ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.128.2005
sp. zn. Konf 128/2005-4
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Michal Mazanec, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr.
Marie Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi Obvodním soudem pro Prahu 4 a Nejvyšším správním soudem, za účasti
žalobce Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech,
Čs. legií 172/I, a žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze,
Antonína Čermáka 2a, a 2) N., a. s., zastoupené JUDr. Vítem Širokým, advokátem se
sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, ve věci žaloby o výmaz kombinované ochranné známky,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 351/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. O 42936, ve věci výmazu
kombinované ochranné známky „r.“ zapsané v rejstříku ochranných
známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2003, čj. 5 A
15/2002-22, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 1. 12. 2005 se na tento senát obrátil Obvodní soud pro Prahu 4 a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu
„kompetenční spor“), mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu
4 ve věci tohoto soudu zapsané pod sp. zn. 39 C 351/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
26. 6. 2001 byl podle §25 odst. 4 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,
zamítnut návrh žalobce na výmaz kombinované ochranné známky ve znění „r.“. Žalobce
podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 29. 11. 2001
pod sp. zn. O 42936 tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu
na výmaz ochranné známky se potvrzuje. Zároveň rozhodl, že složená kauce ve výši 2500
Kč se nevrací.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 1. 2. 2002 žalobou ve správním
soudnictví podle ustanovení části páté občanského soudního řádu u Vrchního soudu v
Praze. Vrchní soud v Praze v této věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a neskončenou věc pak
převzal dle §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), k
dalšímu řízení Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud o správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne
22. 7. 2003, čj. 5 A 15/2002-22, ji odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K
vlastním důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může
do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k soudu příslušnému
podle §249 a §250 o. s. ř., a o to m, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud
učiněných procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že kombinovaná
ochranná známka ve znění „r.“ se vymazává z rejstříku ochranných známek.
Žalobce rovněž samostatným podáním navrhl Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby
postupem podle §104c odst. 2 o. s. ř. předložil věc zvláštnímu senátu k rozhodnutí.
Poukázal přitom na rozhodnutí zvláštního senátu publikované ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu číslo sešitu 8, ročník 2004, pořadové číslo judikátu 276, s
tím, že se jedná o precedentní rozhodnutí, z něhož vyplývá závěr, že v dané věci jsou k
rozhodování příslušné soudy ve správním soudnictví.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh,
aby zvláštní senát rozhodl tak, že k rozhodování v dané věci je příslušný soud ve
správním soudnictví.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že nikdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku z
rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že
subjektem známkového práva mohou být osoby právnické a fyzické a těžiště právní
ochrany na označení spočívá tradičně v právu soukromém; právní prostředky ochrany
označení jsou pak upraveny nejen v průmyslověprávních normách, ale i v obecných
ustanoveních občanského práva.
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto
neupravují vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového
předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu
registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku
zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení
otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá
vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout
(výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec
vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto
nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce
předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom
nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby vzniklé
soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu ochranné
známky do rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu