení vstoupili tak pozdě. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne
19. 4. 2004, čj. OAM-3782/VL-19-ZA04-R2-2002 stěžovatelce azyl neudělil z důvodu
nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rozhodl o
tom, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Prvotní jsou námitky týkající se vad řízení před správním orgánem, neboť jen
na základě správně a úplně zjištěného stavu věci, lze vážit důvody azylu. Stěžovatelka
vytýká krajskému soudu, že nezrušil správní rozhodnutí, ačkoli žalovaný řádně nezjistil
skutkový stav věci, opatřil si pouze neúplné důkazy a jeho rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu
respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z ustanovení §3 správního řádu
vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované
v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě
by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl
s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno. Jak vyplynulo ze správního
spisu pohovor k důvodům žádosti o udělení azylu se stěžovatelkou byl veden v ruském
jazyce za přítomnosti tlumočníka a to na základě žádosti stěžovatelky. Přílohu protokolu
o tomto pohovoru tvoří seznam informací, které má žalovaný pro posouzení situace
v zemi původu stěžovatele (jedná se zejména o zprávy Ministerstva zahraničních věcí
USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2000, 2001 a 2002,
zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Kazachstánu ze dne
5. 9. 2000 a informace Ministerstva zahraničních věci České republiky z roku 1999
a 2000). Stěžovatelka svým podpisem stvrdila, že jí byla dána možnost seznámit
se s obsahem všech uvedených zpráv a informací, na základě nichž bude žalovaný
rozhodovat; rovněž jí byla dána možnost vyjádřit se k těmto zprávám a informacím,
a k jejich získání a také možnost navrhnout jejich doplnění; tohoto svého práva nevyužila.
Namítá-li stěžovatelka, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, když
opíral své rozhodnutí o výše zmíněné zprávy, nemůže s ní Nejvyšší správní soud
souhlasit. Jednak je třeba poukázat na poměrně velké množství zpráv a informací, které
měl žalovaný k dispozici. Rovněž se jednalo o zprávy od různých zdrojů (Ministerstva
zahraničních věcí USA a České republiky, Česká tisková kancelář). Také aktuálnost těchto
zpráv byla přiměřená. Byla-li stěžovatelka s těmito podklady nespokojena, měla právo
žádat jejich doplnění, což však, jak již je uvedeno výše, neučinila. Žalovaný pak na základě
žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti,
protokolu o pohovoru a shora uvedených informací rozhodl o neudělení azylu.
Ve svém rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádal se všemi uplatněnými důvody.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že žalovaný zjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a rovněž si pro svoje rozhodnutí opatřil potřebné podklady. Jeho rozhodnutí, které
vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahuje předepsané náležitosti,
je pak v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Stěžovatelka rovněž namítá nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky. Domnívá se, že jí azyl měl být udělen.
Při hodnocení důvodnosti této námitky Nejvyšší správní soud vycházel z ustanovení
§12 zákona o azylu, podle něhož se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka v průběhu správního řízení i řízení před
soudem neuvedla, že by byla v Kazachstánu pronásledována za uplatňování politických
práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z důvodů uvedených pod písmenem b)
citovaného ustanovení. Namítala, že byla morálně utlačována, Kazaši ji považovali
za Kazašku; když na ni mluvili, ona jim nerozuměla, protože kazaštinu ovládá jen trochu.
Dodala, že v případě návratu do vlasti se obává nezaměstnanosti a neměla by také kde
bydlet, neboť byt, kde bydleli, prodala, aby měla peníze na cestu. Uvedené problémy
stěžovatelky však nejsou azylově relevantní. Sama stěžovatelka v protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azyl uvedla, že se nikdy nedostala do takových potíží, že by musela
vyhledat pomoc a proto pomoc nevyhledala. Nejvyšší správní soud má tak ve shodě
s žalovaným i krajským soudem za to, že stěžovatelka nenaplnila žádný důvod pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Namítá-li stěžovatelka, že jsou u ní dány důvody pro udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu, je třeba poukázat na to, že tuto námitku uplatnila
až v řízení před Nejvyšším správním soudem, i když své přesvědčení o tom, že splňuje
důvody pro udělení humanitárního azylu, mohla vyjádřit už v řízení před krajským
soudem. Kasační stížnost tak v této části není přípustná, neboť se opírá o důvody,
které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.). Tvrzený důvod kasační stížnosti
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Nad rámec uvedeného lze jen uvést, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu
z humanitárního důvodu podle ustanovení §14 zákona o azylu je zcela věcí volné úvahy
příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel
o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých
právech. Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli,
to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom
směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem nebo se nedopustil
správní libovůle.
Rovněž pokud stěžovatelka odkázala na Příručku k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, která ve svém čl. 53 upozorňuje na šíři pojmu
„pronásledování“, nelze jinak než opět poukázat na to, že tento důvod stěžovatelka
v řízení před krajským soudem neuplatnila, což opět zakládá nepřípustnost kasační
stížnosti v tomto bodě.
Stěžovatelka dále uvádí, že byla nesprávně posouzena existence překážky vycestování,
neboť v případě jejího návratu do vlasti, bude opětovně vystavena s ohledem na svou
ruskou národnost nátlaku a případnému postihu ze strany státních orgánů. Při hodnocení
této žalobní námitky je třeba vyjít z ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu, podle kterého
povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu,
kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde
mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu
anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu,
který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti,
anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky,
nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti. Podmínky uvedené v ustanovení §91 zákona o azylu,
při jejichž splnění je dána překážka vycestování, tak nejsou totožné s těmi, které jsou
zkoumány z hlediska §12 zákona o azylu, a soud se těmito podmínkami musí zabývat
samostatně. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že po zhodnocení
výpovědí stěžovatelky a jejich porovnání s informacemi o situaci v Kazachstánu, kterými
doplnil předešlé správní řízení, neshledal v jejím případě existenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. S přihlédnutím k důvodům, které byly
uplatněny jako důvody pro udělení azylu a k předmětnému ustanovení zákona o azylu
krajský soud uzavřel s tím, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem, neboť žádná
z překážek vycestování není dána. Obavu stěžovatelky z toho, že ve vlasti bude opětovně
vystavena s ohledem na svou ruskou národnost nátlaku a případnému postihu ze strany
státních orgánů totiž pod uvedené ustanovení podřadit nelze a zákonem taxativně
stanovené podmínky nelze rozšiřovat. Nejvyšší správní soud ani tuto její námitku
neshledal důvodnou, neboť žádná z podmínek pro vyslovení překážky vycestování
uvedených v ustanovení §91 zákona o azylu není splněna.
Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodným žádný z tvrzených důvodů kasační
stížnosti. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani jiné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon
právní služby – převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu