ECLI:CZ:NSS:2007:1.ANS.2.2007
sp. zn. 1 Ans 2/2007 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce B. K.,
zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Praha 1, U Bulhara 3, proti
žalovanému Finančnímu úřadu v Kutné Hoře, se sídlem Kutná Hora, U Lorce 39, o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 44 Ca 131/2006 – 28,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 44 Ca 131/2006 – 28,
se ve výrocích I. a II. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany
proti nečinnosti Finančního úřadu v Uhlířských Janovicích (dále jen „FÚ v Uhlířských
Janovicích“). Požadoval, aby soud nařídil FÚ v Uhlířských Janovicích vydat rozhodnutí
o ověření splnění podmínek osvědčení neplatnosti dodatečného platebního výměru
ze dne 13. 1. 1999, č. j. 830/99/040970/2926.
Jako podstatné okolnosti žalobce uvedl, že uvedeným platebním výměrem mu
FÚ v Uhlířských Janovicích dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
2., 3. a 4. čtvrtletí roku 1996 ve výši 415 136 Kč. Příslušné finanční ředitelství k odvolání
žalobce svým rozhodnutím doměřenou částku daně změnilo na 77 228 Kč. Po té se žalobce
seznámil s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 38/2002 a s dostupnou
judikaturou v problematice neplatnosti rozhodnutí správců daně a dodatečně zjistil,
že výše uvedený platební výměr je neplatný. Proto dne 14. 12. 2004 požádal FÚ v Uhlířských
Janovicích o ověření splnění podmínek jeho neplatnosti dle ustanovení §32 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“). Jako odpověď obdržel dne 13. 1. 2005 sdělení ze dne 11. 1. 2005, č. j. 759/05/040970/2970,
v němž FÚ v Uhlířských Janovicích uvedl, že nejsou splněny podmínky ověření neplatnosti
platebního výměru dle §32 odst. 7 daňového řádu a že již uplynula lhůta stanovená v §47
odst. 1 daňového řádu. Své sdělení FÚ nijak nezdůvodnil, přestože žalobce ve své žádosti
rozvedl důvody, proč považoval platební výměr za neplatný. Neověření splnění podmínek
neplatnosti rozhodnutí, chybí-li v rozhodnutí některá jeho základní náležitost, představuje
dle žalobce nečinnost správního orgánu ve smyslu §79 s. ř. s. Žalobce rovněž v žalobě
podrobně vyložil, proč považuje výše uvedený platební výměr za neplatný.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 7. 2006, č. j. 10 Ca 10/2006 - 24,
postoupil věc dle §7 odst. 7 (dříve 6) s. ř. s. Krajskému soudu v Praze jako soudu místně
příslušnému. Krajský soud pak shora označeným usnesením žalobu pro opožděnost odmítl.
Podle §80 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu na ochranu proti nečinnosti podat nejpozději do jednoho
roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená
zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena,
ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci
učiněn poslední úkon. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nelze zmeškání lhůty prominout.
Sdělení FÚ v Uhlířských Janovicích, jako poslední úkon správního orgánu, bylo žalobci
doručeno dne 13. 1. 2005, ale žalobu u městského soudu podal žalobce dne 16. 1. 2006,
a tedy po marném uplynutí lhůty jednoho roku.
Zároveň krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá dle §60 odst. 3 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení) a že se žalobci vrací přeplatek na soudním
poplatku ve výši 1000 Kč, když žalobce zaplatil na soudním poplatku 2000 Kč, přestože
poplatek za žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu činí podle položky
č. 14a bod 2 písm. sazebníku soudních poplatků pouze 1000 Kč (výrok III. usnesení).
Žalobce napadl usnesení krajského soudu včas podanou kasační stížností a domáhal
se jeho zrušení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Jako důvod kasační stížnosti uvedl
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Poukázal
na to, že krajský soud vzal za den podání žaloby datum 16. 1. 2006, kdy žalobu Městskému
soudu v Praze doručila pošta. Žalobce však podal žalobu k poštovní přepravě dne 13. 1. 2006;
lhůta k podání žaloby tak byla dodržena.
Krajský soud postupem dle §108 odst. 1 s. ř. s. zaslal kasační stížnost k vyjádření
FÚ v Uhlířských Janovicích. Vyjádření ke kasační stížnosti však poskytl Finanční úřad
v Kutné Hoře, který je v záhlaví tohoto rozsudku označen jako žalovaný
(dále také „žalovaný“). Upozornil na to, že FÚ v Uhlířských Janovicích byl zákonem
č. 444/2005 Sb., který novelizoval zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech,
zrušen, přičemž nástupnickým finančním úřadem je žalovaný.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem krajského soudu ohledně zmeškání lhůty pro podání
žaloby na ochranu proti nečinnosti dle §80 odst. 1 s. ř. s. Dle jeho názoru je řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti zahájeno podle §32 s. ř. s. dnem, kdy návrh došel soudu,
a tento den je rozhodující. Skutečnost, že žalobce podal žalobu k poštovní přepravě
dne 13. 1. 2006, je tedy bezpředmětná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodu uplatněného
v kasační stížnosti a shledal tuto kasační stížnost důvodnou.
S krajským soudem je možné souhlasit v tom, že za počátek běhu lhůty pro podání
žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §80 odst. 1 s. ř. s.
je třeba považovat den 13. 1. 2005, kdy bylo žalobci doručeno sdělení finančního úřadu
o tom, že podmínky ověření neplatnosti platebního výměru nejsou splněny. Daňový řád
žádnou lhůtu pro ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí nestanoví. Jestliže
tedy finanční úřad v návaznosti na žalobcovu žádost reagoval sdělením, je toto sdělení
třeba považovat za poslední úkon správního orgánu ve vztahu k žalobci. Rozhodné
při tom není datum vyhotovení sdělení, ale datum jeho doručení žalobci; obdobným
způsobem posuzoval počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu
do základních práv dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu,
také Ústavní soud před 1. 1. 2003, kdy nabyla účinnosti současná právní úprava správního
soudnictví, která přinesla možnost bránit se proti nečinnosti způsobem, jak to nyní činí
žalobce (srov. např. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 230/02 nebo nález II. ÚS 31/99).
Jednoroční lhůta k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti tak skončila uplynutím
dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek běhu lhůty (§40
odst. 2 s. ř. s.), tedy 13. 1. 2006.
Krajskému soudu však nelze přisvědčit v tom, že žalobce podal svou žalobu
k městskému soudu opožděně dne 16. 1. 2006. Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud
jako správné ověřil tvrzení žalobce, že svou žalobu podal k poštovní přepravě dne 13. 1. 2006.
V této souvislosti ani není rozhodné, že žalobce adresoval svou žalobu místně nepříslušnému
krajskému soudu; místně nepříslušný krajský soud je povinen postoupit podání soudu místně
příslušnému (§7 odst. 7 s. ř. s.), aniž by to mělo vliv na běh lhůt k podání návrhu.
Pro účely soudního řádu správního upravuje běh lhůt ustanovení §40 s. ř. s. Odst. 4
citovaného ustanovení stanoví, že lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty
předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, nestanoví-li
soudní řád správní dále jinak. Ustanovení §79 až 81 s. ř. s. upravující řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti pak žádné zvláštní ustanovení ohledně běhu lhůt neobsahují.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu vykazovalo tak specifické rysy, jako ku příkladu soudní přezkum
ve věcech voleb a místního referenda (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 5. 2004 č. j. Vol 2/2004 – 7), že by bylo třeba lhůtu k podání žaloby pojímat
jako hmotněprávní a trvat tak na tom, aby ve lhůtě pro její podání byl návrh soudu
již doručen.
Opačný výklad, který ostatně ani krajský soud nijak blíže nezdůvodnil, se zejména
v situaci, jako je ta v souzené věci, jeví jako přepjatě formalistický a ve svém důsledku
odporuje právu na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Pro úplnost je pak třeba uvést, že jestliže žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
poukazuje na ustanovení §32 s. ř. s., podle něhož je řízení před správním soudem zahájeno
dnem, kdy návrh došel k soudu, směšuje dohromady otázku lhůty k podání žaloby a otázku
zahájení řízení jako takového. Soud nemůže ze vcelku pochopitelných důvodů zahájit řízení
v okamžiku, kdy je žaloba podávána například k poštovní přepravě, ale teprve v okamžiku,
kdy má návrh na zahájení řízení reálně k dispozici.
Žalobce ve své kasační stížnosti sice uvedl, že napadá usnesení krajského soudu
v celém rozsahu, tím však pouze vyhověl formálním požadavkům stanoveným v ustanovení
§106 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu jeho kasační stížnosti je zřejmé, že jeho námitky směřují
pouze do výroku I., jímž krajský soud jeho žalobu odmítl, a do výroku II., který se týká
náhrady nákladů řízení a který na výrok I. bezprostředně navazuje. Je tedy zřejmé,
že výrok III., jímž krajský soud rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobce
kasační stížností nenapadá.
Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu ve výrocích I. a II. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
V něm krajský soud žalobou na ochranu proti nečinnosti meritorně projedná;
bude se tedy zabývat tím, zda existuje povinnost žalovaného správního orgánu vydat
rozhodnutí o ověření splnění podmínek neplatnosti výše specifikovaného platebního výměru.
Zároveň rozhodne i o náhradě nákladů řízení o nyní projednané kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu