ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.133.2006
sp. zn. 1 Afs 133/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: I. M.,
zastoupeného JUDr. Vítězslavem Blahutem, advokátem se sídlem Ostrava - Kunčičky,
Škrobálkova 17, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na
Jízdárně 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2006, č. j. 11868/110/2005,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 4. 2006, č. j. 22 Ca 49/2006 - 21,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, č. j. 22 Ca 49/2006 - 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru ze dne 28. 7. 2005, č. j. 105302/05/389913/7138, jímž Finanční úřad
Ostrava II žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmu fyzických osob za rok 2004.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou datovanou dne 22. 1. 2006, podanou
k poštovní přepravě dne 30. 1. 2006 a doručenou krajskému soudu dne 31. 1. 2006.
V žalobě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť dle jeho názoru
nebyl dle ustanovení §7c odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů, povinen platit za rok 2004 „minimální daň“.
Napadeným usnesením krajský soud tuto žalobu odmítl, a to podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., podle něhož soud usnesením návrh odmítne, jestliže o téže věci již řízení
u soudu probíhá. V odůvodnění uvedl, že proti témuž rozhodnutí žalovaného podal žalobce
žalobu také dne 23. 1. 2006, která byla krajskému soudu doručena téhož dne elektronickou
poštou a je vedena pod sp. zn. 22 Ca 87/2006 (původně 5Nc 3/2006). Podle ustanovení
§32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy došel návrh soudu. V dané věci bylo tedy podle
krajského soudu řízení zahájeno dne 23. 1. 2006. Výrok o náhradě nákladů krajský soud opřel
o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce kasační stížností učiněnou dne 9. 6. 2006
v elektronické formě s ověřeným elektronickým podpisem a označenou jako „odvolání“.
Předně uvedl, že proti rozhodnutí žalovaného podal jedinou žalobu, tu však krajský soud
rozdělil na dvě podání. Žalobce zaslal svou žalobu pro usnadnění práce soudu elektronicky,
to však v době, kdy ještě neměl ověřený elektronický podpis. Pak poslal písemné vyhotovení
žaloby, jak mu ukládá zákon. Krajský soud tato dvě podání oddělil, pozdější písemné podání
odmítl, což žalobce vede k tomu, že jeho elektronicky podanou žalobu krajský soud
též odmítne, tentokrát však z toho důvodu, že ji podal pouze elektronickou formou
bez ověřeného podpisu.
Kromě toho žalobce namítal podjatost dvou ze tří soudkyň senátu krajského soudu,
který vydal napadené usnesení. Žalobce tvrdil, že předsedkyně senátu JUDr. Monika Javorová
a soudkyně JUDr. Miroslava Honusová žalobce v minulosti hrubě a protizákonně poškodily
a podvedly, v mimosoudním jednání měla přinejmenším jedna ze soudkyň vůči žalobci
„drzé, panovačné a pohrdavé jednání“. V této věci žalobce dále uvádí, že jednání uvedených
soudkyň „zatím řeší stížností ke krajskému soudu“, v závěru kasační stížnosti však uvádí,
že stížnost krajskému soudu teprve podá.
Konečně žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, protože nemá peníze.
Uvedl také, že „nedá nikomu plnou moc, aby ho zastupoval, neboť Ústava mu zaručuje,
že má stejná práva a povinnosti jako vysokoškolsky právně vzdělaný člověk“, nicméně
„dovolil, aby jeho odvolání převzal a předložil nějaký advokát s tím, že nesmí nic měnit“,
„aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.
Krajský soud po učinění poznámky do spisu o tom, že majetkové poměry žalobce
jsou mu známy z úřední činnosti, a to konkrétně ze spisu vedeného pod sp. zn. 22 Ca 81/2005,
přiznal žalobci svým usnesením ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Ca 49/2006 - 28, osvobození
od soudních poplatků. Usnesením z téhož dne, č. j. 22 Ca 49/2006 - 29, ustanovil žalobci
zástupcem pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Vítězslava Blahuta. Ustanovení zástupce
odůvodnil krajský soud tím, že žalobce splňuje podmínky stanovené §35 odst. 8 s. ř. s.
a o ustanovení zástupce požádal.
Následně žalobce zaslal dne 18. 8. 2006 krajskému soudu elektronické podání
s ověřeným podpisem označené jako „kasační stížnost“, v němž nejprve znovu shrnul
podstatu jeho kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby, dále uvedl, že podává
námitku podjatosti výše jmenovaných soudkyň, s tím, že jeho stížnost nebyla krajským
soudem nijak řešena.
V tomto podání žalobce dále uvedl, že „si není vědom, že by požádal o ustanovení
zástupce“, nicméně „uvítá každého občana, který chce pomoci státu a dá mi (žalobci) dobré
rady“. Na to odcitoval výše citovaný text původní kasační stížnosti ohledně osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dále uvedl, že podává „kasační stížnost
proti usnesení č. j. 22 Ca 49/2006 - 29 na kasační stížnost z (jeho) podání z 9. 6. 2006“.
Odvolal se na „Úmluvu“, podle níž má „každý právo na spravedlivý a přiměřeně dlouhý
soud“, a to „bez jakýchkoli podmínek“. Konečně v samotném závěru svého podání doslova
uvedl: „Žádám, aby mé stížnosti bylo vyhověno-výměny soudce, zrušení usnesení
a s tím advokátem-pošťákem dělejte, jak myslíte, ale bylo by vhodné dodržet zákony -hlavně
Ústavu.“
Krajský soud poté zaslal kasační stížnost žalovanému k vyjádření. Žalovaný
se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil. Následně krajský soud předložil Nejvyššímu
správnímu soudu spis k rozhodnutí o kasační stížnosti žalobce proti usnesení o odmítnutí
žaloby.
Z tohoto postupu krajského soudu je zřejmé, že posoudil žalobcovo podání
ze dne 18. 8. 2006 jako doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 6. 2006, nikoli jako samostatnou
kasační stížnost žalobce napadající usnesení krajského soudu o ustanovení zástupce. Nejvyšší
správní soud se s tímto hodnocením podání žalobce ze dne 18. 8. 2006 ztotožnil, a to zejména
z těchto důvodů. Samotný obsah tohoto podání žalobce je v otázce ustanovení zástupce
poněkud rozporný, na jednu stranu uvádí, že o něj nežádal, na druhé straně jeho možnou
pomoc vítá, přičemž po ustanoveném advokátovi v podstatě požaduje, aby v řízení o kasační
stížnosti sám žádné úkony nečinil, toliko přijímal písemnosti v dané věci. Při interpretaci
těchto vyjádření žalobce soud též bere ohled na to, že žalobce nemusí coby laik mít zcela
přesnou představu o důvodech nutnosti zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti
(viz níže).
Naopak v tomto podání jsou jasně zopakovány důvody uplatněné v kasační stížnosti
ze dne 9. 6. 2006 a požadavek na zrušení usnesení soudu o odmítnutí žaloby. Soud
je v posuzování vůle žalobce dále veden výše citovaným závěrem podání, které svědčí
o tom, že žalobce předně namítá podjatost výše jmenovaných soudkyň a požaduje
„zrušení usnesení“, nikoli však již toho, jímž mu byl ustanoven zástupce.
Nejvyšší správní soud by nicméně v daném případě považoval za správný takový
postup krajského soudu, že by tento soud před ustanovením zástupce pro řízení o kasační
stížnosti žalobce vyzval k upřesnění svého podání (v té části, která se týká zastupování),
náležitě žalobce poučil o nezbytnosti zastoupení advokátem v řízení o kasační
stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.), o důsledku absence zastoupení advokátem v řízení o kasační
stížnosti [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a o možnosti ustanovit zástupcem advokáta
dle §35 odst. 8 s. ř. s. To, že tak krajský soud neučinil a žalobci bez dalšího zástupce
pro řízení o kasační stížnosti ustanovil, patrně s ohledem na znalost situace žalobce
z jiné úřední činnosti soudu, však nelze v řízení o této kasační stížnosti nijak napravit;
k tomu ostatně není ani důvod, neboť z okolností je pak zřejmé, že krajský soud byl veden
především zájmem na tom, aby byly splněny všechny podmínky řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení o odmítnutí žaloby a Nejvyšší správní soud mohl o ní meritorně
rozhodnout.
Podle §105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů
vyžadováno pro výkon advokacie. Smyslem povinného zastoupení účastníka advokátem
ve správním soudnictví je zajistit rovnost účastníků tohoto řízení tak, aby žalobce nebyl
proti žalovanému správnímu orgánu znevýhodněn v důsledku neznalosti zejména procesních
právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998 č. j. III.ÚS 229/98-27).
Ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. umožňuje, aby soud ustanovil advokáta stěžovateli,
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně
jeho práv; hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta platí v takovém
případě stát. Přístup k řízení o kasační stížnosti je tedy zaručen i osobám, které nemají
dostatečné prostředky k tomu, aby si advokáta samy zvolily. Není-li pak stěžovatel v řízení
o kasační stížnosti zastoupen advokátem, ať již samostatně zvoleným nebo ustanoveným,
je to důvod pro to, aby Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost odmítl pro nesplnění
uvedené podmínky řízení na základě §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud jde o přezkum napadeného usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby,
žalobce ve své kasační stížnosti především napadá jeho nezákonnost podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud si od krajského soudu vyžádal spis sp. zn. 22 Ca 87/2006.
Dle napadeného usnesení mělo být právě řízení vedené pod touto spisovou značkou důvodem
odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z tohoto spisu soud zjistil, že žalobce
zaslal dne 23. 1. 2006 krajskému soudu elektronické podání, které je zcela shodné s žalobou,
která byla napadeným usnesením odmítnuta. Podání zaslané dne 23. 1. 2006 neobsahovalo
ověřený podpis žalobce a nebylo ve lhůtě tří dnů písemně doplněno.
Tato zjištění jednoznačně potvrzují v kasační stížnosti namítané skutečnosti ohledně
způsobu, jakým žalobce podal svou žalobu proti v záhlaví označenému rozhodnutí
žalovaného. Krajský soud sice vyšel z ustanovení §32 s. ř. s., podle něhož je řízení zahájeno
dnem, kdy návrh došel k soudu, zcela však přehlédl ustanovení §37 odst. 2 s. ř. s.
podle kterého podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem,
lze provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané
elektronicky podle zvláštního zákona; bylo-li takové podání učiněno v jiné formě,
musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen
jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.
Žaloba, coby návrh na zahájení řízení, je úkonem, jímž se disponuje řízením, a otázku
formy jejího podání je tak třeba posuzovat podle citované ustanovení. Jestliže tedy žalobce
zaslal žalobu elektronicky dne 23. 1. 2006 bez ověřeného podpisu a ve lhůtě tří dnů
jí nepotvrdil písemným originálem, soud k ní neměl přihlédnout, řízení o ní neměl
vůbec zahajovat, neboť slovy ustanovení §32 s. ř. s. žádný návrh soudu nedošel.
Jestliže však krajský soud o takovém „podání“ řízení zahájil, jediným možným postupem
je, aby dle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ono „podání“ odmítl, neboť nejsou splněny
podmínky řízení - nebyl podán návrh na jeho zahájení - a tato vada je neodstranitelná.
V řízení o žalobě, kterou žalobce podal písemně dne 30. 1. 2006 k poštovní přepravě
tedy nebyla dána překážka litispendence, pro niž krajský soud tuto žalobu odmítl.
V kasační stížnosti žalobce také namítl podjatost výše jmenovaných soudkyň.
V soudním spise krajského soudu nejsou založena žádná podání žalobce ohledně podjatosti
jmenovaných soudkyň, sám žalobce se ohledně toho, kdy podal „stížnost“ v této věci
ke krajskému soudu vyjadřuje velmi nejasně. Zároveň je ze spi su patrné, že krajský soud
před vydáním napadeného usnesení žalobce nepoučil o složení senátu a o možnosti podat
námitku podjatosti členů senátu dle §8 odst. 5 s. ř. s. Z těchto skutečností Nejvyšší správní
soud dovodil, že před vydáním napadeného usnesení žalobce podjatost soudkyň nenamítal,
učinil tak až v kasační stížnosti a tím uplatnil důvod zmatečnosti dle ustanovení §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. Nicméně ve své kasační stížnosti toliko uvedl obecná tvrzení, která nijak blíže
nekonkretizoval, neuvedl žádné konkrétnější časové či místní určení, kdy mělo k namítanému
jednání soudkyň dojít, ani, jak přesně k němu došlo. Touto námitkou se tedy Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat.
Vzhledem k výše uvedenému důvodu neexistence překážky litispendence
Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém
rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu