ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.36.2006
sp. zn. 1 As 36/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně JUDr. J.
K., zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem se sídlem Praha 1, Lazarská 5, proti
žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odboru kultury, se sídlem Praha 1,
Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem Praha 2,
Blanická 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2005, č. j. MHMP 6939/2005,
KUL/3-73/2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 3 Ca 4/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se žalobkyně domáhala zrušení rozsudku městského
soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného a dále přiznání náhrady
nákladů řízení. Uvedeným rozhodnutím žalovaný změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 2, odboru správních agend, ze dne 22. 11. 2004,
č. j. R-287/04/OSA/OPŘ/Ko podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění účinném do 31. 12. 2005 (správní řád).
Žalobkyně byla rozhodnutím žalovaného pravomocně uznána vinnou ze spáchání
přestupku na úseku kultury podle ustanovení §32 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o přestupcích). Přestupku se měla dopustit
tím, že jako jediný statutární zástupce společnosti P., s. r. o., se sídlem P. 2, R. n. 1571/62,
která na uvedené adrese provozuje restauraci C. D. M., užívala v této restauraci ve dnech
25. 2. 2004 a 4. 3. 2004 reprodukovanou hudbu prostřednictvím technických zařízení, a to bez
souhlasu nositelů autorských práv, resp. bez souhlasu kolektivního správce Ochranného svazu
autorského pro práva k dílům hudebním, se sídlem P. 6, Č.. A. 20 (dále jen OSA), aniž by
zaplatila autorský honorář. Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2000
Kč. Na základě ustanovení §79 odst. 1 přestupkového zákona bylo žalobkyni rovněž uloženo
nahradit státu náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1000 Kč. OSA, který
vystupoval v řízení o přestupku jako poškozený, byl se svým nárokem na náhradu škody
odkázán na občanskoprávní řízení.
Žalovaný změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2
o přestupku pouze v tom směru, že výrok o spáchání přestupku se nevztahoval
na datum 18. 12. 2003, kdy se žalobkyně měla rovněž uvedeného jednání dopustit,
a to proto, že v souladu s §20 odst. 1 přestupkového zákona nelze přestupek projednat,
uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Žalovaný dále změnil rozhodnutí ve výroku o náhradě
škody; Úřad městské části totiž původně uložil žalobkyni nahradit poškozenému OSA škodu
ve výši 1580 Kč.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného podané k Městskému soudu v Praze žalobkyně
uplatnila jednak námitku, že ze strany provozovatele služeb nemůže jít o „provozování díla“
umístěním technicky způsobilých přístrojů do prostor, ve kterých jsou poskytovány určité
služby; tuto námitku uplatnila žalobkyně i v kasační stížnosti – viz dále. Rovněž namítala,
že na daný případ je potřeba analogicky aplikovat novelu §23 zákona č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
(autorský zákon), provedenou zákonem č. 81/2005 Sb., podle níž „za provozování
rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování
díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání
ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje
umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami“,
protože pojmově není žádný rozdíl mezi přístroji umístěnými v prostorách umístěných
určených k soukromému užívání ubytovanými osobami a přístroji umístěnými v restauračních
zařízeních.
Městský soud po zhodnocení skutečností a vybraných ustanovení autorského zákona,
dospěl k závěru, že žalobkyně neoprávněně zasáhla do autorského práva, žalobu zamítl
a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení. Zpřístupňování díla vysílaného
rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového
a televizního vysílání je provozováním rozhlasového a televizního vysílání a takovéto vysílání
prostřednictvím televizního přijímače umístěného ve veřejně přístupných prostorách,
jako je restaurace, je druhotným užitím primárně vysílaných děl. V daném případě
tedy šlo o šíření díla, neboť toto dílo bylo zpřístupněno okruhu osob přesahujícího rámec
osobního soukromí fyzické osoby, takže došlo k neoprávněnému zásahu do autorského práva,
neboť žalobkyně jednoznačně nebyla nositelkou práva dílo užít.
Městský soud rovněž došel k závěru, že žalobkyně nebyla nositelkou práva
užít umělecký výkon ve smyslu §71 odst. 2 písm. g) autorského zákona a práva užít zvukový
záznam ve smyslu §76 odst. 2 písm. e) autorského zákona.
Městský soud neuznal námitku žalobkyně ohledně analogické aplikace zákona
č. 81/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 23. 2. 2005, s tím, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno dne 7. 2. 2005, a proto je třeba vycházet ze znění autorského zákona účinného
do 22. 2. 2005.
Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu kasační stížností,
v níž jako důvod uvedla nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle žalobkyně autorský zákon nedefinuje
provozování rozhlasového či televizního vysílání. Tuto definici lze najít v zákoně
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů, v němž se uvádí, že jde o prvotní šíření původních rozhlasových a televizních
programů a teletextu, určených k příjmu veřejností v kódované nebo nekódované formě,
prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení, kabelových systémů a družic,
a to analogově i digitálně. Je nepochybné, že takovouto činnost žalobkyně neprovozovala.
Podle žalobkyně nejde o „provozování díla, resp. rozhlasového či televizního vysílání“,
pokud provozovatel služeb do prostor, ve kterých jsou poskytovány služby,
jako jsou např. ubytovací zařízení k přechodnému ubytování, restaurace, obchody, čekárny
u lékaře či veřejné dopravní prostředky, umístí rozhlasové nebo televizní přijímače,
kterými umožní uživateli těchto prostor poslouchat či sledovat hudební nebo audiovizuální
díla vysílaná provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání. Umístění rozhlasových
nebo televizních přijímačů provozovatelem služeb do takových prostor
je pak podle žalobkyně službou, jejíž poskytování je s ubytováním, návštěvou restaurace,
obchodu, lékaře či jízdou v dopravním prostředku spojeno, resp. jde o službu bezprostředně
s vyjmenovanými službami související. Opačný výklad by pak vedl k tomu, že by z titulu
jednoho použití díla vznikal jeho autorovi nárok na honorář dvakrát, a to poprvé
vůči provozovateli vysílání a podruhé vůči majiteli přijímače. Žalobkyně uzavírá,
že pokud provozovatel vysílání platí kolektivnímu správci autorských práv odměnu
za sdělování díla, není důvod přiznávat jim další odměnu, když dochází pouze k příjmu
vysílaného pořadu a ne k jeho dalšímu sdělování. Odměna za sdělování díla v sobě
totiž zcela jistě zahrnuje i odměnu za příjem sdělovaného díla.
Žalobkyně tedy ve své kasační stížnosti požaduje zrušit rozsudek městského soudu
a uložit žalovanému nahradit jí náklady řízení o kasační stížnosti.
Ke kasační stížnosti se rovněž vyjádřil žalovaný správní orgán, který odmítl odkaz
žalobkyně na zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání,
a upozornil na §12 odst. 4 písm. f), bod 4 autorského zákona, kde je jako jedno z práv
dílo užít uvedeno i právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání včetně odkazu
na ustanovení §23 autorského zákona, které obsahuje definici tohoto pojmu. Žalovaný
poukázal na obdobu tohoto práva, jehož nositelem je autor, s právy nositelů práv souvisejících
s autorským právem na sdělování výsledků své činnosti veřejnosti [§71 odst. 2 písm. g), §76
odst. 2 písm. e), §80 odst. 2 písm. e) a §84 odst. 2 písm. d) autorského zákona]. Práva
na sdělování výsledků činnosti nositelů autorského práva nebo práv souvisejících
jsou převoditelná, a to na základě licenčních smluv.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodu uplatněného žalobkyní v kasační stížnosti a shledal tuto kasační stížnost
nedůvodnou.
V prvé řadě je třeba vyloučit aplikaci definice rozhlasového a televizního vysílání
obsaženou v zákoně č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, na daný případ.
Ustanovení §23 autorského zákona jednoznačně definuje, že provozováním rozhlasového
či televizního vysílání se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí
přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.
Přitom tato definice je z hlediska logiky pojetí autorského práva a systematiky autorského
zákona zařazena do autorského zákona tak, aby navazovala na demonstrativní výčet práv,
jejichž výkonem dochází k užití autorského díla, uvedeného v §12 odst. 4 autorského zákona
a konkretizovala jej – k tomu viz též §12 odst. 5 autorského zákona. S ohledem na uvedené
je tedy třeba tvrzení žalobkyně ohledně absence definice rozhlasového či televizního vysílání
v autorském zákoně odmítnout a nezbývá než konstatovat, že pro aplikaci definice obsažené
v zákoně č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, není důvod. Je totiž zřejmé,
že použití totožného pojmu „provozování rozhlasového či televizního vysílání“ v uvedených
zákonech je spíše náhodné než systematicky zákonodárcem zamýšlené, protože
každý z těchto zákonů si tento pojem definuje autonomním způsobem. Provozování
rozhlasového či televizního vysílání díla ve smyslu §23 autorského zákona
není nijak podmíněno udělením oprávnění k provozování takového vysílání podle zákona
č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, naopak podmínkou vzniku tohoto
práva je buď autorství nebo uzavření licenční smlouvy s autorem díla – viz dále.
Námitku žalobkyně, že umísťování rozhlasových nebo televizních přijímačů
provozovatelem služeb do prostor jako je například restaurace není „provozováním díla,
resp. rozhlasového či televizního vysílání“, je tedy třeba posuzovat výhradně z hlediska
autorského zákona.
Obecně lze vyjít z §10 autorského zákona - Právo autorské zahrnuje výlučná práva
osobnostní (§11) a výlučná práva majetková (§12 a násl.). Majetkovým právem upraveným
§12 autorského zákona je právo dílo užít. Toto právo náleží autorovi díla a jiným osobám
pouze tehdy, pokud jim autor udělí smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (licenční
smlouva podle §46 a násl. autorského zákona). Užití díla obecně není autorským zákonem
ani mezinárodními smlouvami či právem Evropských společenství nijak vymezeno
(viz Kříž J. a kol: Autorský zákon komentář a předpisy související, Linde Praha a. s., Praha,
2005, s. 88 a násl.). Ustanovení §12 odst. 4 autorského zákona nicméně obsahuje
výše již zmíněný demonstrativní výčet práv, jejichž výkonem dochází k užití autorského díla,
přičemž způsoby užití díla vyplývající z tohoto ustanovení jsou pro účely autorského zákona
vymezeny v ustanoveních §13 až 23 tohoto zákona. V písm. f) §12 odst. 4 autorského
zákona je pak uveden příkladmý výčet práv spadajících do širšího pojmu práva na sdělování
díla veřejnosti. V bodě 4. písm. f) tohoto ustanovení je i právo na provozování rozhlasového
či televizního vysílání díla, a z něj vyplývající způsob použití díla blíže vymezuje ustanovení
§23 autorského zákona – viz výše.
Způsob užití díla podle ustanovení §23 autorského zákona upravuje případ
sekundárního užití díla, kdy osoba, která je na základě licenční smlouvy oprávněna
dílo tímto způsobem užívat (nebo i sám autor) jako sekundární uživatel zpřístupní
dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu
rozhlasového či televizního vysílání veřejnosti. Primárním užitím díla je vysílání
tohoto díla rozhlasem nebo televizí ve smyslu §21 autorského zákona, případně
přenos vysílání ve smyslu §22 tohoto zákona. Osoby, jimž je vysílání díla zpřístupňováno,
nejsou uživateli díla ve smyslu autorského zákona.
Ke zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí nedochází samotným
umístěním technicky způsobilého přístroje do prostor určených k poskytování určitých služeb,
jeho připojením k elektrické síti apod. Tento výkladový závěr lze opřít o rozsudek Soudního
dvora Evropských společenství ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C-306/05,
dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 45, a v něm citovaný bod 27 odůvodnění
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci
určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti,
v němž se uvádí, že „pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění
sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu (uvedené) směrnice“. Tyto skutečnosti
ani nepřesahují pojem provozování technicky způsobilého přístroje ve smyslu §18 odst. 3
autorského zákona. Nicméně, jak je dále uvedeno v bodě 47 výše uvedeného rozsudku SGAE,
„poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům
ubytovaným v pokojích představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování
ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice“. Zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí
je tedy teprve poskytnutí signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je umožněn
přístup veřejnosti k dílu (srov. bod 43 výše uvedeného rozsudku SGAE). Je přitom
nerozhodné, zda tak sekundární uživatel činí v souvislosti s poskytováním určitých služeb
nebo bez tohoto kontextu; podstatná je skutečnost, že dílo je zpřístupňováno třetím osobám
pro jejich osobní potřebu nikoli pro osobní potřebu toho, kdo dílo zpřístupňuje (srov. bod 41
výše uvedeného rozsudku SGAE).
Dále třeba uvést, že autorský zákon v ustanoveních §46 odst. 1 a §49 odst. 1 a 2 zcela
jasně vyžaduje, aby součástí licenční smlouvy mezi autorem a uživatelem
díla bylo též ujednání o odměně za poskytnutí práva k užití díla. Ujednání o odměně
je povinnou náležitostí licenční smlouvy; i kdyby měla být licence poskytnuta bezplatně,
je potřeba to výslovně ve smlouvě uvést [§49 odst. 2 písm. b) autorského zákona].
V autorském zákoně není žádné ustanovení, které by vylučovalo aplikaci těchto ustanovení
na případ použití díla podle §23 tohoto zákona. Proto i za použití díla uvedeným způsobem
náleží autorovi díla odměna, není-li sjednáno jinak.
Autorovi díla pak samozřejmě náleží odměna i za použití díla jeho vysíláním
rozhlasem nebo televizí původním vysílatelem ve smyslu §21 autorského zákona, případně
jeho přenosem ve smyslu §22 tohoto zákona. V případě, že je toto vysílání (případně přenos)
díla dále zpřístupněno ve smyslu §23 autorského zákona, lze tvrdit, že v daném okamžiku
vzniká autorovi díla nárok na odměnu dvakrát, a to jednou v souvislosti s užitím
díla ve smyslu §21 a podruhé v souvislosti s užitím díla ve smyslu §23 autorského zákona.
V případě, kdy podle §22 autorského zákona přenos rozhlasového nebo televizního vysílání
díla uskutečňuje jiná osoba než vysílatel, vzniká autorovi díla nárok na odměnu dokonce
třikrát. Tento stav je však zcela v souladu se zákonem (a mezinárodními smlouvami)
a námitka stěžovatelky ohledně nepřípustnosti dvojí odměny autora tudíž neobstojí.
Konečně lze pouze poukázat na to, že městský soud při přezkumu napadeného
rozhodnutí správního orgánu došel v podstatě k závěru, že se žalobkyně dopustila přestupku
neoprávněného výkonu autorského práva také tím, že nebyla nositelkou práva užít umělecký
výkon ve smyslu §71 odst. 2 písm. g) autorského zákona a práva užít zvukový záznam
ve smyslu §76 odst. 2 písm. e) autorského zákona. Zde však je třeba upozornit, že posuzování
oprávněnosti žalobkyně užít umělecký výkon či zvukový záznam je bezpředmětné z hlediska
toho, zda se žalobkyně dopustila přestupku neoprávněného užití autorského práva.
Práva výkonných umělců či výrobců zvukového záznamu nejsou autorskými právy,
ale právy souvisejícími s právem autorským, k tomu viz členění autorského zákona
v jeho §1 a dále jeho hlavu II. Toto dělení není samoúčelně formalistické, ale vychází
z teoretického pojetí práv k duševnímu vlastnictví. Má svůj odraz i v ustanovení §32 odst. 1
zákona o přestupcích, kdy neoprávněné užití autorského práva a neoprávněné užití
jednotlivých práv s autorským právem souvisejících jsou samostatnými skutkovými
podstatami. Nicméně tato skutečnost nepředstavuje zásadní pochybení městského soudu,
které by způsobovalo takovou vadu jeho rozhodnutí, k níž by měl Nejvyšší správní soud
přihlížet z úřední povinnosti; žalobkyně tuto vadu nenamítala.
Kasační soud se tak ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze o zamítnutí žaloby
směřující proti rozhodnutí žalovaného podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 7 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch (§60 odst. 1 s. ř. s.) a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému správnímu orgánu soud náklady nepřiznal
z důvodů zvláštního zřetele hodných (§60 odst. 7 s. ř. s.). Žalovaný požadoval
úhradu nákladů právního zastoupení advokátkou v řízení o kasační stížnosti, soud
je však toho názoru, že povinnost správního úřadu hájit jím vydané rozhodnutí před soudem
v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti představuje samozřejmou součást povinností,
plynoucí z běžné správní agendy, k níž je úřad personálně i finančně vybavován ze státního
rozpočtu. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobkyni, aby hradila náklady vzniklé tím,
že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu