ECLI:CZ:NSS:2006:NA.42.2006:21
sp. zn. Na 42/2006 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vojtěchem Šimíčkem v právní
věci podatele J. H., který se na Nejvyšší správní soud obrátil podáním datovaným dnem
8. 2. 2006 a došlým soudu dne 22. 2. 2006,
takto:
I. Podání podatele datované dnem 8. 2. 2006 a došlé Nejvyššímu správnímu soudu
dne 22. 2. 2006, které je nadepsáno „stížnost – dovolání - na postup při vyřizování
mé žádosti k podání žaloby k mému určení a následnému popření otcovství a žádost
o přešetření postupu Nejvyššího státního zastupitelství navazujícího na předchozí
soudní rozhodnutí, která jsou v důsledku špatného a diskriminujícího zákona
v můj neprospěch. Neboť znění zákona, které umožňuje vynášet diskriminující
rozsudky a usnesení je v rozporu s Listinou základních práv a svobod.“, doplněné
podáním datovaným dnem 20. 6. 2006 a došlým Nejvyššímu správnímu soudu dne
21. 6. 2006, se odmítá .
II. Podatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Pan J. H. (podatel) podal Nejvyššímu správnímu soudu shora uvedené podání
datované dnem 8. 2. 2006 a došlé Nejvyššímu správnímu soudu dne 22. 2. 2006.
Jeho obsahem bylo vyjádření nesouhlasu s tím, že by měl být po právní stránce považován
za otce nezletilých dětí V. a L. K., narozených jeho tehdejší manželce P. K., nyní U., třebaže
jím z biologického hlediska podle svého názoru není. Uvedl, že si je vědom, že v době, kdy
proti svému otcovství mohl brojit právními prostředky, tak neučinil, neboť se domníval, že
jeho tehdejší manželka, která měla velmi časté mimomanželské intimní styky, se „usadí“;
k tomu ovšem nakonec nedošlo a manželka se s ním rozvedla. Zdůraznil, že nebrojí proti
tomu, aby vůči uvedeným dětem měl plnit vyživovací povinnosti, nechce však být považován
za jejich otce, když jím po biologické stránce není – fakt takovéhoto otcovství s sebou podle
jeho názoru nese různé negativní vztahové a majetkoprávní důsledky, zejména s ohledem na
to, že je nyní šťastně ženat v jiném manželství než s matkou nezletilých. Uvedl, že stávající
stav věcí považuje za diskriminační a za porušení svých lidských práv.
Z podání podatele nebylo zřejmé, jako jaké právní podání je míněno, proč by se jím
měl zabývat právě Nejvyšší správní soud a čeho vlastně se podatel ať již na Nejvyšším
správním soudu nebo na jiném orgánu veřejné moci domáhá. Proto Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 18. 5. 2006, č. j. Na 42/2006 - 9, konkrétně výrokem I. tohoto usnesení,
vyzval podatele k upřesnění jeho podání zejména v tom ohledu, aby objasnil, jak je jeho
podání míněno; některé v úvahu připadající typy podání, kterým se jeho podání blížilo
nejvíce, soud ve svém usnesení výslovně specifikoval; konkrétně soud zmínil následující typy
podání:
a) stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství nebo na nevhodné chování
státních zástupců a ostatních zaměstnanců státního zastupitelství podle §16b a násl.
zákona 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů,
b) žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), proti rozhodnutí správního orgánu,
c) jinou žalobu ve správním soudnictví (viz zejm. §79 a násl. s. ř. s., §82 a násl. s. ř. s.),
d) kasační stížnost podle §102 a násl. s. ř. s. proti rozhodnutí krajského soudu ve věci
správního soudnictví,
e) jiné podání než některé ze shora uvedených čtyř.
Dále byl stěžovatel uvedeným usnesením vyzván, aby v závislosti na tom,
jak je jeho podání míněno, toto své podání doplnil tak, aby s ním mohlo být řádně naloženo
(tj. aby mohlo být přímo Nejvyšším správním soudem vyřízeno nebo postoupeno k vyřízení
věcně a místně příslušnému orgánu). Pro případ, že by podání podatele bylo žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu, uložil mu Nejvyšší správní soud výrokem III. zmíněného
usnesení podání doplnit o uvedení následujících skutečností: a) označit správní orgán,
jehož správní rozhodnutí je žalobou napadeno, b) přesně označit napadené správní
rozhodnutí (pokud možno zejména uvedením jeho čísla jednacího a data vydání).
Současně soud podatele v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s. poučil, že nebude-li
jeho podání ve lhůtě 30 dnů doplněno nebo opraveno způsobem uvedeným ve výrocích
uvedeného usnesení, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne.
Podatel na výzvu soudu reagoval podáním datovaným dnem 20. 6. 2006 a došlým
Nejvyššímu správnímu soudu dne 21. 6. 2006. V něm uvedl, že na základě §65 s. ř. s.
podává žalobu proti rozhodnutí – rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005,
č. j. 9 C 38/2005 - 31 (13 Co 288/2005) a opětovně žádá o určení a následné popření otcovství
k uvedeným nezletilým dětem bývalé manželky, a to jakýmkoli způsobem k tomu vhodným,
popř. jím navrhovanou analýzou DNA, či jak soud uzná za vhodné. Rovněž se mu jeví
významné přihlédnutí k §59 odst. 1 zákona o rodině.
Podatel v doplnění podání jednoznačně specifikoval v souladu s výzvou soudu
uvedenou ve výroku I. usnesení ze dne 18. 5. 2006, č. j. Na 42/2006 - 9, že jeho podání
je žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. Nesplnil však již – a ostatně fakticky ani splnit
nemohl - povinnost uloženou mu pro tento případ výrokem III. zmíněného usnesení. Podle
§65 odst. 1 s. ř. s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon jinak. Podatel jako rozhodnutí, které by mělo být žalobou podle §65 a
násl. s. ř. s. přezkoumáváno, označil rozsudek Krajského soudu v Brně vydaný ve věci žaloby
podatele na určení otcovství, tj. rozhodnutí ve věci rodinné. Uvedený rozsudek není
rozhodnutím správního orgánu, nýbrž rozhodnutím soudu. Správní soudy nemají ani podle
§65 a násl. s. ř. s., ani podle žádného jiného ustanovení soudního řádu správního pravomoc
přezkoumávat rozhodnutí soudů vydaná ve věcech rodinných, nýbrž na základě žalob podle
§65 s. ř. s. přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, tedy orgánů náležejících v rámci
tripartity státních mocí (zákonodárství, výkonná moc, soudnictví) nikoli k soudnictví, nýbrž k
moci výkonné. Podle §71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. musí žaloba proti rozhodnutí správního
orgánu obsahovat mimo jiné označení napadeného rozhodnutí. Právě proto Nejvyšší správní
soud podatele pro případ, že by jeho podání bylo žalobou proti rozhodnutí správního orgánu,
vyzval k tomu, aby označil správní rozhodnutí uvedením orgánu, který rozhodnutí vydal, a
přesných identifikačních znaků (zejména čísla jednacího a data vydání). Na základě těchto
údajů by soud mohl posoudit věcnou a místní příslušnost soudu (v daném případě §7 odst. 1 a
odst. 2 s. ř. s.) a věc tomuto věcně a místně příslušnému soudu postoupit (§7 odst. 6 a
7 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud totiž jako orgán rozhodující především o kasačních
stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů (§12 odst. 1 s. ř. s.) není příslušný
k projednání žaloby podle §65 a násl. s. ř. s., nýbrž eventuelně toliko k projednání kasační
stížnosti (tj. opravného prostředku) proti rozhodnutí krajského soudu o takové žalobě.
Z podání podatele je patrné, že se žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. ve skutečnosti
domáhá přezkumu soudního rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí krajského soudu vydaného
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“) v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu okresního. Ostatně i proto
podatel přes výzvu Nejvyššího správního soudu neoznačil v soudem stanovené třicetidenní
lhůtě správní rozhodnutí, proti kterému měla jeho žaloba směřovat – on tak ani vůbec učinit
nemohl, domáhá-li se přezkumu nikoli správního, nýbrž soudního rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud ani specializované senáty krajských soudů, které rozhodují ve správním
soudnictví, zásadně nejsou věcně příslušné zabývat se otázkami určování či popírání
otcovství. K tomu jsou příslušné soudy v řízení podle občanského soudního řádu,
příp. nevyšší státní zástupce v rámci jeho pravomocí vyplývajících zejména z §62 a §62a
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Jakkoli Nejvyšší správní soud
rozumí důvodům, pro které by podatel rád docílil stavu, kdy by nebyl považován za otce
nezletilých dětí V. a L. K., nemůže podateli v tomto ohledu jakkoli pomoci, neboť k řešení
uvedených otázek není věcně ani funkčně příslušný.
V daném případě nebylo ani důvodu k postupu podle §46 odst. 2 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí
ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním
řízení (...). V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho
měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
„Žalobou“ ve smyslu §46 odst. 2 věty druhé s. ř. s. nutno totiž podle Nejvyššího správního
soudu rozumět toliko podání, kterým se zahajuje řízení před soudem první instance v některé
z forem řízení podle občanského soudního řádu, nikoli však i opravný prostředek, který svým
obsahem odpovídá některému z opravných prostředků upravených v občanském soudním
řádu. Pro takový výklad svědčí užití slova „žaloba“ v daném konkrétním kontextu,
a nikoli např. obecnějších pojmů „podání“ či „návrh“, kterých jinak s. ř. s. užívá
(viz např. pojem „návrh“ užívaný i v samotném §46 s. ř. s., viz užití pojmu „podání“ v §37
odst. 2, 3 a 5 s. ř. s.). Užívá-li zákonodárce pojmu „žaloba“ vedle pojmu „návrh“ či „podání“,
dokonce v jakési implicitní kontrapozici přímo vedle sebe v ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.,
nutno mít za to, že tím chce naznačit, že oprávnění účastníka v dodatečné lhůtě podat
návrh na zahájení řízení s účinky podání zachovanými ke dni podání původního a podle
§46 odst. 2 s. ř. s. odmítnutého návrhu se vztahuje toliko na ta podání, která procesní předpis,
na jehož užití se v §46 odst. 2 větě druhé de facto odkazuje, tj. o. s. ř., považuje za „žaloby“,
tj. na podání, jimiž se podle občanského soudního řádu z iniciativy žalobce zahajuje řízení
před soudem první instance. Ostatně pouze pro „žaloby“, tj. podání, jimiž se zahajuje řízení,
zakládá občanský soudní řád ve svém ustanovení §82 odst. 3 zachování účinků podání žaloby
do „nesprávné“ větvě soudnictví v případě, že po odmítnutí podání touto soudní větví
bude žaloba podána v jednoměsíční lhůtě stanovené ustanovením §46 odst. 2 věty druhé
s. ř. s. (v „obráceném gardu“ pak obdobná ustanovení obsahují §104b odst. 1 o. s. ř.
a §72 odst. 3 s. ř. s., resp. ve zvláštních případech §104b odst. 2 s. ř. s.). Pokud
by zákonodárce naopak chtěl docílit toho, aby účinky podání „nesprávné“ větvi soudní moci
platily i pro opravné prostředky a aby se i na ně použil mechanismus upravený pro řízení
podle s. ř. s. v jeho §46 odst. 2, užil by v tomto ustanovení (a obdobně v „obráceném gardu“
i v §104b odst. 1 o. s. ř.) jiného, obecnějšího pojmu, a nikoli pojmu „žaloba“. Nejvyšší
správní soud se proto vzhledem k výše uvedenému nezabýval ani otázkou, jakým opravným
prostředkem v rámci katalogu těchto prostředků, jež zná o. s. ř., je či by mohlo být podání
podatele, neboť i kdyby se některému z nich blížilo nebo mu dokonce obsahově odpovídalo
(v úvahu by nejspíše připadalo dovolání podle §236 a násl. o. s. ř.), nemá Nejvyšší správní
soud procesního prostředku, jak podatele o možném dalším postupu kvalifikovaně poučit,
a tím méně prostředku, jak toto podání „dopravit“ takovému věcně a funkčně příslušnému
soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Příslušnost soudu je jednou z podmínek řízení, která musí být dána, aby soud mohl
o konkrétní věci rozhodovat. Není-li dána a nelze-li věc postoupit věcně a místně příslušnému
soudu či podání odmítnout podle §46 odst. 2 s. ř. s., musí to být důvodem k odmítnutí podání
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že ve věci
musí být dána věcná a funkční příslušnost soudu, který má věc rozhodnout, je v daném
případě neodstranitelný, neboť není žádného soudu, který by o podání podatele mohl
rozhodnout; řízení nemůže vést a o věci samé nemůže rozhodnout orgán veřejné moci,
který k tomu není zákonem povolán.
Nejvyšší správní soud proto podání podatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
aniž by dále podatele o čemkoli poučoval.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 věty první s. ř. s., podle níž žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu