ECLI:CZ:NSS:2006:NAO.28.2006:64
sp. zn. Nao 28/2006 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně
JUDr. K. T., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně se sídlem Brno, nám.
Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2003, č. j. 6521/03/FŘ 140,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
10. 5. 2005, č. j. 29 Ca 31/2004 - 36, o námitce podjatosti uplatněné žalovaným,
takto:
Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Radan Malík je v y l o u č e n
z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 7 Afs 173/2005.
Odůvodnění:
Žalovaný brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku Krajského soudu
v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2003, č. j. 6521/03/FŘ 140.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu
ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 7. 2003, č. j. 62301/03/351960/1078 – platebnímu výměru
na daň z převodu nemovitostí ve výši 19 390 Kč.
K vyrozumění o složení senátu ze dne 16. 6. 2006 vznesl žalovaný ve svém podání
ze dne 29. 6. 2006 námitku podjatosti vůči soudci JUDr. Radanu Malíkovi. Uvedl, že tento
soudce byl předsedou senátu Krajského soudu v Brně, který rozhodoval u téhož daňového
subjektu (žalobkyně) ve věci týkající se stejné právní otázky, totiž zda převod nemovitosti
uskutečněný na základě smlouvy o zajištění závazku je předmětem daně z převodu
nemovitostí (rozsudek krajského soudu ze dne 18. 2. 2002, č. j. 29 Ca 297/2001 - 21).
Lze tak mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Ve svém vyjádření k podané námitce podjatosti soudce JUDr. Radan Malík uvedl,
že k projednávané věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům nemá žádný poměr,
avšak je pravdou, že se podílel na projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 29 Ca 297/2001. Subjektivně se ve věci z důvodu rozhodování v dřívější
době podjatý necítí.
Věc byla podle §8 odst. 5 s. ř. s. a v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího
správního soudu (srov. č. 49/2004 Sb. NSS), předložena k rozhodnutí jinému senátu tohoto
soudu, který shledal námitku podjatosti důvodnou.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům
je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podjatost soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost soudce
tento princip předpokládá. Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti
a nestrannosti a bez toho, že by se nepředpokládal, nebylo by důvodu ani pro konstituování
soudní moci jako jednoho z pilířů demokratické společnosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce
z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon
(článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil,
je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu,
resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit
soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných
důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16,
www.nssoud.cz).
Ve shodě s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva
je v rozhodovací činnosti při hodnocení podjatosti soudců nutno aplikovat tzv. „dvojí test
nestrannosti“, z nějž mimo jiné plyne, že „nestrannost soudce je především subjektivní
kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu
(zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.),
o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná
kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné
objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti
je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat
to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi
řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním
pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah. Ústavní soud
k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy,
jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. I. ÚS 167/94, Ústavní soud ČR: Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu. C. H. Beck, Praha 1997, sv. č. 6, nález 127, str. 429),
na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti
může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně
na základě hlediska objektivního. … Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva
vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního
přesvědčení soudce (personal conviction of a particular judge) v dané věci, objektivní test
sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní
pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect,
srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další
vs. Francie, 1998) [nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04,
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 35, nález č. 159, str. 181].
V daném případě žalovaný namítl, že rozsudky Krajského soudu v Brně ve věcech
vedených pod sp. zn. 29 Ca 297/2001 a sp. zn. 29 Ca 31/2004 se týkají téhož daňového
subjektu a stejné právní otázky, přičemž v prvé věci byl JUDr. Malík předsedou senátu
krajského soudu, ve věci druhé pak má být členem senátu Nejvyššího správního soudu,
rozhodujícího o kasační stížnosti ve věci podané, vedené pod sp. zn. 7 Afs 173/2005.
Je tedy třeba určit, zda tyto skutečnosti zakládají či nezakládají podjatost dotčeného soudce.
Z předložených soudních spisů vyplynulo, že předmětem věci vedené Krajským
soudem v Brně pod sp. zn. 29 Ca 297/2001 bylo přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 6. 2001, č. j. 3439/01/FŘ 140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti
platebnímu výměru č. 1010000383, vydanému Finančním úřadem v Ivančicích
dne 18. 4. 2001, pod č. j. 15236/01/294960/3615. Tímto rozhodnutím správce daně žalobkyni
vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 150 000 Kč, přičemž předmětem daně byl převod
nemovitostí uskutečněný na základě smlouvy o zajištění závazku převodem práva
vlastnického podle §553 občanského zákoníku, uzavřené dne 29. 9. 1999 mezi žalobkyní
a společností G & C Pacific, s. r. o. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2002,
č. j. 29 Ca 297/2001 - 21, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Předmětem věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 Ca 31/2004
bylo přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2003, č. j. 6521/03/FŘ 140, kterým
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem
ve Žďáru nad Sázavou dne 2. 7. 2003, pod č. j. 62301/03/351960/1078. Tímto rozhodnutím
správce daně žalobkyni vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 19 390 Kč, přičemž
předmětem daně byl převod nemovitostí uskutečněný na základě smlouvy o zajištění závazku
převodem práva vlastnického podle §553 občanského zákoníku, uzavřené mezi žalobkyní
a E. T. Také v tomto případě krajský soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2005,
č. j. 29 Ca 31/2004 - 36, rozhodnutí žalovaného zrušil, z odůvodnění je pak zřejmé,
že z předchozího rozsudku výslovně vychází, když vlastní hodnotící část uvozuje slovy
„Jak již soud dříve vyslovil v rozsudku ze dne 18. 2. 2002, č. j. 29 Ca 297/2001-21, zajištění
závazku převodem práva nelze považovat za úplatný převod vlastnictví k nemovitostem podle
ust. §9 odst. 1 písm. a) posledně cit. zákona.“
Krajský soud tedy v obou předmětných věcech, týkajících se stejných účastníků řízení,
řešil shodnou abstraktní právní otázku, a to zda převod nemovitosti uskutečněný na základě
smlouvy o zajištění závazku převodem vlastnického práva je předmětem daně z převodu
nemovitostí. Z podaného však formálně vzato není sporu o tom, že konkrétní předmět obou
věcí rozhodnutých Krajským soudem v Brně nebyl identický.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že „podíl soudce na rozhodování
v ‚předchozím soudním řízení‘ ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s., který zakládá důvod pro jeho
vyloučení, se týká rozhodování soudce ve stejné věci u soudu nižšího stupně; ‚předchozím
soudním řízením‘ tak není řízení v jiné soudní věci, byť by se i týkala týchž účastníků“
(srov. č. 53/2004 Sb. NSS). Z toho by šlo dovodit, že podíl na rozhodování jiné soudní věci
(ačkoliv se shodnými účastníky), nemůže sám o sobě být důvodem pro vyloučení
JUDr. Malíka z projednávání a rozhodnutí předmětné kasační stížnosti (to ostatně vyplývá
i z poslední věty §8 odst. 1 s. ř. s.).
Na druhé straně, dle žalovaným namítaných okolností nelze axiomaticky konstatovat,
že se v daném případě jedná o „jiné“ věci. V principu se totiž jednalo o tytéž spory mezi
účastníky, jejichž konkrétní předmět se lišil výhradně v závislosti na době a místě uskutečnění
převodů nemovitostí, otázka jejichž zdanění je sporná.
V této souvislosti je vhodné též poukázat na teoretické pojetí identity sporů, užívané
v civilním procesním právu, které lze aplikovat i ve správním soudnictví. Teorie totiž hovoří
mimo jiné i o konceptu „jádra sporu“, k němuž se v rámci své rozhodovací činnosti několikrát
vyslovil i Evropský soudní dvůr: „O tutéž věc respektive o tentýž spor jde podle Evropského
soudního dvora v případě, že je dána identita „jádra“ projednávaných věcí a že tedy v obou
sporech má být projednána tatáž sporná otázka, resp. tytéž sporné otázky.“
(Macur, J.: Předmět sporu v civilním soudním řízení, Masarykova univerzita, Brno 2002,
s. 158). I z uvedeného je tedy patrné, že na „podíl na projednávání nebo rozhodování věci
v předchozím soudním řízení“ nemusí být vždy nahlíženo výhradně jako na podíl
na rozhodování ve věcech zcela identických. Pomyslné „jádro sporu“ (sporná právní otázka)
je v obou zkoumaných věcech shodné, přičemž JUDr. Malík svůj názor na jeho řešení vyjádřil
již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Ca 297/2001.
Smysl a účel věty druhé §8 odst. 1 s. ř. s. spočívá mimo jiné v rozvinutí principu
instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní
nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. Soudce má čerpat
poznatky potřebné pro projednávání a rozhodování věci právě z těch pramenů
a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi řízení, k níž je podle pravidel funkční příslušnosti
povolán. K pramenům jiným soudce přihlédnout nemůže, což souvisí i s požadavkem
jeho nestrannosti ve smyslu neovlivněnosti předchozím poznáním o dané věci. Ustanovení
věty druhé §8 odst. 1 s. ř. s. lze tedy chápat jako specifické rozvinutí zásady, vyjádřené
již ve větě první §8 odst. 1 s. ř. s., že totiž soudce nesmí mít jistý, kvalifikovaný poměr
k projednávané věci.
Zákon však také výslovně stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti,
které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech (§8 odst. 1 in fine s. ř. s.). Tato okolnost
logicky nemůže být sama o sobě důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudce,
neboť při projednávání a rozhodování konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví.
Jak Nejvyšší správní soud výše doložil, oba rozsudky se týkaly shodného typu
právního úkonu a krajský soud hodnotil shodnou abstraktní právní otázku ve věci
týchž účastníků. Je sice zřejmé, že JUDr. Malík se na projednávání nebo rozhodnutí
věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 29 Ca 31/2004 přímo nepodílel, nicméně v dané
věci je třeba hodnotit i skutečnost, že materiálně vzato a za daných okolností nelze
o předmětných kauzách hovořit jako o „jiných“ věcech. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti připomíná své usnesení publikované pod č. 433/2005 Sb. NSS,
kde již vyslovil názor, že „pojem předchozího soudního řízení je nutno … vyložit materiálně,
tedy s ohledem na konkrétní a přímou souvztažnost a věcnou souvislost předmětných řízení.“
Bylo by proto ve zkoumané věci zcela nepřípustné držet se při aplikaci §8 odst. 1 s. ř. s.
pouze výkladu jazykového, aniž by byly hodnoceny konkrétní okolnosti daného případu
a smysl uvedeného ustanovení soudního řádu správního ve světle shora citovaných ústavních
zásad.
Ze samotného nyní kasační stížností napadeného rozsudku je patrné, že rozhodnutí
senátu předsedy JUDr. Malíka bylo jedním z hlavních podkladů pro jeho odůvodnění.
Konstantní judikatura je velmi žádoucí, na půdorysu zkoumané věci, kdy již JUDr. Malík
není soudcem Krajského soudu v Brně, ale jako soudce Nejvyššího správního soudu
rozhoduje mimo jiné o kasačních stížnostech proti rozsudkům krajských soudů, však takový
postup vyvolává zcela důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Jak tedy Nejvyšší správní soud výše doložil, v předmětné věci by kumulace
všech žalovaným namítaných okolností mohla objektivně vést k legitimním pochybnostem
o tom, že daný soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý, vztah.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu