ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.31.2007
sp. zn. 1 As 31/2007 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce J. B.,
zastoupeného JUDr. Čeňkem Svatošem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 637, 407 77
Šluknov, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a,
461 80 Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2006, č. j. OD 273/06-
4/67.1/6040-St, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 24. 7. 2006, č. j. 42 Ca 8/2006 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Městského úřadu Nový Bor ze dne 9. 2. 2006 byl žalobce uznán vinným
z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c)
zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Přestupku se dopustil tím, že dne 20. 6. 2005 jako obsluha popelářského vozu
ohrozil sebe i řidiče pana M., když počal zpoza popelářského vozu přecházet vozovku, aby
umístil popelnici na druhou stranu vozovky. Popelnici tlačil před sebou, přijíždějící vozidlo
do popelnice narazilo a on i s popelnicí byl vymrštěn a spadl na vozovku. Při nehodě byl
zraněn a vozidlo pana M. bylo poškozeno. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve
výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1000 Kč.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 10. 4. 2006 a rozhodnutí
vydané v I. stupni potvrdil.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 24. 7. 2006. Přisvědčil žalovanému v tom, že žalobce byl chodcem
navzdory tomu, že na vozovce plnil své pracovní povinnosti a obsluhoval vozidlo s právem
přednosti v jízdě. Žalobce manipuloval s pojízdnou popelnicí, jejíž šířka podle všeho
nepřesahovala 600 mm; taková popelnice není nemotorovým vozidlem, nýbrž ručním
vozíkem či jeho obdobou [srov. §2 písm. j) zákona o silničním provozu], a jelikož žalobce
nebyl řidičem nemotorového vozidla, nezbývá jiná možnost, než že byl chodcem,
na nějž se vztahovala povinnost podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu. Soud neuvěřil
žalobci v tom, že s popelnicí nepopojel do vozovky, protože tak by k nehodě vůbec nemohlo
dojít. Případný znalecký posudek by na věci nic nezměnil: skutkový stav byl doložen
zjištěními policie a výpověďmi svědků a vše ostatní závisí na právním posouzení,
k němuž není znalec oprávněn.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost. Ze zjištění soudu
plyne, že žalobce počal přecházet vozovku zpoza popelářského vozu za účelem vrácení
popelnice; z toho je zřejmé, že bezprostředně před nehodou se nacházel zhruba uprostřed
vozovky. Závěr soudu o tom, že žalobce byl chodcem, je proto nesprávný, protože povinnost
uložená v §54 odst. 2 zákona o silničním provozu se týká chodce při přecházení
před vstupem na vozovku. Z popisu skutku však nepochybně vyplývá, že žalobce na vozovku
vstoupil a zdržoval se na ní dříve, než na místo střetu přijelo vozidlo pana M. Jakmile chodec
podle §54 odst. 3 zákona o silničním provozu vstoupí na přechod pro chodce nebo na
vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Není sporné, že žalobce
v daném místě na vozovce prováděl činnost spočívající ve vysypání domovního odpadu do
popelářského vozu. Na vozovce se tedy před nehodou zdržoval důvodně a oprávněně. Soud
zřejmě přehlédl, že v místě střetu, kde vozidlo s právem přednosti v jízdě přerušilo jízdu a
zastavilo se zapnutým motorem a výstražnými světly, byla konána pracovní činnost
odpovídající nakládání nákladu na komunikaci ve smyslu §52 odst. 7 zákona o silničním
provozu a řidiči ostatních vozidel byli povinni podle §42 odst. 2 citovaného zákona tuto
činnost umožnit.
Kromě toho je nesprávný i názor soudu, podle nějž je popelnice ručním vozíkem –
ačkoli má totiž kolečka, podstatné je její účelové určení. Manipulace s popelnicí má několik
fází; poslední z nich je odstranění popelnice z vozovky, na níž stojí popelářský vůz.
Právě v této fázi do popelnice narazil se svým vozidlem pan M., a porušil tak svou povinnost
přizpůsobit svou jízdu celkové situaci v provozu na pozemní komunikaci [§4 písm. c) zákona
o silničním provozu – pozn.: žalobce má nejspíš na mysli písm. a) tohoto ustanovení]. Jen
díky tomu, že žalobce dodržel předpisy o bezpečnosti práce, byl náraz vozidla pana M. veden
proti popelnici, nikoli proti tělu žalobce, jemuž vymrštěná popelnice přesto způsobila
zlomeninu lebky.
Konečně byl žalobce ve správním řízení zkrácen na svých procesních právech,
protože nebyl připuštěn jím navržený znalecký posudek, který mohl odborně posoudit
vzniklou dopravní situaci bezprostředně před nehodou. Neprovedení tohoto důkazu mohlo
mít vliv na právní posouzení rozhodných skutečností a na objektivitu právních závěrů
o příčině dopravní nehody.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na to, že chodcem je každá
fyzická osoba, která se samostatně pohybuje na pozemní komunikaci včetně jejích součástí,
a podpořil soud v jeho argumentaci o popelnici coby ručním vozíku. Není pochyb
o tom, že žalobce se na vozovce zdržoval důvodně; tím se však nevyvrací to, že porušil
povinnost uloženou mu v §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, tj. před vstupem
na vozovku se nepřesvědčil, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky
silničního provozu, a zároveň přecházel vozovku takovým způsobem, že s ohledem
na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějícího vozidla donutil řidiče k náhlé změně směru
nebo rychlosti jízdy. Žalovaný má za to, že povinnosti chodce podle citovaného ustanovení
trvají po celou dobu, po kterou se chodec nachází na vozovce.
Kasační stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem
považuje závěry žalovaného za správné a má za to, že bylo na místě žalobcovu žalobu
zamítnout. Žalobce v kasační stížnosti – stejně jako již v žalobě – zdůrazňuje, že žalobce
se na vozovce nacházel již před střetem a vykonával zde pracovní činnost, a vyvozuje
z toho jeho do jisté míry privilegované postavení; tomu však nelze přisvědčit. Žalobce jednak
namítá, že při manipulaci s popelnicí, při níž došlo k nehodě, se nacházel uprostřed vozovky;
nevztahovala se tak na něj povinnost přesvědčit se, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil
sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích (§54 odst. 2 zákona o silničním
provozu), protože ta stíhá jen chodce, kteří teprve hodlají do vozovky vstoupit. Tento názor
však neobstojí. Nejtypičtěji se toto pravidlo pochopitelně bude vztahovat na případy žalobcem
popsané (odtud i zákonná formulace „před vstupem na vozovku“); „přecházením vozovky“
však není pouze přecházení vozovky v celé její šíři – tj. od krajnice ke krajnici – nýbrž pohyb
chodce napříč libovolným úsekem vozovky. Jakýkoli takový pohyb by totiž při nedostatečné
opatrnosti mohl ohrozit samotného chodce i ostatní účastníky silničního provozu. Žalobcem
zastávaný výklad by z povinnosti dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky vylučoval
například i řidiče osobního vozu, který po zaparkování vozidla při pravé krajnici přechází
na druhou stranu vozovky (jelikož po vystoupení z vozidla se již ve vozovce nacházel);
to je ovšem absurdní.
Ani to, že se žalobce na vozovce zdržoval důvodně, protože tam vykonával pracovní
činnost, jej nemůže zprostit povinnosti podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu. Správní
orgán nezpochybňoval to, že žalobce měl – jako obsluha popelářského vozu – právo
se na vozovce zdržovat a provádět tam potřebné pracovní úkony včetně manipulace
s popelnicemi; i přitom však byl povinen dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky,
neboť i při výkonu své pracovní činnosti zůstával chodcem. Žalobce se dovolává §42 odst. 2
zákona o silničním provozu, podle nějž musí řidiči ostatních vozidel umožnit vozidlu
vybavenému zvláštním výstražným světlem oranžové barvy jízdu nebo pracovní činnost
a podle okolností snížit rychlost jízdy, popřípadě i zastavit vozidlo. Proti tomu nelze
nic namítnout; z dodržování některých pravidel silničního provozu je však v souladu s §42
odst. 1 zákona o silničním provozu výslovně vyňat jen řidič vozidla vybaveného zvláštním
výstražným světlem oranžové barvy (jimž je i popelářský vůz), nikoli obsluha takového
vozidla. Ve vztahu k této obsluze jakožto k chodci (tedy k „běžnému“ účastníku silničního
provozu) dbá právní úprava na vyvážené postavení jednotlivých účastníků silničního provozu.
Ostatní účastníci silničního provozu jsou tedy jistě povinni chovat se k chodci ohleduplně
a ukázněně a přizpůsobit své chování mj. situaci v provozu na pozemních komunikacích;
stejnou povinnost má však tento chodec vůči všem ostatním, ať už se na vozovce vyskytuje
z důvodů soukromých či pracovních.
Pokud žalobce cituje ustanovení §52 odst. 7 zákona o silničním provozu týkající
se nakládání a skládání nákladu na pozemní komunikaci, nemá to pro projednávanou
věc žádný význam. Je zřejmé, že žalobce jako obsluha popelářského vozu takovou činnost
prováděl; o tom však nebylo sporu, a k dopravní nehodě ostatně nedošlo při této činnosti,
nýbrž až při úkonu s ní souvisejícím (vracení popelnice na místo mimo pozemní komunikaci).
Krom toho osoby vykonávající takovou činnost nejsou nadány oproti ostatním účastníkům
silničního provozu zvýhodněným postavením: naopak ony samy musejí jednat tak, aby nebyla
ohrožena bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
Žalobce poukazuje na to, že svou povinnost účastníka silničního provozu neporušil
on sám, nýbrž pan M., který nepřizpůsobil svou jízdu celkové situaci v provozu na pozemní
komunikaci; tomu však nelze přisvědčit i s ohledem na výpovědi účastníků a svědků nehody
ve správním řízení. S výjimkou údaje o žalobcově odění v době nehody, v němž se výpovědi
jednotlivých osob rozcházely, vytvářejí výpovědi logický a soudržný obraz celé události.
Vyplývá z nich, že řidič M. uviděl žalobce vycházejícího s popelnicí zpoza popelářského vozu
v okamžiku, kdy již prakticky míjel popelářský vůz. Ačkoli tedy při spatření popelářského
vozu zpomalil, jeho možnosti přizpůsobit svou jízdu náhle se zjevivšímu žalobci již byly
značně omezené. Kdyby žalobce před sebou netlačil popelnici, k nehodě by zřejmě nedošlo:
žalobce podle vlastní výpovědi totiž včas uskočil za popelářský vůz, zatímco řidič M. podle
svého tvrzení strhl volant doprava a poté jel po samém okraji vozovky. Tou nejpodstatnější
okolností působící při vzniku nehody tedy nebylo chování řidiče M., nýbrž přítomnost
popelnice ve vozovce. Popelnici na tomto místě nechal stát žalobce, když uskakoval za
popelářský vůz; odpovědnost za nehodu je tedy třeba přičíst jemu, a to bez ohledu na to, že při
nehodě byl sám zraněn. K žalobcovu opakovanému tvrzení o tom, že tlačením popelnice před
sebou dodržel předpisy o bezpečnosti práce, je třeba uvést, že kopie těchto předpisů založené
do správního spisu neobsahují nic bližšího o manipulaci s popelnicí na vozovce.
Jakkoli to nemá vliv na rozhodnutí krajského soudu o věci samé,
a tedy ani na výsledek řízení o kasační stížnosti, musí Nejvyšší správní soud přisvědčit
žalobci v tom, že popelnice skutečně není ručním vozíkem; obecně lze říci, že snaha
krajského soudu zařadit popelnici mezi předměty vypočtené v §2 písm. j) zákona o silničním
provozu není na místě a míjí se účelem. Krajský soud při argumentaci k tomuto závěru
vycházel právě z citovaného ustanovení, podle nějž je chodcem i „osoba, která tlačí
nebo táhne sáňky, dětský kočárek, vozík pro invalidy nebo ruční vozík o celkové šířce
nepřevyšující 600 mm, pohybuje se na lyžích nebo kolečkových bruslích anebo pomocí
ručního nebo motorového vozíku pro invalidy, vede jízdní kolo, motocykl o objemu válců
do 50 cm
3
, psa a podobně“. Krajský soud připodobnil popelnici k ručnímu vozíku o celkové
šířce nepřevyšující 600 mm, protože dospěl k závěru, že žádná pojízdná popelnice
nepřesahuje tyto rozměry, a dovodil tak, že žalobce nebyl řidičem nemotorového vozidla,
nýbrž chodcem. Tento myšlenkový postup je však zbytečný. Ustanovení §2 písm. j) zákona
o silničním provozu ve své první části demonstrativně vypočítává předměty, které sice slouží
k dopravě či přepravě osob či materiálu, avšak přesto nejsou považovány za vozidla, a osoby,
které je obsluhují, tak nejsou řidiči nemotorových vozidel. To, že žalobce nebyl řidičem
nemotorového vozidla, však lze dovodit i pouhou logickou úvahou, bez ohledu na uvedený
výčet. Jakékoli vozidlo slouží, jak již uvedeno, k dopravě či přepravě; tento účel popelnice
neplní, a nic na tom nemůže změnit ani fakt, že se jedná o popelnici vybavenou kolečky,
a tedy pojízdnou. I kdyby pojízdná popelnice přesahovala šířku 600 mm, nečinilo
by to z ní nemotorové vozidlo. Závěr, že obsluha pojízdné popelnice není řidičem
nemotorového vozidla, tak neplyne z rozměrů popelnice, nýbrž z povahy tohoto předmětu
a účelu, jemuž obvykle slouží.
Zdejší soud nesouhlasí ani se způsobem, jakým krajský soud získal podklady
pro své úvahy o povaze popelnice. Jak je zřejmé ze soudního spisu, soud provedl
bez přítomnosti stran pochůzku po okolí a osobně změřil několik typů běžných popelnic.
Při jednání dne 17. 7. 2006 informoval strany o úředním záznamu, který z této pochůzky
vzešel, a upozornil strany na to, že záleží na nich, zda budou výsledky tohoto měření
akceptovat. Dne 24. 7. 2006 proběhlo další jednání; ačkoli z protokolu o něm není zřejmý
postoj stran k výsledkům měření, soud v rozsudku bez dalšího používá údaje takto zjištěné.
Správní soud může provést i důkazy, které neprovedl správní orgán (§52 odst. 1 s. ř. s.);
dokazování však soud provádí při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř., §64 s. ř. s.). Soudní spis
v této věci vyvolává pochybnosti o tom, zda se tak opravdu stalo, a pasáž na str. 4 rozsudku,
v níž se soud zabývá rozměry popelnic, tak postrádá řádný procesní podklad. Na zákonnost
rozsudku napadeného kasační stížností to ovšem nemá vliv: závěr krajského soudu o tom,
že žalobce byl důvodně shledán vinným z dopravního přestupku, obstojí i bez těchto úvah.
Konečně žalobce správnímu orgánu vytýká, že nepřipustil znalecký posudek,
který by jedině mohl objektivně zhodnotit dopravní situaci před nehodou. I zde nezbývá
než se přiklonit k dosud rozhodujícím orgánům. Na místě dopravní nehody nezůstaly žádné
stopy, ze kterých by znalec mohl vycházet a na nichž by mohl založit své odborné hodnocení;
ustanovení znalce by proto bylo zbytečné. Hodnotit záznam policie a výpovědi svědků
a účastníků, které byly v této věci jediným zdrojem informací o nehodě, pak nepřísluší znalci,
nýbrž správnímu orgánu, případně soudu.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu