ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.41.2007:64
sp. zn. 1 As 41/2007 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců: a) Ing. J. A.,
b) Š. A., zastoupených JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská třída 22,
702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, se sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava, proti rozhodnutí ze dne 22. 12. 2004,
č. j. ÚPS/2488-2/04/Kš, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 20. 6. 2007, č. j. 22 Ca 47/2005 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2004 zamítl žalovaný odvolání žalobců a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Frýdek – Místek (dále jen „stavební úřad“) ze dne 16. 9. 2004,
kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby 27 řadových garáží pro osobní automobily,
elektropřípojky, zpevněných ploch, sjezdu a vsakovací studny pro dešťové vody
na parc. č. 628, 629 a 630 v katastrálním území M., přičemž část garáží byla umístěna
ve vzdálenosti 0,75 m od severní stěny rodinného domu ve vlastnictví žalobců na parc. č. 631,
k. ú. M.
Proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobci žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě,
v níž namítali nemožnost údržby rodinného domu i garáží vzhledem k malé odstupové
vzdálenosti obou staveb. Krajský soud žalobu svým rozsudkem ze dne 20. 6. 2007 zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobci nesouhlasili s právními závěry krajského
soudu, neboť by tak byli zcela vyloučeni z údržby své nemovitosti. Pokud soud považuje
argumentaci žalobců ustanovením §14 odst. 7 a 8 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce
a Českého báňského úřadu č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení
při stavebních pracích, za účelovou proto, že žebřík není jediným možným řešením, kterého
lze použít při opravách či údržbě rodinného domu žalobců nebo garáží, a není zde dostatečný
odstup pro to, aby mohli žebřík bezpečně použít, a zároveň říká, že žebřík není jedinou
pomůckou při údržbě nemovitostí, tak si lze jistě pro soud i s určitou mírou drzosti představit,
že bude na místo opravy osoba tuto opravu provádějící spuštěna z vrtulníku. Podle žalobců
je naprosto nutné, aby soud při úvaze používal zásady přiměřenosti, a pokud soud uvádí,
že žebřík, který se zde nevejde, není jedinou pomůckou používanou při údržbě nemovitosti,
tak si lze stěží představit, že by zde bylo lešení a údržba by byla prováděna z tohoto lešení.
Pokud soud nesouhlasí s argumentací žalobců podle §52 odst. 3 písm. a) citované vyhlášky
a říká, že uvedené ustanovení se zabývá pouze konkretizací jednoho z výše uvedených
způsobů bezpečného zajištění, a že i v tomto případě je možno řešit situace při údržbě
či úpravách nemovitostí jiným způsobem, tak nechť soud sdělí žalobcům, jakým. Rozhodnutí
soudu je dle žalobců naprosto vytrženo z kontextu reálného života. Žalobci neví, jak mají
své nemovitosti udržovat, protože budou-li porušovat vyhlášky, na něž se v žalobě odvolávali,
tak se mohou vystavit nebezpečí spáchání přestupku podle norem stavebního zákona.
Celý případ je typickým případem toho, kdy stávající stav je narušen novým stavebníkem,
který nedodržuje normy stavebního práva, ale „ono se nic neděje“ a orgány budou
nedodržování těchto norem přehlížet. Je tedy otázka, zda je vůbec nutno normy podzákonné
síly dodržovat, a pro koho povinnost dodržování těchto norem vůbec platí. Žalobci
také uvedli, že byl porušen i §8 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu.
Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.
Kasační stížnost není důvodná.
K blíže nespecifikované námitce, že žalovaný porušil §8 vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
lze pouze obecně konstatovat, že takové porušení Nejvyšší správní soud neshledává. Na daný
případ nedopadá žádná ze speciálních norem §8 (odst. 2, 3 a 4); aplikovat lze tudíž
pouze generální ustanovení odstavce prvého, přičemž stavební úřad posoudil odstup
rodinného domu a plánovaných garáží podle zde uvedených kritérií a v souladu se stanovisky
dotčených orgánů státní správy a své závěry uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ve zbývající části kasační stížnosti se žalobci soustřeďují na nemožnost provádět
údržbu svého rodinného domu, jelikož odstup zamýšlené stavby garáží od stěny tohoto domu
(stojícího přímo na hranicích jejich pozemku) činí pouze 0,75 m. Žalobci předně namítají,
že velikost odstupu je v rozporu s §14 odst. 7 a 8 vyhlášky č. 324/1990 Sb. Tato ustanovení
uvádějí, že „žebříky používané pro výstup musí přesahovat výstupní plošinu o 1,1 m. Přesah
žebříku mohou nahradit pevná madla nebo jiná pevná část konstrukce, za kterou
se lze s p ole hli vě uchopit. K zajištění stability musí být žebřík zabezpečen proti posunutí,
bočnímu vychýlení, zvrácení nebo rozevření. Sklon jednoduchého žebříku nesmí být menší
než 2,5:1. Za příčlemi musí být volný prostor alespoň 0,18 m, u paty žebříku ze strany
přístupu nutno zachovat volný prostor minimálně 0,6 m“. Z citovaných norem je tedy nutné
vyvodit, že pro údržbu rodinného domu nebude po výstavbě garáží možné použít žebřík
opřený o tento dům, neboť daný prostor neumožňuje jeho bezpečné používání. Nelze však
dospět k závěru, že by tato skutečnost (nemožnost používat žebřík na straně žalobců)
znamenala nezákonnost rozhodnutí žalovaného o umístění stavby garáží. Zdejší soud
si je vědom situace žalobců, kdy je stavba garáží bude omezovat v možnostech údržby jejich
rodinného domu, avšak každá nová stavba má určité účinky na své okolí, které nelze vždy
zcela minimalizovat. V těchto případech je pak nutné vážit zájmy jednotlivých stran, přičemž
v projednávaném případě zájem na stavbě garáží zjevně musí převážit nad zájmem žalobců
používat k údržbě domu žebřík, bude-li současně žalobcům zajištěna reálná možnost udržovat
svoji nemovitost jiným způsobem. Jak již naznačil krajský soud ve svém rozhodnutí, k údržbě
rodinného domu lze jistě využít i jiné pomůcky, přičemž po žalobcích nikdo nežádá,
aby se k výše položeným místům oprav nechávali spouštět z vrtulníku. Nejvyšší správní soud
se nepovažuje za instituci povolanou k poskytování rad, jak nejlépe udržovat a opravovat
rodinný dům. V současné době již existuje celá řada společností vyrábějících produkty
(není třeba počítat pouze s klasickými velkými lešeními) a jistě je možné nalézt takový,
který vyhoví i omezenému prostoru, který je k dispozici.
Žalobci se také dovolávali §52 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 324/1990 Sb.,
který se věnuje zajištění prostorů, nad kterými se pracuje, a jenž stanoví, že ochranné pásmo,
vymezující ohrazením ohrožený prostor musí mít šířku od okraje pracoviště nebo pracovní
podlahy nejméně 1,5 m při práci ve výšce od 3 m do 10 m včetně, kam spadá výška rodinného
domu žalobců. Žalobci se tedy domnívají, že nebudou moci dostát uvedené šířce ochranného
pásma, když ve vzdálenosti 0,75 m od jejich rodinného domu (potencionálního výškového
pracoviště) budou umístěny garáže. Účelem uvedeného ustanovení je však zejména chránit
třetí osoby pohybující se v prostoru staveniště před újmou způsobenou pádem předmětů
používaných na vyvýšeném pracovišti, a současně chránit pracovníky zde pracující
před nežádoucí činností těchto třetích osob, tj. zamezit v přístupu těchto osob na ohrožená
volná prostranství, na nichž se jinak mohou pohybovat. Z logiky věci plyne, že není možné
vytyčovat ochranné pásmo tam, kde není volný prostor, ale kde stojí stavba (a to jakákoliv,
např. garáž). Nejvyšší správní soud proto nesdílí obavy žalobců, že když v případě rozsáhlejší
opravy na svém domě nevytyčí ochranné pásmo kvůli přítomnosti garáží, že se dopustí
přestupku. Kromě toho i krajský soud ve svém odůvodnění uvedl, že možností zajištění
prostor, nad kterými se pracuje, je více. Ptají-li se žalobci, jaké možnosti to jsou, pak zdejší
soud odkazuje na §52 odst. 2 citované vyhlášky č. 324/1990 Sb. Nejvyšší správní soud tedy
uzavírá, že rozhodnutí o umístění stavby nemůže být nezákonné pro to, že neumožňuje
vytýčení ochranného pásma ve smyslu §52 uvedené vyhlášky u sousední nemovitosti
pro př í pa d její opravy. Opačný výklad by vedl k absurdním důsledkům: z důvodů možných
budoucích oprav každé stavby by nebylo možné stavět budovy bez vzájemných odstupů
(řadovky), ale naopak každá stavba by musela mít kolem sebe volný prostor, jehož velikost
by závisela na výšce této stavby. Nejvyšší správní soud proto námitky žalobců neshledal
důvodnými.
Polemiku žalobců ohledně povinnosti dodržovat podzákonné předpisy pak nelze
podřadit pod některý z důvodů podání kasační stížnosti (§103 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud se proto touto částí kasační stížnosti nezabýval pro její nepřípustnost
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
Žalobci tedy se svými námitkami neuspěli; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch,
a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu