ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.36.2005
sp. zn. Konf 36/2005-6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci
JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Petr Příhoda a
JUDr. Marie Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi ním a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce: T.-M. C. R., a. s.,
zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Jermanem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě
8, a žalovaného: Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína
Čermáka 2a, ve věci žaloby o částečném zamítnutí přihlášky kombinované ochranné
známky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 66/2004,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. O-113534, ve věci
částečného zamítnutí přihlášky kombinované ochranné známky ve znění
„P.“ do rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 7 A
110/2002-61, se zrušuje.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 17. 5. 2005 navrhl Obvodní
soud pro Prahu 6, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle ustanovení §1
odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
který vznikl mezi ním a Vrchním soudem v Praze, ve věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 66/2004.
Ze spisu vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Úřad průmyslového vlastnictví (dále „Úřad“) rozhodnutím ze dne 24. 5. 2001
částečně zamítl přihlášku ve výroku označené kombinované ochranné známky s odkazem
na ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách.
Žalobce jako přihlašovatel kombinované ochranné známky podal proti tomuto
rozhodnutí rozklad, o němž rozhodl předseda Úřadu rozhodnutím ve výroku označeným
tak, že podle ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů, se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí o částečném zamítnutí
shora uvedené přihlášky kombinované ochranné známky se potvrzuje, a že složená kauce
ve výši 2500 Kč se nevrací.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 27. 8. 2002 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 110/2002. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní
soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 – o
původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 4. 6. 2003, čj. 7 A
110/2002-61, žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. Současně
poučil žalobce o tom, že může ve věci do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat
v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu
1. 1. 2003) u místně příslušného okresního (obvodního) soudu.
Žalobce, s odkazem na toto usnesení, podal žalobu u Městského soudu v Praze, jíž se
domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. O 113534 ze dne 24. 6. 2002 a
vrácení této věci předsedovi Úřadu. Městský soud v přípisu ze dne 4. 9. 2003, čj. 2 Cm
116/2003-23, dovodil, že není soudem věcně příslušným k rozhodnutí této věci a odkázal
na poučení v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003. Poté přípisem ze
dne 10. 10. 2003 věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle ustanovení §
104a o. s. ř.
Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 14. 1. 2004, čj. Ncp 3366/2003-31, že
k projednání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 116/2003 jsou
příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k
dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh.
Popřel v něm svoji příslušnost a dovodil, že jde o věc veřejnoprávní, neboť právo na
výmaz registrované ochranné známky je oprávněním veřejného práva, jehož ochrana je
svěřena správním soudům; původní žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí
předsedy Úřadu proto byla namístě a řízení o ní je v kompetenci správního soudu.
V prvé řadě je třeba uvést, že se jedná o kompetenční spor mezi Obvodním soudem
pro Prahu 6 a Nejvyšším správním soudem, a nikoli Vrchním soudem v Praze, jak
dovozoval tento obvodní soud. Vrchní soud v Praze v této věci zcela zřejmě rozhodoval
toliko o věcné příslušnosti podle ustanovení §104a o. s. ř., tj. zda je v řízení
občanskoprávním dána věcná příslušnost krajských nebo okresních soudů. Otázka, zda
věc náleží do správního soudnictví nebo má jednat a rozhodnout soud v občanském
soudním řízení, byla řešena v citovaném usnesení Nejvyššího správního soudu.
Při řešení vlastní podstaty sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve
správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku z
rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto neupravují vztahy
mezi podnikateli, nic takového předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být.
Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp.
tím, kdo má známku zapsánu), a Úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje.
Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a
zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má
tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo
její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a
jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze
dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt
se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby vzniklé
soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci řízení (a
později i řízení před soudem) iniciovala osoba třetí (majitel známky s dřívější prioritou,
navrhovatel výmazu). Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno veřejné
subjektivní právo (registrace) majiteli známky, protože tomu brání jiné veřejné subjektivní
právo dříve vzniklé (registrace dřívější známky navrhovatele výmazu). To, že se celá věc
navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor mezi dvěma majiteli
známek, ještě z takového sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k
tomu legitimovaným subjektem, který tvrdí, že Úřad neměl pozdější známku registrovat,
neboť tomu brání lepší veřejné subjektivní právo navrhovatele výmazu. Situace je tu
obdobná jako u námitky souseda proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na
kterém se staví nebo stavět má, není k tomu územním plánem určen. I zde zpravidla bude
v pozadí nebo jevově spor mezi dvěma osobami soukromého práva, ale žaloba souseda
proti vydanému stavebnímu povolení nebude žalobou ve věci soukromoprávní.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí, předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví, přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle ustanovení §244
o. s. ř. není účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný
argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle ustanovení §5 odst. 1
zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o částečném
zamítnutí přihlášky kombinované ochranné známky náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle ustanovení §5
odst. 3 téhož zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc tohoto
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č.
131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší
správní soud pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. září 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu