ECLI:CZ:NSS:2006:NAD.12.2006:21
sp. zn. Nad 12/2006 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. B., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 10. 2005, č. j. X, o návrhu Krajského soudu v Ostravě na
přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti,
takto:
Věc se nepřikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové.
Odůvodnění:
Dne 29. 11. 2005 podal žalobce prostřednictvím žalované ke Krajskému soudu
v Hradci Králové žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 10. 2005, č. j. 751 123 5842,
jímž mu byl odejmut plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 16. 12. 2005,
č. j. 28 Cad 68/2005-6, postoupil věc Krajskému soudu v Ostravě jako soudu místně
příslušnému. Učinil tak na základě zjištění, že trvalé bydliště žalobce se nachází v obvodu
Krajského soudu v Ostravě, a proto je v souladu s §7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), k projednání věci důchodového pojištění žalobce
příslušný právě tento krajský soud. Místo výkonu trestu odnětí svobody
totiž není podle ustálené judikatury místem, v jehož obvodu se žalobce zdržuje,
jelikož se nejedná o místo pobytu, které by si dobrovolně zvolil.
Krajský soud v Ostravě se dne 24. 3. 2006 obrátil na Nejvyšší správní soud s návrhem
na přikázání této věci Krajskému soudu v Hradci Králové z důvodu vhodnosti
(dále též „návrh“). Jak Krajský soud v Ostravě zjistil, vykonává žalobce trest odnětí svobody
na doživotí ve Věznici Valdice, tedy v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové.
V dané věci bude třeba vypracovat posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce
a sociálních věcí o zdravotním stavu žalobce, a proto bude nezbytné eskortovat jej k jednání
této komise, případně i k ústnímu jednání u soudu. Závěrem Krajský soud v Ostravě
poznamenal, že s tímto návrhem oba účastnící souhlasí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky
pro navržené přikázání věci.
Podle §7 odst. 3 s. ř. s. je ve věcech důchodového pojištění a důchodového
zabezpečení k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště,
popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Podle §7 odst. 6 s. ř. s. platí, že není-li soud,
u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu
příslušnému. Nesouhlasí-li tento soud s postoupením věci, předloží spisy k rozhodnutí
o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
o této otázce jsou soudy vázány.
Podle §9 odst. 2 s. ř. s. může Nejvyšší správní soud věc přikázat jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení
nebo z jiného důležitého důvodu vhodné.
Nejvyšší správní soud musel nejprve uvážit, zda návrh Krajského soudu v Ostravě
představuje „nesouhlas“ s postoupením věci podle §7 odst. 6 s. ř. s. nebo se jedná o návrh
na přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu podle §9 odst. 2 s. ř. s.
Jak totiž Krajský soud v Hradci Králové ve shora označeném usnesení o postoupení
věci již správně konstatoval, podle judikatury Nejvyššího správního soudu „skutečnost,
že navrhovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá na určení místa jeho bydliště vliv...“
(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2004, č. 371/2004 Sb.NSS). S ohledem
na toto rozhodnutí a na znění §7 odst. 3 s. ř. s. tedy nemůže být sporu o tom, že v dané věci
je soudem místně příslušným skutečně Krajský soud v Ostravě. Z návrhu tohoto soudu
na přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové ovšem jednoznačně nevyplývá,
jaký postup Krajský soud v Ostravě zvolil; návrh neobsahuje ani odkaz
na jakékoliv ustanovení soudního řádu správního či jiného právního předpisu. Z textu návrhu
nicméně lze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že Krajský soud v Ostravě
požaduje přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu (§9 odst. 2 s. ř. s.).
Tomu svědčí jednak ten fakt, že Krajský soud v Ostravě v návrhu nezpochybňuje svoji místní
příslušnost, a jednak to lze bezpečně dovodit i ze znění úvodní věty návrhu „Ve výše uvedené
právní věci Vám předkládám spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 18 Cad 1/2006
s návrhem na přikázání této věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Hradci Králové.“
Krajský soud v Ostravě navíc vyzval účastníky řízení, aby se k danému návrhu vyjádřili,
z čehož též vyplývá, že měl zjevně na mysli postup podle §9 s. ř. s.
Jak vyplývá z přiloženého spisu, žalobce se dne 12. 2. 2006 k návrhu na přikázání
věci Krajskému soudu v Hradci Králové neměl námitek. Ve svém vyjádření k tomuto návrhu
pak mimo jiné opakovaně a důrazně požadoval, aby případné jednání ve věci proběhlo
bez jeho přítomnosti. Vyjádření žalované k uvedenému návrhu (§9 odst. 3 s. ř. s.)
však přiložený spis neobsahuje, ačkoliv Krajský soud v Ostravě v návrhu výslovně uvádí,
že s ním účastníci souhlasí. Z pokynu soudní kanceláři, který je ve spise založen na čl. 17,
se proto lze pouze domnívat, že Krajský soud v Ostravě zvolil v tomto případě postup
podle §101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.; nevyjádřila-li se žalovaná k návrhu
v určené lhůtě, nemá k danému návrhu námitek. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
ještě jednou poznamenat, že takový postup z přiloženého spisu jednoznačně nevyplývá,
přičemž není ani zřejmé, jaké znění měla výzva Krajského soudu v Ostravě žalované. Krajský
soud v Ostravě se tak dopustil procesního pochybení, které sice nemá vliv na samotné
rozhodnutí o přikázání věci, nicméně za určitých okolností by mohlo narušit plynulost celého
řízení.
Nejvyšší správní soud připomíná, že „delegace vhodná je výjimkou ze zásady trvání
místní příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit
pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným
krajským soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové
stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. 305/2004 Sb. NSS). Institut přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu je proto nezbytné vykládat restriktivně. Jde o postup
mimořádný, který znamená upřednostnění některého z více hledisek spoluurčujících kritérium
příslušnosti za situace, kdy zákon používá neurčitý pojem „vhodnost pro rychlost
nebo hospodárnost řízení nebo pro jiný důležitý důvod“. Při posuzování toho, zda jsou dány
důvody pro delegaci vhodnou, nelze tedy vycházet pouze z jediného hlediska,
nýbrž je nezbytné posuzovat případ komplexně, přičemž důležité mohou být v konkrétním
případě i stanoviska či mimořádné poměry účastníků řízení. Předpokladem užití delegace
je také existence takových okolností, které umožní po skutkové stránce spolehlivější
a důkladnější posouzení věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem,
a to včetně požadavku procesní ekonomie.
Vycházeje z těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že zde nejsou důvody
pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu. Krajský soud v Ostravě svůj návrh
jednak odůvodnil tím, že žalobce bude nutno eskortovat k případnému ústnímu jednání
u soudu, což by pochopitelně zapříčinilo vyšší náklady státu. K tomu Nejvyšší správní soud
pouze uvádí, že trest odnětí svobody sám o sobě není důvodem, pro který může
být věc přikázána jinému než místně příslušnému krajskému soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. Nad 24/2004-46, www.nssoud.cz);
na tomto konstatování nemění nic ani ten fakt, že se v případě žalobce jedná o trest odnětí
svobody na doživotí. Jak již bylo výše naznačeno, ve svém vyjádření k návrhu se žalobce
poměrně striktně vyslovil v tom smyslu, že případného ústního jednání se u soudu v žádném
případě nezúčastní. Je sice pravdou, že se v uvedeném vyjádření výslovně nevzdal
dalších práv, které mu jako účastníkovi řízení náleží (např. nahlížení do spisu
podle §45 s. ř. s. apod.), ale (např. z jeho formulací „Kdybiste mě náhodou přivezli k soudu,
podám ústavní stížnost pro porušení zákona“ případně „Prostě k soud nechci jet!“)
lze dovodit, že se nejen nehodlá účastnit případného ústního jednání u soudu,
ale stejně tak nemá v úmyslu využít svých práv účastníka řízení, která by byla nutně spojena
s jeho eskortováním k příslušnému krajskému soudu. Vznik zvýšených nákladů státu
tedy v tomto směru nelze očekávat.
Krajský soud v Ostravě ve svém návrhu dále argumentoval tím, že ve věci žalobce
bude muset Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí vypracovat posudek
o jeho zdravotním stavu, přičemž i k jednání této komise bude nutno žalobce eskortovat.
I takovou argumentaci je ovšem třeba odmítnout. Jednak dává Nejvyšší správní soud
na zvážení, zda je nutné či vůbec vhodné eskortovat mimo věznici žalobce vykonávajícího
trest odnětí svobody na doživotí, když např. z ustanovení §16 odst. 2 zákona ČNR
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jednoznačně vyplývá,
že zdravotnická služba Vězeňské služby spolupůsobí v řízení o plné invaliditě nebo částečné
invaliditě odsouzeného. Nicméně i v případě, kdy by bylo skutečně třeba
(ať již z jakýchkoliv důvodů) žalobce eskortovat k posudkové komisi mimo věznici,
nevyplývají z takového postupu důvody pro přikázání věci jinému než místně příslušnému
soudu. Místní příslušnost jednotlivých posudkových komisí totiž není nijak konkrétně
stanovena, a proto lze předpokládat, že se v praxi daný krajský soud nemusí s žádostí
o posouzení zdravotního stavu žalobce obracet výhradně na „místně nejbližší“ detašované
pracoviště Ministerstva práce a sociálních věcí, v jehož rámci posudkové komise působí;
takové detašované pracoviště se totiž nachází např. právě i v Hradci Králové (Na Okrouhlíku
1371/33, 502 00 Hradec Králové).
Přikázání věci jinému něž místně příslušnému soudu z důvodu vhodnosti
je třeba posuzovat v kontextu celého řízení a především jej vykládat v úzké souvislosti
s hospodárností a rychlostí řízení, jakož i s jinými důležitými důvody pro delegaci vhodnou.
Právě přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu s sebou totiž vždy nese také vyšší
náklady a především řízení protahuje; místně příslušný krajský soud, který se s žalobou
již obeznámil a učinil přípravné procesní úkony, musí věc předložit Nejvyššímu správnímu
soudu, který věc – jsou-li pro to podmínky – přikáže jinému krajskému soudu, který opět musí
tyto úkony opakovat a seznámit se se spisem, nemluvě o tom, že nějakou dobu potrvá, než
přistoupí k projednání a rozhodnutí věci (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 1. 3. 2005, č. j. Nad 19/2005-39, www.nssoud.cz). Na výše uvedeném nic nemění ani ta
skutečnost, že účastníci řízení proti případnému přikázání věci Krajskému soudu v Hradci
Králové nic nenamítali.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal existenci zvláštních okolností
opodstatňujících přikázání věci jinému soudu, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu