ECLI:CZ:NSS:2006:NAO.32.2005:34
sp. zn. Nao 32/2005 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. S. proti
žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, ve věci
námitky podjatosti uplatněné žalobkyní proti všem soudcům Krajského soudu v Ústí nad
Labem v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12. 9. 2005, č. j. 59 Ca 90/2005 - 10,
takto:
Soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem Mgr. Karel Kostelecký, Mgr. Daniela
Zemanová a Mgr. Hana Ptáčková nejsou v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12. 9. 2005,
č. j. 59 Ca 90/2005 - 10, v y l o u č e n i z projednávání věci a rozhodování o ní.
Odůvodnění:
I.
Žalobkyně podala kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 12. 9. 2005, č. j. 59 Ca 90/2005 - 10, kterým byla odmítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2005, č. j. KULK 610/2005/SO/03 §5.
II.
Krajský soud po podání kasační stížnosti prováděl úkony podle §108 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V této době žalobkyně podáním datovaným 21. 10. 2005 navrhla vyloučení všech soudců
Krajského soudu v Ústí nad Labem z projednávání a rozhodování ve věci. Uvedla,
že o podjatosti soudců krajského soudu svědčí podle jejího přesvědčení následující
skutečnosti:
1. před rozhodnutím o odmítnutí žaloby nebyla žalobkyně poučena o právu namítat
podjatost soudních osob;
2. jak je všeobecně známo, mezi některými osobami Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci, a mezi představiteli žalovaného a některými dalšími veřejnými
činiteli došlo k účelovému zájmovému spolčení směřujícímu proti platnému uspořádání
administrativních činností v českém státu a proti zájmu občanů ČR mít hospodárně
a kvalifikovaně pracující orgány veřejné moci. K prosazování svých cílů členové
spolčení dezinformují, mezi jednotlivými osobami spolčení existují vztahy zavázanosti,
soudci krajského soudu vzdor předloženým důkazům o zneužívání veřejných prostředků
parlamentními stranami, zejména ODS, opakovaně zamítají žaloby na neplatnost
obecních a krajských voleb. Místopředsedkyně soudu pověřená vedením liberecké
pobočky krajského soudu se k oprávněnosti žalob v jednom případě mediálně vyjádřila
ještě předtím, než soud rozhodl. Žalobkyně se proto před soudci krajského soudu necítí
být v rovném postavení se žalovaným;
3. podle žalobkyně je nehospodárné zřizovat v Liberci samostatný krajský soud,
hospodárnější je, zejména s ohledem na úspory za mzdové náklady členů vedení
případného nového soudu, ponechat v platnosti současné uspořádání, kdy v Liberci
existuje toliko pobočka krajského soudu;
4. podle žalobkyně je u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, bojkotován
duch zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu, podobně jako v 50. letech 20. století zde dochází k existenční a fyzické
likvidaci osob pro plnění jejich občanské povinnosti a uplatňování jejich
ústavních práv a vyslovení politického názoru - konkrétně k tomu dochází ve věci
sp. zn. 11 Nc 1218/2003 u Okresního soudu v Děčíně a ve věci sp. zn. 30 P 233/2005
u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a v desítkách dalších případů. Manžel
žalobkyně byl perzekvován justicí komunistického režimu od roku 1984, další příbuzní
žalobkyně uštváni k smrti;
5. žalobkyni je bráněno v uplatňování svých práv a je vystavena soudní šikaně,
krom jiného dlouhodobé nečinnosti soudu (řízení vede od roku 1999) a změně
náhledu soudu na důkazní situaci v průběhu řízení, i v dalších soudních sporech,
které vede proti Stavebnímu bytovému družstvu v Jablonci nad Nisou. Její podněty
týkající se podezření z korupčního jednání znalců v souvislosti s těmito soudními spory
nejsou řádně šetřeny.
III.
Soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, Mgr. Karel
Kostelecký, Mgr. Daniela Zemanová a Mgr. Hana Ptáčková se shodně vyjádřili tak,
že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by je vylučovaly z projednávání a rozhodování
ve věci pro jejich podjatost; konkrétní námitky žalobkyně nepovažují za důvodné. K námitce,
že žalobkyni nebylo doručeno poučení o složení soudního senátu, který věc rozhodoval,
a o možnosti vznést námitku podjatosti soudce, Mgr. Ptáčková dodala, že tato chyba
se skutečně stala, avšak jde o administrativní pochybení; nešlo o záměr zkrátit žalobkyni
na jejích právech.
IV.
Podle §8 odst. 1 věty první s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle §8 odst. 5 s. ř. s. účastník nebo osoba
zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce.
Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod
podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám
se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti,
z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší
správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich
vyjádření.
Podjatost soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost soudce
tento princip předpokládá. Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti
a nestrannosti a bez toho, že by se nepředpokládal, nebylo by důvodu ani pro konstituování
soudní moci jako jednoho z pilířů demokratické společnosti. Tak, jak zákon příslušnost soudu
a soudce v určité věci stanovil, je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu
(soudci) příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup
výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci
jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu
se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Jen za dodržení těchto pravidel bude zachována
a naplněna ústavní zásada zákazu odnětí zákonnému soudci (čl. 36 odst. 1 věta první Listiny
základních práv a svobod).
I ve fázi po vydání rozhodnutí o věci samé (tj. v daném případě po vydání rozhodnutí
o odmítnutí žaloby žalobkyně) je v případě, že proti rozhodnutí byla podána kasační stížnost
a že tato stížnost je přípustná (srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 9. 2004, č. j. Nao 23/2004 - 55, zveřejněné pod č. 408/2004 Sb. NSS), nezbytné
(a tedy i přípustné) rozhodnout o námitce podjatosti soudců krajského soudu, kteří napadené
rozhodnutí vydali, byla-li žalobkyní taková námitka vznesena. Je tomu tak proto, že ve fázi
mezi podáním kasační stížnosti a předložením věci Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o ní činí krajský soud podle §108 s. ř. s. řadu přípravných úkonů směřujících
k tomu, aby o kasační stížnosti mohlo být řádně rozhodnuto; v rámci toho je často potřeba
vydávat i rozhodnutí procesní povahy (vyzvat k odstranění vad kasační stížnosti,
rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků či o ustanovení advokáta apod.),
která se závažným způsobem dotýkají právního postavení účastníků a u nichž je třeba - stejně
jako při rozhodování o věci samé - , aby byla vydána nepodjatými soudci.
Je-li účastníkem vznesena námitka podjatosti všech soudců určitého soudu, a přitom
je již zřejmé, kterému soudci (soudcům) je či bude věc přidělena, je účelné se zabývat otázkou
pojatosti jiných než těchto soudců jen za předpokladu, že u nich bude shledán důvod
k vyloučení. V případě, že tomu tak však není a že tedy nic nebrání v tom, aby soudci,
jimž věc byla či bude přidělena, ji vyřizovali, postrádá zkoumání podjatosti dalších soudců
daného soudu smysl, neboť vůbec není dán důvod ke změně okruhu soudců, kteří mají věc
vyřizovat. Žalobkyně namítla podjatost všech soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Podle rozvrhu práce však již věc byla přidělena senátu složenému ze tří konkrétních soudců
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (o věci tito soudci dokonce
již rozhodli). Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval tím, zda je námitka podjatosti
relevantní ve vztahu k těmto třem soudcům. Teprve byla-li by shledána důvodnou a byli-li
by tito soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, přistoupil by Nejvyšší správní
soud „v druhé fázi“ ke zkoumání podjatosti ostatních soudců Krajského soudu v Ústí
nad Labem. I při posuzování námitky podjatosti totiž nutno respektovat zásadu hospodárnosti
řízení, která v daném případě velí postupovat tak, aby podjatost jednotlivých soudců byla
prověřována jen dotud, dokud se nenajde potřebný počet soudců, kteří jsou ve vztahu k věci
nepodjatí a kteří tedy ve věci mohou jednat a rozhodovat.
Nejvyšší správní soud se proto nejprve zaměřit na posouzení námitky žalobkyně
ve vztahu k soudcům Mgr. Karlu Kosteleckému, Mgr. Daniele Zemanové a Mgr. Haně
Ptáčkové.
V.
Žalobkyni nutno přisvědčit v tom, že krajským soudem nebyla poučena o osobách
soudců, kteří měli podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. Samotná
tato skutečnost však žalobkyni nezbavuje povinnosti uplatnit námitku podjatosti soudce včas,
neboť s. ř. s. - na rozdíl od úpravy v §15a odst. 2 větě druhé zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - za opožděnou považuje
bez výjimky každou námitku podanou po jednotýdenní lhůtě uvedené v §8 odst. 5 větě druhé
s. ř. s., tedy i takovou námitku, která byla vznesena za situace, že účastník nebyl poučen
o právu vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat
a rozhodnout.
Žalobkyni bylo usnesení o odmítnutí její žaloby doručeno dne 3. 10. 2005,
takže od tohoto dne nepochybně věděla, kteří soudci v její věci rozhodovali. Skutečnosti,
které podle jejího názoru zakládaly důvody pro podjatost těchto i dalších soudců Krajského
soudu v Ústí nad Labem, jsou ve většině případů (ne však ve všech) takové povahy,
že jí musely být známy buď již delší dobu před tím, než jí rozhodnutí o odmítnutí žaloby bylo
doručeno, nebo alespoň od okamžiku doručení tohoto rozhodnutí.
V. a)
Jestliže žalobkyně za důvod podjatosti všech soudců Krajského soudu v Ústí
nad Labem má důvod sub II. 1. (před rozhodnutím o žalobě nebyla poučena o právu namítat
podjatost soudních osob), pak nutno poznamenat, že uvedenou námitku měla vznést
do jednoho týdne od doručení usnesení o odmítnutí její žaloby (doručeno bylo,
jak již uvedeno, 3. 10. 2005), neboť od tohoto okamžiku věděla, že soud o její žalobě rozhodl,
aniž by ji poučil o právu namítat podjatost soudních osob. Uvedená námitka, podaná
dne 25. 10. 2005, byla tedy žalobkyní podána opožděně a Nejvyšší správní soud k ní nemohl
přihlížet (§8 odst. 5 věta třetí s. ř. s.).
V. b)
Obdobný závěr o opožděnosti nutno učinit i ve vztahu k námitkám sub II. 4. a II. 5.
(duch komunistické perzekuce panující u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky
v Liberci; vystavení žalobkyně soudní šikaně) - zde dokonce skutečnosti, o které se námitka
opírá (údajná justiční perzekuce žalobkyně a jejích příbuzných již od roku 1984, údajné
průtahy a nestandardní chování soudů v Děčíně a Jablonci nad Nisou), musely být
žalobkyni známy ještě předtím, než jí bylo rozhodnutí o odmítnutí její žaloby doručeno.
Jde totiž o události skutkově zakotvené v době nepochybně předcházející rozhodnutí o žalobě,
jichž byla žalobkyně samotná přímým účastníkem nebo o nichž byla informována s ohledem
na své rodinné vztahy k osobám, jež byly aktéry těchto událostí.
VI.
Za opožděné nelze však považovat námitky sub II. 2. a II. 3. (existence zájmového
spolčení mezi soudci liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem, představiteli
žalovaného a některými dalšími veřejnými činiteli směřujícího k vytvoření samostatného
krajského soudu v Liberci, což je podle žalobkyně nehospodárné). Přinejmenším některé
skutečnosti, o něž se námitka opírá, lze totiž časově zařadit do období října 2005, kdy byla
námitka podjatosti žalobkyní vznesena. Konkrétně se jedná o rozhovor s předsedou Senátu
Přemyslem Sobotkou, v němž se tento staví za zřízení samostatného krajského soudu
v Liberci, který byl zveřejněn v periodiku Liberecký kraj č. 09/2005 (říjen 2005).
V pochybnostech o zcela přesném časovém určení toho, kdy se žalobkyně o předmětném
rozhovoru dozvěděla, nutno mít tuto její námitku za včas podanou.
Uvedené námitky nutno sice považovat za podané včas, nicméně jsou nedůvodné.
Skutečnost, že někteří soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
či dokonce možná jejich podstatná část považuje - ve shodě s různými činiteli krajské
samosprávy Libereckého kraje a některými dalšími významnými veřejnými činiteli
pocházejícími z Liberecka a politicky tam působícími (viz shora zmíněný předseda Senátu
Přemysl Sobotka, který je, jak je všeobecně známo, členem ODS) - za rozumné zřízení
samostatného krajského soudu v Liberci, a to i „za cenu“ vytvoření plnohodnotné řídící
struktury soudu, ještě ani v nejmenším není důvodem, pro který by je bylo nutno považovat
za podjaté ve věci žalobkyně. Žalobkyně nepochybně má právo na svůj názor, že zřízení
samostatného krajského soudu v Liberci je nevhodné a nehospodárné, a má samozřejmě
také plné právo tento svůj názor veřejně propagovat - toto její právo je součástí jejích ústavně
zaručených politických práv zakotvených zejména v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod. Za zastávání a prosazování svého názoru nesmí být ze strany soudní moci
ani žalovaného jakkoli perzekvována a skutečnost, že tento názor zastává, nesmí žádným
způsobem ovlivnit rozhodování těchto orgánů veřejné moci. Z tvrzení žalobkyně
ani ze skutečností, jež lze shledat ze soudního spisu, však ani v nejmenším nevyplývají
byť jen náznaky toho, že by žalovaný prostřednictvím vazeb svých čelných představitelů
či jiných politických funkcionářů s nimi spřízněných např. příslušností k téže politické straně
(ODS) jakkoli (přímo či prostřednictvím vedení soudu) působil na soudce liberecké pobočky
Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří věc žalobkyně vyřizovali, a ovlivňoval jejich
rozhodování, natož pak aby se výsledky tohoto působení projevily v rozhodovací činnosti
soudu. Naopak, z usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby je patrné, že bylo vydáno
na základě úvah „sine ira et studio“, je založeno výlučně na právní argumentaci
a ani náznakem z něho není patrné jakékoli zaujetí soudu proti žalobkyni a ve prospěch
žalovaného (tím ovšem Nejvyšší správní soud ani v nejmenším neříká, že usnesení krajského
soudu o odmítnutí žaloby považuje za věcně správné - posuzování věcné správnosti
uvedeného usnesení předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu nebylo a stane
se tak až při případném rozhodování o kasační stížnosti proti tomuto usnesení).
Ani v jiných ohledech nelze v jednání krajského soudu shledat jakékoli nestandardní
postupy vůči žalobkyni. Skutečnost, že nebyla poučena o možnosti vyjádřit se k osobám
soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, nutno zejména s ohledem
na to, že o žalobě bylo rozhodováno tzv. procesním rozhodnutím (žaloba byla odmítnuta
jako nepřípustná pro soukromoprávní charakter práv, o nichž v napadeném rozhodnutí
rozhodoval žalovaný; žalobkyně byla poučena o možnosti podat ve stanovené lhůtě
žalobu v občanském soudním řízení), považovat sice za pochybení soudu, ovšem nikoli
za pochybení, které by signalizovalo podjatost členů soudního senátu ve věci. Ani skutečnost,
že žaloby ve věcech obecních a krajských voleb byly krajským soudem opakovaně zamítnuty,
není bez dalšího důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudců tohoto soudu - takovýmto
důvodem by mohla být, pokud by například existovaly konkrétní skutečnosti vedoucí
k domněnce, že soud takto rozhodl se záměrem aprobovat určitý výsledek voleb, dosažený
pochybným způsobem; nic takového však z tvrzení žalobkyně ani z obsahu soudního spisu
nevyplývá.
Žalobkyně ostatně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, proč by právě otázka,
zda dojde ke zřízení samostatného krajského soudu v Liberci, měla ovlivňovat vztah
uvedených soudců k věci žalobkyně. Dovedeme-li tuto úvahu ad absurdum, každá otázka
veřejné povahy související, byť třeba jen nepřímo, s jeho soudem by pak mohla být důvodem
podjatosti soudce. Něco takového by nebylo v souladu se smyslem a účelem institutu
nepodjatosti soudce, neboť jím není „vydělení“ soudce z jeho sociálního prostředí
a jeho uzavření do jakési slonovinové věže mimo společnost, v níž žije, nýbrž zajištění,
aby jeho pohled na konkrétní rozhodovanou věc byl reálně (tedy v podstatných,
pro rozhodování ve věci určujících rysech) nezaujatý a nestranný a prostý přímého osobního
zájmu na výsledku řízení.
VII.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů rozhodl, že ve výroku tohoto
usnesení jmenovaní soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem nejsou vyloučeni
z projednávání a rozhodnutí dané věci. Mohou proto dokončit úkony podle §108 s. ř. s.
včetně vydání rozhodnutí, která jsou k tomu potřeba, a následně věc předložit Nejvyššímu
správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu