ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.105.2006
sp. zn. 1 Azs 105/2006 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Karla Šimky a Mgr. Daniely
Zemanové v právní věci žalobce nezl. B. Š., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem se
sídlem Vodičkova 33, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2006, č. j. OAM-353/VL-
01-BE07-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
4. 7. 2006, č. j. 46 Az 18/2006 - 16,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2006, č. j. 46 Az 18/2006 - 16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2006, zamítlo Ministerstvo vnitra žádost žalobce o udělení
azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne
25. 4. 2006. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 7. 2006.
Proti rozhodnutí krajského soud podal žalobce (stěžovatel) včasnou kasační stížnost,
v níž obecně namítl vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Správní orgán dle názoru stěžovatele hodnotil
jeho situaci na základě spisu zákonné zástupkyně (paní A. Š.) a v podstatě hodnotil její
důvody žádosti o udělení azylu. Soud se touto vadou nijak nezabýval, přestože bylo v žalobě
správnímu orgánu vytýkáno, že nezjistil věci v rozsahu nezbytném ke konkrétním okolnostem
případu.
Soudem ustanovený advokát následně kasační stížnost doplnil a uvedl, že stěžovatel
podal žádost ze stejných důvodů jako jeho zákonná zástupkyně, přičemž v jejím případě
byly zkoumány i podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, kdežto u stěžovatele
byla žádost zamítnuta jako zjevně bezdůvodná, žalovaný se nezabýval tím, zda stěžovatel
splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12, §13 a §14 zákona o azylu, a proto dospěl
k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dále namítl, že správní orgán vycházel pouze
z žádosti o udělení azylu a protokolu o pohovoru se zákonnou zástupkyní stěžovatele,
tj. z neúplných podkladů pro své rozhodnutí. Krajský soud se pak tímto nedostatečně
zjištěným skutkovým stavem nezabýval, čímž porušil právo na spravedlivý proces a právo
rovnosti účastníků před soudem. Konečně zástupce stěžovatele uvedl, že rozhodnutí krajského
soudu je neúplné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména proto, že krajský soud
neodůvodnil, proč shledal, že u stěžovatele není dána překážka vycestování.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal, aby kasační stížnosti
byl přiznán odkladný účinek; tím je však kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
nadána ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu) a Nejvyšší správní soud se proto touto žádostí
nezabýval.
Nejvyšší správní soud při svém posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou
splněny veškeré podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má všechny
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není tudíž nutné kasační stížnost
odmítnout pro nepřípustnost.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti,
jak mu je uloženo §104a s. ř. s., tedy zda kasační stížnost podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb.
NSS. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se k námitce týkající se rozdílnosti rozhodnutí
správního orgánu při stejném skutkovém základu případu dosud nevyjádřil. Navíc krajský
soud se dopustil pochybení při posuzování žaloby. Kasační stížnost je proto přijatelná.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel namítá, že o azyl požádal ze stejných důvodů jako jeho zákonná
zástupkyně, avšak jejich případy byly posuzovány odlišně – zákonné zástupkyni nebyl udělen
azyl podle §12 zákona o azylu, kdežto stěžovateli byla žádost u udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu – v čemž stěžovatel
spatřuje pochybení žalovaného. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že, jakkoliv
je žalovanému uloženo postupovat ve stejných případech shodně, může být rozdílné
rozhodnutí žalovaného zcela legitimní. Ke skutkovým základům případu (k azylovému
příběhu), které jsou v daném případě totožné, totiž mohou přistupovat další okolnosti (časové,
místní), jež ovlivňují rozhodování žalovaného. Vliv na rozhodování může mít například
fakt, že žádosti o udělení azylu založené na stejných důvodech nebyly podány ve shodnou
dobu; mohla se změnit politická situace v zemi původu, právní předpisy upravující azylové
řízení, jakož i náhled žalovaného a soudů na relevantnost důvodů uváděných žadateli o azyl.
Každý případ žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany (azylu) je dále nutno posuzovat
odděleně; důvody pro přiznání azylu svědčící jednomu žadateli nemusí svědčit žadateli
jinému. Konečně rozdílné rozhodování může mít původ v procesní úpravě řízení o udělení
azylu. Podle §16 odst. 3 zákona o azylu lze rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro její zjevnou
nedůvodnost vydat nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní
ochrany. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, nedojde-li k zamítnutí žádosti
ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí
dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace
vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §3 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl (viz rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaný pod č. 181/2004 Sb. NSS).
Rozdílné posuzování skutkově shodných případů tudíž může být ze strany žalovaného
zcela v pořádku. Pokud s jeho rozhodnutími nejsou dotčení žadatelé spokojeni, mohou
se poté obrátit na soud, aby postup žalovaného podrobil přezkumu. Shledá-li soud,
že žalovaný postupoval v souladu se zákony, musí tuto skutečnost ve svém rozhodnutí
náležitě zdůvodnit. To se však v projednávaném případě nestalo. Krajský soud se totiž
k námitce stěžovatele týkající se nedůvodného rozdílu v rozhodování žalovaného vůbec
nevyjádřil; pouze konstatoval, že byla-li žádost stěžovatele posouzena jako zjevně nedůvodná,
žalovaný již pro nadbytečnost neposuzoval, zda nezletilé dítě splňuje podmínky pro udělení
azylu dle §13 a §14 zákona o azylu a nehodnotil překážky vycestování dle §91 zákona
o azylu, neboť aplikace těchto ustanovení se váže na rozhodnutí dle §12 zákona o azylu,
kterého v daném případě užito nebylo. Krajský soud, který je povinen přezkoumat napadené
výroky rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s .), pochybil,
když se shora specifikovaným žalobním bodem stěžovatelky vůbec nezabýval;
jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou stěžovatele směřující do nedostatku
podkladů pro rozhodnutí správního orgánu. Žalovaný při posuzování žádosti o azyl vychází
vždy z toho, co o sobě a o důvodech pronásledování uvede sám žadatel o azyl.
Tyto skutečnosti je žalovaný povinen prověřit a případně si opatřit podklady pro posouzení
reálnosti důvodů pronásledování či obavy z pronásledování (běžně se k tomuto účelu
používají zprávy ministerstev zahraničí např. USA, Velké Británie a ČR, zprávy
zastupitelských úřadů, jakož i informace poskytované tiskovými agenturami). Při za mítnutí
žádosti pro zjevnou bezdůvodnost se však takové dokazování neprovádí.
V případě stěžovatele vyšel žalovaný z rodného listu stěžovatele, z jeho prohlášení
o úmyslu, které za něj učinila jeho zákonná zástupkyně (matka), dále z pohovoru s touto
zákonnou zástupkyní, v němž bylo v podstatě uvedeno jenom to, že stěžovatel žádá o udělení
azylu ze stejných důvodů jako jeho zákonná zástupkyně, a protože se narodil v České
republice, a konečně zřejmě i z pohovoru se zákonnou zástupkyní stěžovatele vedeném
ohledně její vlastní žádosti o azyl. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za důležité
zdůraznit, že správní spis stěžovatele neobsahuje posledně zmiňovaný dokument, tj. pohovor
se zákonnou zástupkyní stěžovatele o její vlastní žádosti o azyl. Tato listina, stejně
jako celý spis zákonné zástupkyně, je přitom naprosto určující pro rozhodnutí o žádosti
o azyl, neboť v nich by měly být uvedeny důvody žádosti o azyl jak zákonné zástupkyně
stěžovatele, tak i jeho samého. Žalovaný měl patrně tento dokument k dispozici,
o čemž by svědčilo odůvodnění jeho rozhodnutí; je však nepochybné, že uvedený spis neměl
k dispozici krajský soud rozhodující o žalobě.
Soudní spis totiž neobsahuje jakoukoliv zmínku o snaze krajského soudu si tento spis
obstarat buď od žalovaného nebo od Krajského soudu v Brně, kde je řešena žaloba ve věci
neudělení azylu zákonné zástupkyni stěžovatele. Krajský soud v Praze žádný krok
k jeho opatření neučinil a lze mít za to, že při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného vyšel
pouze z rodného listu stěžovatele, pohovoru se zákonnou zást upkyní stěžovatele,
v němž tato odkázala na pohovor ve své věci (tudíž sam a tato listina je více méně
nic neříkající), a z rozhodnutí žalovaného ve věci. Přitom v odůvodnění rozhodnutí krajský
soud poměrně rozsáhle popisuje skutkový stav věci a důvody žádosti stěžovatele, ačkoliv
je zřejmé, že tato tvrzení převzal z odůvodnění rozhodnutí žalovaného. To samo o sobě
by ještě vadu řízení nezakládalo, avšak za situace, kdy krajský soud nekonfrontoval
rozhodnutí žalovaného se správním spisem (resp. konfrontovat ho mohl, nicméně
nejdůležitější dokumenty v něm obsažen nebyly, takže taková konfrontace byla čistě
formální), neprovedl vůbec přezkum rozhodnutí správního orgánu, jak mu je uloženo §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud tak vycházel pouze z tvrzení žalovaného, které vzal
za své, aniž by se zabýval jeho podklady. Řízení před soudem bylo tudíž stiženo další vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a k jejímuž přezkoumání
musel Nejvyšší správní soud přistoupit z úřední povinnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s.
Před dalším rozhodováním ve věci samé bude muset Krajský soud v Praze vyžádat
od žalovaného spis týkající se žádosti zákonné zástupkyně stěžovatele o azyl a na základě
dokumentů v něm založených bude moci teprve posoudit, zda žalovaný rozhodl v souladu
se zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou; napadené rozhodnutí
krajského soudu proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.),
v němž je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3
s. ř. s.). V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě náklad ů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu