ECLI:CZ:NSS:2006:8.AZS.94.2005
sp. zn. 8 Azs 94/2005 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: S. R.,
zastoupený Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce
36, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2004, čj. OAM-6380/VL-07-KO4-2003, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
10. 2. 2005, čj. 30 Az 123/2004 – 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2005,
čj. 30 Az 123/2004 – 31, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 7. 2004,
čj. OAM-6380/VL-07-KO4-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud dospěl k závěru,
že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně
zjištěného stavu věci.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně namítá, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného trpí závažnou vadou
řízení, neboť nemá náležitosti správního rozhodnutí dle ustanovení §46 a 47 odst. 5
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Tuto vadu spatřuje v absenci podpisu oprávněné osoby a má za to, že podpis
oprávněné osoby nelze nahradit nečitelným podpisem osoby třetí (bez uvedení jména
a příjmení) pod odrážkou za správnost. Postup, kdy správní orgán účastníkům řízení
zasílá stejnopis namísto písemného vyhotovení rozhodnutí opatřeného podpisem
oprávněné osoby s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby, není v souladu
s ustanovením §45 odst. 5 správního řádu. Za této situace nemá stěžovatel právní jistotu,
zda napadené rozhodnutí vydala dle vnitřních předpisů Ministerstva vnitra osoba
oprávněná k rozhodování, a mohlo tak dojít k dalším závažným vadám řízení. Tímto
postupem je navíc vystaven nebezpečí, že by v dané věci mohla rozhodovat či tlumočit
osoba, která původně jako zaměstnanec rozhodnutí podepsala.
Stěžovatel dále namítá, že dle ustanovení §33 správního řádu je správní orgán
povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit
k jeho podkladu, ke způsobu jeho zjištění, ev. navrhnout jeho doplnění, a o této možnosti
musí být výslovně poučen a určen konkrétní termín, aby měl reálnou možnost využít
svých práv. Stěžovatel však na tuto skutečnost upozorněn nebyl a nemohl se tak k věci
vyjádřit ani předložit další důkazy ve věci.
V doplnění kasační stížnosti odeslaném Nejvyššímu správní soudu dne 14. 9. 2005
stěžovatel namítá i nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že krajský soud dospěl
k nesprávnému závěru, když konstatoval, že okolnosti, které ho vedly k opuštění země,
nejsou takové intenzity, aby mohly být označeny za pronásledování ve smyslu ustanovení
§2 odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Stěžovatel neustále tvrdí, že byl od roku 1997
členem opoziční Liberálně demokratické strany Běloruska, od října 1998 zastával funkci
předsedy oblastní organizace této strany a od doby, kdy se ve spojení se svou
kandidaturou stal známou osobou, byl ze strany policejních orgánů ve své zemi
šikanován – opakovaně zastavován policií a vyslýchán, odposloucháván, zbit, byla mu
odebrána legálně držená zbraň, nemohl najít práci, měl těžkosti s vydání cestovního pasu
atd., v době jeho kandidatury byla deseti muži znásilněna jeho dcera, přičemž orgány
činné ve vyšetřování z násilnění postupovaly liknavě, o čemž svědčí i to, že ve vězení
skončil jen jediný pachatel. Soud a ministerstvo nepoukazovaly na nepřesnosti nebo
nejasnosti ve výpovědi stěžovatele a pouze dospěly k závěru, že intenzita těchto
skutečností nebyla taková, aby odůvodňovala udělení azylu. Argumentaci krajského
soudu, že ke znásilňování dochází i v ČR a že kontroly účetnictví a držení zbraní
jsou obvyklé i v demokratických zemích, považuje za naprosto nedostatečnou. Odkazuje
na text ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu, kde se stanoví, že pronásledováním
se rozumí mj. i psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem (…), nebo pokud
stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Soud
tak v souvislosti s intenzitou problémů stěžovatele záměrně opomenul další tvrzení
stěžovatele týkající se opakovaných výslechů, odposlechů, fyzického útoku na jeho osobu
atd. Tyto představují nejen těžkosti, ale i pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 zákona
o azylu, a představují tak politicky motivované zásahy do lidských práv stěžovatele přímo
ze strany státních orgánů a je zřejmé, že zde není vůle zajistit odpovídajícím způsobem
ochranu před zásahy do jeho práv a práv jeho blízké rodiny. Psychický nátlak ze strany
státních orgánů se stal pro stěžovatele neúnosný poté, co policejní orgány nebyly ochotny
náležitě objasnit znásilnění jeho dcery.
V podání ze dne 16. 10. 2006 označeném jako „Doplnění a konkretizace důvody
žalobě čj.“, stěžovatel vyslovil svůj nesouhlas i s výrokem, jímž bylo vysloveno, že nebyly
shledány překážky vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu, a upozorňuje,
že v běloruském trestním zákoně došlo k doplnění skutkové podstaty trestného činu
označené jako diskreditace Běloruské republiky v zahraničí a v této souvislosti podotýká,
že se v České republice aktivně účastnil akcí proti vládnímu režimu A. G. Lukašenka,
jež se konaly před běloruským velvyslanectvím, a toto své tvrzení dokládá fotografiemi.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádal
o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
V kasační stížnosti taktéž požádal o ustanovení zástupce. Advokát byl žalobci
ustanoven usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2005,
čj. 30 Az 123/2004 – 52, avšak stěžovatel dne 13. 2. 2006 zmocnil k zastupování advokáta
Mgr. Andreje Perepečenova.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu s právními předpisy a odkázal
na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. K námitce stěžovatele
vztahující se k absenci podpisu oprávněné osoby, odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu – konkrétně rozsudek sp. zn. 2 Azs 64/2003 ze dne
29. 1. 2004 - a poukázal, že dle novely azylového zákona č. 222/2003, účinné
od 1. 1. 2004, ustanovení §9 zákona o azylu se na řízení o udělení nebo odnětí azylu
nevztahuje §33 odst. 2 a oddíl 1 části čtvrté správního řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a odkladný účinek jí nepřiznal.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Z předloženého spisu správního orgánu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
dne 6. 12. 2003 podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, v němž uvedl,
že Bělorusko opustil 5. 11. 2003 a nastínil důvody pro opuštění země, které podrobně
rozvedl při pohovorech konaných v p. s. K. n. O. dne 26. 1. 2004 a 2. 2. 2004. Tyto
důvody nastínil i v kasační stížnosti. Dále bylo zjištěno, že si správní orgán k posouzení
skutečnosti uváděné stěžovatelem vyžádal informace o politické a ekonomické situaci a o
dodržování lidských práv v Bělorusku. Vycházel při tom ze Zprávy ministerstva zahraničí
USA o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2003, ze dne 25. 2. 2004,
z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR v letech 2000 – 2004, informací
obsažených v databázi ČTK a informací Běloruského centra společnosti Člověk v tísni.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením stěžovatelovy námitky
týkající se vad řízení spočívajících v porušení ustanovení §33 a dále §46 a 47 odst. 5
správního řádu v souvislosti s absencí podpisu oprávněné osoby. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že v souladu s ustanovením §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nejsou tyto kasační námitky přípustné,
neboť je stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno,
ač to učinit mohl. Tyto námitky stěžovatel neuplatnil ani v žalobě (viz spis
30 Az 123/2004, č.l. 1 -2), ani při ústním jednání konaném 3. února 2005 (č.l. 26 – 27).
Jde-li o namítané vady řízení spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby, Nejvyšší
správní soud pouze na okraj podotýká, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
bylo vytýkáno porušení ustanovení §47 odst. 3 uvedeného zákona, jež stanoví:
„V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval“. Proto nezbývá než konstatovat, že v této části je kasační stížnost nepřípustná.
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení stěžovatelem tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení věci, neboť krajský soud dospěl
k závěru, že okolnosti, které vedly stěžovatele k opuštění země, nejsou takové intenzity,
aby mohly být označeny za pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona
o azylu. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale je nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud konstatuje, že mezi opozičními
politickými aktivitami stěžovatele a znásilněním jeho dcery nelze hodnověrně nalézt
žádnou paralelu a sám stěžovatel uvedl, že nemůže říci, zda tento čin souvisel s jeho
politickými aktivitami (viz protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne
2. 2. 2004, str. 2). Běloruské orgány činné v trestním řízení se případem znásilnění
stěžovatelovy dcery, byť díky stěžovatelově tvrzené intervenci, zabývaly a došlo
i k odsouzení pachatele. Nelze tedy tvrdit, že by v tomto směru došlo k odepření soudní
ochrany. Za situace, kdy se soukromé osoby v zemi původu žadatele dopouštějí
kriminálních jednání, lze tato jednání považovat za pronásledování jen v případě, že jsou
tolerována úřady nebo pokud úřady odmítají či nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.
Opodstatněné se však jeví okolnosti, jež stěžovatele vedly k opuštění Běloruska - jeho
šikana prováděná státními orgány spočívající v opakovaném zastavování policií
a vyslýchání, odposlouchávání, zbití, odebrání legálně držené zbraně, obtížném hledání
práce, těžkostech s vydáním cestovního pasu - jsou dle jeho výpovědi převážně
motivovány jeho angažovaností v opoziční politické straně - Liberálně demokratické
straně Běloruska. Nejvyšší správní soud má za to, že v předcházejících řízeních nebylo
dostatečně prokázáno, že by tyto okolnosti nebyly takové intenzity, aby nemohly
být označeny za pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu.
V této souvislosti podotýká, že se ani správní orgán, ani krajský soud dostatečně
nezabývaly posouzením stěžovatelových politických aktivit, zejména nezkoumaly,
zda stěžovatel byl skutečně členem Liberálně demokratické strany Běloruska, aktuálním
postavením této strany v tamním politickém systému, zda tato strana, resp. její faktická
činnost, již nezanikla, zda jde o opoziční stranu státními orgány povolenou a tolerovanou,
postavením jejích funkcionářů a zda je vůči nim ze strany státní moci vyvíjen nějaký
nátlak, či nejsou-li touto mocí perzekvováni. V případě, kdy žadatel o azyl uvádí,
že byl pronásledován pro zastávání funkce v opoziční politické straně v nedemokratickém
politickém systému, je třeba údaje jím uváděné posoudit i z hlediska postavení této strany,
jejích členů a funkcionářů a uplatňování státní moci vůči nim v daném nedemokratickém
režimu. Tuto stěžovatelovu námitku proto Nejvyšší správní soud shledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud, vycházeje z výše uvedeného právního názoru shledal,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci a nemohla tak být ani správně posouzena právní otázka intenzity
pronásledování. Proto postupem podle §110 odst. 1 s. ř. s. toto rozhodnutí zrušil.
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
rozhodoval bez nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu