ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.43.2005:102
sp. zn. 1 As 43/2005 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele
P. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem v Třeboni,
Březinova 84/I, za účasti Krajského úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých
Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, zastoupeného JUDr. Františkem Smejkalem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 18, a osoby zúčastněné na řízení
Z. Č., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 15. 9. 2005, č. j. 10 Ca 63/2004 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 10 Ca 63/2004 - 62 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 9. 3. 2004,
č. j. OREG 6083/2003-OUPI-Bo., kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Městského úřadu Třeboň ze dne 3. 11. 2003, č. j. Stav. 1933/4042/2000R, kterým
se omezuje vlastnické právo k pozemku p. č. 123/16 v k. ú. Ch. u T., nyní ve vlastnictví
stěžovatele, zřízením věcného břemene, které spočívá v povinnosti každého vlastníka tohoto
pozemku trpět právo jízdy a chůze přes tento pozemek ve prospěch každého vlastníka domu
č. p. 165 na pozemku p. č. 123/18 a každého vlastníka domu č. p. 252 na pozemku p. č. 123/2
v rozsahu geometrického plánu č. 635-127/Fi/2001 vypracovaného Z. F. ze dne 1. 11. 2001.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že osoby oprávněné z věcného břemene nabyly
do vlastnictví domy ve stavebním stavu odpovídajícím stavebnímu povolení z roku 1967,
do kterých byl přístup zajištěn z pozemku p. č. 123/16, který nabyl v roce 2001 do svého
vlastnictví stěžovatel. V důsledku rozdělení vlastnictví k nemovitostem v předmětné lokalitě
vznikl právní stav, kdy vlastníci domů k nim neměli přístup z veřejné komunikace. Jde přitom
o stavby státem povolené, k nimž přístup byl a znemožněn byl až zásahem nového vlastníka
pozemku. Umožňuje-li zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“) v ustanovení §108 odst. 2 písm. d) vyvlastnění ve veřejném zájmu pro vytvoření
podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě, pak byl v souzené věci účel vyvlastnění
dodržen, neboť z obsahu spisu vyplývá, ke kterým bytům v obou domech není jiný přístup
než z pozemku ve vlastnictví stěžovatele. Krajský soud v této souvislosti odkázal
na své rozsudky v dané věci v předcházejících řízeních (ze dne 3. 4. 2002,
č. j. 10 Ca 364/2001 a ze dne 19. 2. 2003, č. j. 10 Ca 239/2002), v nichž opakovaně vyjádřil
názor, že jsou dány podmínky pro zřízení věcného břemene přístupu a příjezdu ke stavbám
po pozemku stěžovatele. Správní orgány pak byly povinny respektovat tento právní názor
a tuto povinnost podle názoru krajského soudu splnily. To, že se krajský úřad, případně
stavební úřad, neřídil návrhem stěžovatele, jak vyřešit přístup k bytové jednotce, neznamená,
že napadené rozhodnutí je nezákonné. Případné stavební úpravy domů tak, aby nebylo
dotčeno vlastnické právo stěžovatele, byly hodnoceny v rámci úvah, zda nelze zajistit přístup
ke stavbě jiným způsobem. To mělo také význam pro posouzení, převažuje-li právo vlastníků
stavby na přístup ke stavbám nad právem stěžovatele na ochranu vlastnictví k pozemku.
Podklady, které měly správní orgány pro účely rozhodování k dispozici, považuje krajský
soud za postačující se zřetelem k podmínkám pro rozhodování o omezení vlastnického práva.
Jestliže bylo omezeno vlastnické právo ve veřejném zájmu za účelem vytvoření podmínek
pro přístup k pozemku a stavbě, a to na podkladě stavebního zákona a za náhradu, pak vydané
rozhodnutí neporušuje čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“)
a §128 odst. 2 o. z. K argumentaci stěžovatele, že správní orgán měl zásah do vlastnického
práva řádně zvážit, krajský soud uvedl, že vyvlastnit lze výlučně při dodržení zákonem
stanovených podmínek pro takový postup. Není tu na úvaze úřadu, zda při splnění požadavků
pro vyvlastnění k takovému opatření přikročí, ale naopak musí tak učinit. K tomu krajský
soud připomenul, že v dané věci nedošlo k vyvlastnění pozemku, ale k omezení vlastnického
práva zřízením věcného břemene zcela v souladu s příkazem, který vyplývá z ustanovení
§110 odst. 3 stavebního zákona. Podle krajského soudu se správní orgány zabývaly
i možností zajistit přístup k domům jiným způsobem, avšak došly k závěru, že zásah
do konstrukcí obou domů by ve srovnání s hodnotou zřizovaného věcného břemene
vyžadoval příliš vysoké finanční náklady. Právě pro rozsah těchto nákladů byl správními
orgány učiněn podle krajského soudu správný závěr, že cíle omezení práva nelze dosáhnout
jiným způsobem, jak požaduje §110 odst. 1 stavebního zákona. Je-li stavební úřad odborným
orgánem pro výstavbu, pak je nepochybně schopen odhadnout cenu stavebních prací.
V souzeném věci to má význam v tom ohledu, že pokud je hodnota omezení vlastnického
práva zřízením věcného břemene značně nižší než náklad na rekonstrukci, pak není rozhodná
přesná výše případných nákladů na rekonstrukci a postačuje i pouhý odhad takových nákladů.
I kdyby náklady na rekonstrukci byly nižší nebo by bylo možno je zajistit levnějším
způsobem, nic to nemění na zjištění, že byly dodrženy podmínky pro zřízení věcného
břemene. Právní zjištění správních orgánů, že podmínky pro omezení vlastnického práva
stěžovatele byly dodrženy, považuje krajský soud za správné. Z výše uvedených důvodů
neshledal krajský soud rozpor napadeného rozhodnutí s předpisy, kterých se stěžovatel
dovolával.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel namítal, že krajský soud
přehlédl to, že správní orgán ne zcela důsledně přezkoumal svá rozhodnutí v intencích
občanského zákoníku a Listiny. Podle jeho názoru správní orgán zcela přehlédl jeho právo
vyplývající z příslušných ustanovení o. z. (§123 a násl.) a Listiny (čl. 11), kdy i on má právo
užívat a „hájit“ svůj majetek. Tyto souvislosti krajský soud přehlédl. Krajský soud se zabýval
otázkou, ke kterým bytům v obou domech není možný jiný přístup než z pozemku
ve vlastnictví stěžovatele, přičemž vycházel ze skutečnosti, že v roce 1967 byl na základě
stavebního povolení zajištěn přístup, tehdy do pěti bytů, z parcely, která se v roce 2001
dostala do vlastnictví stěžovatele. Přehlédl tak skutečnost, že v současné době se v případě
nemovitosti č. p. 165 na pozemku p. č. 123/18 a nemovitosti č. p. 252 na pozemku p. č. 123/2
nejedná o pět bytů, ale o dva samostatné obytné domy. Přitom přístup k domu č. p. 252 byl
v historii, a je i v současnosti umožněn přímo z veřejné komunikace p. č. 1827/1 a zřizování
věcného břemene k tomuto domu po pozemku stěžovatele je tak zcela nadbytečné. Již v tomto
případě je rozhodnutí správních orgánů potvrzené napadeným rozsudkem krajského soudu
nezákonné. Pokud se krajský soud zabýval i otázkou případných nákladů na stavební úpravy
domů tak, aby byl zajištěn jiný vstup do domů, označil stěžovatel tuto otázku v případě domu
č. p. 252 za zcela bezpředmětnou z důvodu shora uvedeného. V případě domu č. p 165 je tato
otázka sice zcela aktuální, ale stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že i kdyby
náklady na rekonstrukci domů byly nižší nebo by bylo možno zajistit je levněji, nic to nemění
na zjištění, že podmínky pro omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene
váznoucího na pozemku stěžovatele jsou dodrženy. Stěžovatel se domnívá, že lze věc řešit
jiným způsobem (v tomto případě tvrdí a vždy tvrdil, že věc lze řešit jiným způsobem
přístupu) a pak je důležité i řešit otázku nákladů takového způsobu řešení. Je zřejmé,
že vlastníci obou předmětných domů je zakoupili za účelem užívání k bydlení a že bude nutné
tyto domy rekonstruovat. Je také zcela evidentní, že ve svých domech neponechají stávající
stav pěti bytů. Za takové situace je nutné, aby správní orgán zcela vyčerpávajícím způsobem
vyřešil i otázku nákladů na vybudování vstupu do domu a na zřízení věcného břemene,
ne zcela bez ohledu na vlastnické právo stěžovatele a hájení jeho práv. Dále stěžovatel
namítal, že správní orgány nedůsledně dbaly jeho připomínek, že zřízením věcného břemene
dojde k faktickému otevření areálu umístěného na pozemku p. č. 123/16, a tím k opakování
krádeží na majetku tam uskladněném a k nedovolenému odběru elektrické energie. Realizací
věcného břemene proto bude vážně ohroženo jeho právo na ochranu majetku. Podle
stěžovatele se skutková zjištění krajského soudu ocitla, obdobně jako jeho právní závěry,
v nesouladu se skutečným stavem věci a krajský soud tak přehlédl nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Proto stěžovatel navrhl,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své dřívější vyjádření
k žalobě a dále uvedl, že ve věci postupoval v souladu s rozsudkem Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2003, č. j. 10 Ca 239/2003 - 31. Správní orgány řádně
zvážily důsledky zásahu do vlastnického práva vyvlastněním a na základě tohoto zvážení
nedošlo k faktickému odnětí vlastnického práva, ale pouze k jeho omezení ve smyslu
§110 odst. 3 stavebního zákona. Správní orgány postupovaly plně v souladu s platnou
legislativou, když rozsah oprávnění z věcného břemene omezily pouze na povinnosti strpět
právo jízdy a chůze ve vymezeném rozsahu. K námitce, že se v daném případě jedná
o dva samostatné domy a nikoliv o pět bytů, uvedl krajský úřad, že se tímto problémem
zabýval jak krajský soud v obou předcházejících rozsudcích, tak správní orgán v době před
vydáním rozhodnutí ve věci a že z přiložené dokumentace je naprosto zřejmé, že v předmětné
nemovitosti se nacházelo pět bytových jednotek, přičemž u dvou bytů byl řešen přístup
ze zahrady a u tří bytů pak z prostoru dvora. S námitkou, že zřizování přístupu k jednomu
ze dvou samostatných domů je nadbytečné, krajský úřad nesouhlasí s poukazem na fakt,
že stěžovatel i přes existenci pravomocného rozhodnutí o zřízení věcného břemene neustále
brání majitelům v přístupu do bytů přístupných pouze z pozemku stěžovatele. K otázce
výpočtu nákladů na přestavbu bytových jednotek uvedl krajský úřad, že krajský soud uložil
správnímu orgánu zkoumat vyčíslení nákladů z důvodů určení případného nepoměru mezi
náklady na zpřístupnění nemovitosti ze zahrad v majetku vlastníků dotčených domů a náklady
na zřízení věcného břemene. Podle krajského úřadu je naprosto zřejmé, že zřízení věcného
břemene je podstatně levnější a stěžovatel je věcným břemenem jen minimálně omezen.
K otázce případných krádeží a nedovoleného odběru energie krajský úřad uvedl, že toto není
předmětem řízení o zřízení věcného břemene. Správní orgány obou stupňů trvají na tom, že se
vyrovnaly se všemi navrhovanými důkazy stěžovatele, což je možné zjistit z přiložené spisové
dokumentace. Krajský úřad vyjádřil nesouhlas také s tvrzením stěžovatele, že upřednostnil
důkazy navrhovatelů zřízení věcného břemene před jeho argumenty a dále s tvrzením,
že hodnocení důkazů bylo provedeno tak, že návrhy a důkazy stěžovatele byly nesprávně
vyhodnoceny. Na základě těchto skutečností krajský úřad navrhl, aby kasační stížnost byla
zamítnuta a aby stěžovateli byla uložena povinnost uhradit náklady řízení v rozsahu platné
právní úpravy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje v souvislosti se stížními body, které se týkají
vyvlastnění, za nezbytné uvést, že je nesporné, že vyvlastnění, jehož důsledkem je nucený
přechod vlastnického práva k pozemkům či stavbám na základě správního aktu, představuje
nejzávažnější zásah do majetkových práv vlastníka. Nejedná se o institut, který vznikl
v moderní době, protože omezení vlastnických práv znalo i právo starého Říma, jak je patrno
ze Zákona 12 desek. Tato otázka byla řešena také v Deklaraci lidských a občanských práv
z roku 1789, která proklamovala za přirozené právo člověka i vlastnictví, které je posvátné
a nedotknutelné s tím, že tohoto práva nelze nikoho zbavit, ledaže by to vyžadoval veřejný
zájem určený zákonem a zřejmě nutný za spravedlivou a předem splatnou náhradu. Také
v našem právním řádu má institut vyvlastnění dlouholetou tradici. S jeho existencí počítal
obecný zákoník občanský z roku 1811. V ustanovení §365 tohoto zákoníku bylo stanoveno,
že „Každý člen státu je povinen, žádá-li to obecné dobro, za přiměřenou náhradu i úplného
vlastnického práva postoupiti“. Obdobně bylo upraveno vyvlastnění i v Ústavě ČSR z roku
1920 v §109 odst. 2, podle něhož „Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu,
pokud zákonem není a nebude stanoveno, že se náhrad dáti nemá“. V platné právní úpravě
je otázka vyvlastnění řešena především v Listině, v níž je v čl. 11 odst. 4 stanoveno,
že „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu,
a to na základě zákona a za náhradu.“ Jedním ze zákonů, na základě něhož lze vyvlastnit
pozemky, stavby a práva k nim, byl v době, kdy bylo o vyvlastnění v daném případě
rozhodováno, stavební zákon. Pod pojmem vyvlastnění byl zahrnut jak přechod vlastnického
práva, tak i jeho omezení.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti vytýkal krajskému soudu, že zcela přehlédl,
že účastník v odvolacím řízení ne zcela důsledně přezkoumal rozhodnutí i v intencích
občanského zákoníku a Listiny a že zcela přehlédl práva stěžovatele z těchto právních
předpisů vyplývající (§123 a násl. o. z. a čl. 11 Listiny), nepovažuje Nejvyšší správní soud
tuto námitku důvodnou. Jak už bylo výše zmíněno, právní platná úprava v době, kdy správní
orgány rozhodovaly o vyvlastnění, umožňovala za zákonem stanovených podmínek získat
vlastnické právo, popř. je omezit, k pozemkům či stavbám mocenským zásahem státu proti
vůli dosavadního vlastníka, přičemž základním předpokladem tohoto postupu bylo,
že se jedná o zásah zákonem předvídaný a dovolený, který je v souladu se zákonem
stanovenými podmínkami, účelem a cílem vyvlastnění. Stěžovatel se sice dovolává svých
práv s poukazem na §123 a násl o. z. a čl. 11 Listiny, ale zcela opomíjí, že podle §128
odst. 2 o. z. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li účelu
dosáhnout jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu, a v podstatě
shodně také podle již citovaného čl. 11 odst. 4 Listiny je ve veřejném zájmu možné
vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva, a to na základě zákona za náhradu.
V dané věci postupovaly správní orgány v souladu se stavebním zákonem, který byl v době
rozhodné obecným vyvlastňovacím předpisem, hledaly rovnováhu mezi právy obou stran
a vážily rozsah zásahu do vlastnického práva stěžovatele, což se také projevilo
tím, že neprovedly vyvlastnění v plném rozsahu, ale přistoupily pouze k jeho omezení v míře
nezbytně nutné pro zajištění přístupu k nemovitostem jiných vlastníků. V tomto směru nelze
krajskému soud vytýkat přehlédnutí, neboť se touto otázkou v odůvodnění napadeného
rozsudku velmi důkladně zabýval (str. 8 a 9).
Námitka, že zřizování věcného břemene k domu č. p. 252 po pozemku stěžovatele
je zcela nadbytečné, když přístup k němu byl v historii, a je i v současnosti, umožněn přímo
z veřejné komunikace p. č. 1827/1 s poukazem na to, v případě nemovitosti č. p. 165
na pozemku p. č. 123/18 a nemovitosti č. p. 252 na pozemku p. č. 123/2 se nejedná o pět bytů,
ale o dva samostatné obytné domy, je rovněž neopodstatněná.
Z obsahu správního spisu, vyplývá, že v domě č. p. 165 jsou tři samostatné bytové
jednotky, přičemž dvě z nich mají přístup pouze přes pozemek stěžovatele a zbývající
má přístup ze zahrady ve vlastnictví majitelky domu č. p. 165 z veřejné komunikace,
a v domě č. p. 252 jsou dvě bytové jednotky, z nichž jedna má přístup jen přes pozemek
stěžovatele a druhá ze zahrady ve vlastnictví majitelů domu č. p. 252 z veřejné komunikace.
Je tedy nesporné, že v dotčené lokalitě se nacházejí dva obytné domy, což nezpochybňuje
ani stěžovatel, a jak bylo prokázáno místním ohledáním dne 13. 2. 2001, v každém z těchto
dvou domů existují bytové jednotky, přičemž jejichž počet není rozhodující, k nimž je přístup
pouze přes pozemek p. č. 123/16 ve vlastnictví stěžovatele. Rozdělením původního domu
č. p. 252 na dva samostatné domy (č. p. 252 a č. p. 165) nedošlo ke změně faktického stavu
těchto nemovitostí a nic se nezměnilo ani na způsobu přístupu k nim ve srovnání se stavem
předchozím. Tvrzení stěžovatele, že k domu č. p. 252 je v současné době umožněn přístup
z veřejné komunikace p. č. 1827/1 a zřizování věcného břemene je tak zcela nadbytečné,
nemá oporu ve spise. Otázka řešení přístupu je tedy aktuální v případě obou domů. Krajský
soud se touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku zabýval (str. 10) a stěžovatelova námitka,
že soud přehlédl skutečnost, že v případě nemovitostí č. p. 252 a č. p. 165 se nejedná o 5 bytů,
ale o dva rodinné domy, jednak neobstojí a jednak je z výše uvedených důvodů irelevantní.
V neposlední řadě stěžovatel namítal, že věc lze řešit jiným způsobem přístupu,
tj. mimo jeho pozemek, a proto je třeba zcela vyčerpávajícím způsobem vyřešit otázku nákladů
na toto řešení a na zřízení věcného břemene.
Jedním z taxativně stanovených účelů, pro které je možné ve veřejném zájmu
vyvlastnit, je podle ustanovení §108 odst. 2 písm. d) stavebního zákona vytvoření podmínek
pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě. Dále podle ustanovení §110 odst. 1 stavebního
zákona je podmínkou vyvlastnění, že jeho cíle není možno dosáhnout dohodou nebo jiným
způsobem. Splnění těchto podmínek musí být obligatorně ve vyvlastňovacím řízení zkoumáno.
Stavební zákon tak jednoznačně stanoví, že k vyvlastnění lze přistoupit až po vyčerpání všech
ostatních prostředků, které mohou vést k požadované majetkoprávní změně. V tomto smyslu
je na prvním místě požadavek na uzavření dohody, tj. smlouvy o převodu pozemku nebo
stavby nebo smlouvy o vzniku nebo změně věcného břemene. Protože taková dohoda uzavřena
nebyla, správní orgány zkoumaly existenci jiného způsobu, jímž lze dosáhnout cíle
vyvlastnění. Pod pojmem dosažení cíle jiným způsobem je třeba rozumět jiné uspořádání
právních vztahů než dohodou, kterému je dávána přednost před vyvlastněním, např. zrušení
spoluvlastnictví nebo uspořádání vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby
postavené na cizím pozemku podle §135c odst. 3 o. z. Jiný způsob dosažení cíle vyvlastnění
nepředstavují jiné faktické možnosti nezbytného přístupu k pozemku či stavbě. Proto zkoumání
výše nákladů na provedení stavebních úprav domů za účelem zajištění přístupu z veřejné
komunikace ke všem bytům, v nich se nacházejících, bylo nadbytečné a námitky stěžovatele
v tomto směru jsou zcela nepřípadné.
Tvrzení stěžovatele, že vlastníci obou domů tyto zakoupili za účelem užívání k bydlení,
budou je rekonstruovat a neponechají stávající dispozici pěti bytů, jsou zcela bezpředmětné,
protože správní orgány v řízení o vyvlastnění vycházely v souladu se zákonem ze skutečného
stavu věci a nikoliv z hypotetického stavu, který by mohl případně nastat v budoucnu.
Námitka stěžovatele, že zřízením věcného břemene dojde k otevření areálu umístěného
na jeho pozemku a k opakování krádeží a že správní orgány nedůsledně dbaly jeho připomínek
k této skutečnosti, nebyla uplatněna v žalobě, ač uplatněna být mohla, když sám stěžovatel
tvrdí, že na tyto skutečnosti upozorňoval již v průběhu řízení před správními orgány, je tedy
nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., a proto se jí Nejvyšší správní soud
nezabýval.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a kasační stížnost podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 a odst. 7 za použití
§120 s. ř. s. Podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. má, nestanoví-li tento zákon jinak, účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle odst. 7 citovaného ustanovení
může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo
zčásti nepřiznává, jsou–li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Důvodem hodným
zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení lze ve věcech správního
soudnictví spatřovat i skutečnost, že krajský úřad je orgánem státní správy a schopnost
a povinnost hájit své zájmy v soudním řízení je integrální součástí řádného výkonu státní
správy, k němuž je tento správní úřad dostatečně vybaven. Obdobně judikoval Vrchní soud
v Praze v usnesení ze dne 14. 6. 1999, č. j. 6 A 7/99 – 39 a Ústavní soud v usnesení
ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 437/99. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu