ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.6.2005:11
sp. zn. Konf 6/2005-11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci
JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Českého telekomunikačního úřadu na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem a Obvodním soudem pro Prahu 3, za
účasti žalobce U. Č. r., a. s., a žalované A. H., ve věci žaloby o zaplacení částky 9489,10
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 115/2004,
takto:
Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
3 pod sp. zn. 18 C 115/2004, o zaplacení částky za dodávku signálu
satelitního vysílání, je správní orgán.
Odůvodnění:
Dne 8. 2. 2005 se obrátil Český telekomunikační úřad na zvláštní senát s návrhem na
rozhodnutí sporu o pravomoc (kompetenčního sporu) podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů, který vznikl mezi ním a Obvodním
soudem pro Prahu 3 ve věci tohoto soudu, u něhož podal žalobu žalobce U. Č. r., a. s.,
proti žalované A. H. o částku 9489,10 Kč s příslušenstvím.
Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti:
Uvedená žaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 30. 1. 2003. Podle
žalobního tvrzení uzavřel žalobce dne 6. 3. 2001 s žalovanou „Smlouvu o dodávce služeb
U. D.“, v níž se zavázal poskytovat žalované jí objednané služby. Žalovaná se naproti
tomu zavázala žalobci měsíčně hradit dodávku těchto služeb, tuto povinnost však neplnila
ode dne uzavření smlouvy až do 30. 10. 2001, kdy byla deaktivována přístupová karta
umožňující příjem programové nabídky U. D. ze satelitního signálu. Žalovaná nereagovala
ani na několik upomínek, které jí žalobce zaslal; proto žalobce soudu navrhl, aby žalované
uložil povinnost uhradit mu 9489,10 Kč jako cenu za dodané služby, včetně úroku z
prodlení, jakož i náklady řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 svým usnesením ze dne 29. 4. 2004, čj. 18 C 115/2004-16,
řízení o žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu. V odůvodnění uvedl, že podle „§95 odst. 1“ (blíže neurčeno)
zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, je k rozhodování o této věci příslušný Český
telekomunikační úřad.
V návrhu na řešení kompetenčního sporu správní úřad naproti tomu upozornil na
definici telekomunikační služby podle §2 odst. 5 zákona o telekomunikacích jako služby,
jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací
telekomunikačními sítěmi třetím osobám, a srovnal ji se zněním smlouvy uzavřené mezi
žalobcem a žalovanou: žalobce se zde zavázal „dodávat signál nabízených programů“ do
zařízení, které se skládá z digitálního satelitního přijímače, přístupové karty a satelitní
antény s konvertorem. Takto popsaná služba však není telekomunikační službou a
žalobce není poskytovatelem takové služby, neboť ani zčásti nezajišťuje směrování nebo
přepravu informací telekomunikační sítí mezi jejími koncovými body. Telekomunikační
službou je nepochybně distribuce TV a R programů z družice; tuto činnost však
neposkytuje žalobce, nýbrž provozovatel družicového spoje ve prospěch provozovatele
vysílání.
Soubor přijímací satelitní antény, svodového kabelu a satelitního přijímače, který
žalobce pronajímá v rámci služby U. D., není telekomunikační sítí, tj. funkčně
propojeným souborem telekomunikačních zařízení k přepravě informací mezi koncovými
body této sítě nebo souborem rádiových zařízení k přepravě informací nebo jejich
vzájemnou kombinací. Telekomunikační síť se vyznačuje minimálně dvěma koncovými
body, mezi nimiž se přepravují informace; přijímací satelitní anténa však takovým bodem
není. Nelze použít ani analogii se sítí určenou výhradně k jednosměrnému šíření
televizních nebo rozhlasových signálů po vedení ve smyslu §2 odst. 3 zákona o
telekomunikacích, neboť zde není splněna podmínka veřejnosti sítě. O veřejnou
telekomunikační síť tedy nejde – na rozdíl od dodávky televizních a rozhlasových
programů prostřednictvím veřejné pevné telekomunikační sítě provozované na určitém
území, kde žalobce zajišťuje přepravu a směrování informací mezi hlavní stanicí této sítě a
jejími koncovými body jako veřejnou telekomunikační službu a kde spory mezi
poskytovatelem této služby a účastníky o finanční plnění vyplývající ze smlouvy o
poskytování telekomunikačních služeb rozhoduje Český telekomunikační úřad. V této
věci není dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu ani podle §95 bodu 1 písm.
c), ani podle §95 bodu 8 písm. d) zákona o telekomunikacích; zvláštní senát by proto měl
vyslovit, že rozhodovat ve věci přísluší Obvodnímu soudu pro Prahu 3.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc se zvláštní senát řídil následujícími úvahami:
Jelikož zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního
stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS), je třeba nejprve uvést, že
zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, výklad jehož ustanovení se mezi správním
úřadem a soudem stal sporným, byl k 1. 5. 2005 zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o
elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o
elektronických komunikacích). Tento zákon nahradil pojem „telekomunikační služba“
šířeji vymezeným pojmem „služba elektronických komunikací“; někdejší „provozovatel
telekomunikačních služeb“ je zde zahrnut do širšího pojmu „osoba vykonávající
komunikační činnost“. Za zmínku též stojí, že tímto zákonem byl zrušen Český
telekomunikační úřad zřízený podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích [§148
písm. a) zákona o elektronických komunikacích], a současně byl zřízen Český
telekomunikační úřad (legislativní zkratkou označován jako „Úřad“) s nově vymezenou
působností (§3 odst. 1 zákona).
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle §129
odst. 1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost
(§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě
návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.
Jak plyne z listin založených v soudním spisu, obsahem „Smlouvy o dodávce služeb
U. D.“ uzavřené mezi stranami původního řízení byla na straně žalobce povinnost
dodávat žalované „signál programů“ obsažených v aktuální programové nabídce, jakož i
služby s tím související; z dalších ustanovení smluvních podmínek je zřejmé, že
poskytovaný signál je digitálním satelitním signálem přijímaným prostřednictvím souboru
zařízení. Povinnosti žalobce dodávat signál odpovídala povinnost žalované v měsíčních
intervalech hradit žalobci tuto službu v souladu se smlouvou; tuto povinnost žalovaná
porušila. Jak sám Úřad uvádí ve svém návrhu, jeho vlastní pravomoc rozhodovat spory o
finanční plnění by byla dána tam, kde by se smlouva mezi žalobcem a žalovanou týkala
dodávky televizních programů prostřednictvím veřejné telekomunikační sítě do
koncových bodů (kteroužto službu žalobce také poskytuje). Tomuto náhledu Úřadu
ostatně přisvědčuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, čj. 6 A
89/2002-95, v němž soud za telekomunikační službu poskytovanou prostřednictvím
televizního kabelového rozvodu (který je veřejnou telekomunikační sítí ve smyslu zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích) označil nejen dodávku televizního signálu, ale též
dodávku televizního programu. Úřad však zpochybňuje, že by telekomunikační službou
byla i dodávka programů prostřednictvím digitálního satelitního signálu, protože přijímací
satelitní anténa není koncovým bodem. Tento argument ale za účinnosti zákona o
elektronických komunikacích, který nahradil dosavadní úpravu zákona o
telekomunikacích, již není pro věc určující.
Telekomunikační služba byla do 30. 4. 2004 vymezena jako služba, jejíž poskytování
spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi
třetím osobám (§2 odst. 7 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném k 30. 4. 2004);
služba elektronických komunikací spočívá podle nové zákonné definice zcela nebo
převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací [§2 písm. n) zákona o
elektronických komunikacích]. Jak ve zrušeném zákoně o telekomunikacích, tak v novém
zákoně o elektronických komunikacích je tedy telekomunikační služba, resp. služba
elektronických komunikací, definována jednak charakterem přenášených impulsů, jednak
povahou sítě, jejímž prostřednictvím je poskytována (tedy „telekomunikační sítě“ nebo
„sítě elektronických komunikací“). Ve věci není sporu o tom, že žalobce –
prostřednictvím souboru zařízení – zajišťoval pro žalovanou přenos a příjem satelitního
signálu; zbývá proto posoudit, zda se tak dělo po síti elektronických komunikací.
Sítí elektronických komunikací se podle §2 písm. h) zákona o elektronických
komunikacích rozumí „přenosové systémy, popřípadě spojovací nebo směrovací zařízení a jiné
prostředky, které umožňují přenos signálů po vedení, rádiem, optickými nebo jinými elektromagnetickými
prostředky, včetně družicových sítí, pevných sítí s komutací okruhů nebo paketů a mobilních zemských
sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou používány pro přenos signálů, sítí pro
rozhlasové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na druh přenášené informace“. Z
popisu služby, kterou žalobce žalobkyni poskytoval, i z návrhu Úřadu je přitom zřejmé, že
signál přijímaný satelitní anténou instalovanou u žalované byl vysílán a přenášen ze
satelitu (družice) prostřednictvím elektromagnetického vlnění. Taková síť je pak
nepochybně přenosovým systémem, který umožňuje přenos signálů elektromagnetickými
prostředky, a navíc slouží k televiznímu vysílání. Na právním posouzení věci nic nemění
skutečnost, že službu spočívající v distribuci televizních programů z družice neposkytuje
žalobce jakožto provozovatel vysílání, nýbrž zahraniční společnost, která je
provozovatelem družicového spoje. Jak provozovatel družicového spoje, tak
provozovatel vysílání jsou totiž osobami vykonávajícími komunikační činnost: zatímco
však prvý z nich dodává své služby provozovatelům vysílání, tito provozovatelé sami
dodávají služby koncovým uživatelům. Není přitom důležité, že žalobce sám neprovozuje
družicový spoj, neboť vlastní úplné technické zázemí není podmínkou poskytování služby
elektronických komunikací: podstatné je, že žalobce zajišťuje dodávku signálu, resp.
programů, prostřednictvím sítě, která odpovídá zákonné definici sítě elektronických
komunikací. (Pro účely rozhodování o pravomoci lze ponechat stranou rozdíly mezi
„dodávkou signálu“ a „dodávkou programu“, jak je popsal rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v rozhodnutí uvedeném shora: obě tyto služby jsou totiž podle tohoto
rozhodnutí telekomunikačními službami, a tím spíše jsou i službami elektronických
komunikací.)
Smluvní povinnost platit měsíční poplatky za poskytovanou službu, již žalovaná
porušila, je tak zároveň povinností uloženou na základě zákona o elektronických
komunikacích: ten v §64 odst. 1 stanoví, že uživatel veřejně dostupné služby
elektronických komunikací [takovou službou je přitom i služba poskytovaná žalobcem,
neboť z jejího využívání není nikdo předem vyloučen – srov. §2 písm. o) zákona o
elektronických komunikacích] je povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši
platné v době poskytnutí této služby. O sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a uživatelem ohledně této povinnosti, rozhoduje Úřad (§129 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích). Rozhodování o nárocích plynoucích z porušení
povinnosti platit za dodávku televizních programů prostřednictvím satelitního signálu
proto nepřísluší soudu, nýbrž správnímu úřadu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu