ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.55.2006
sp. zn. 1 Azs 55/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se
sídlem Brno, Wurmova 16, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2004, č. j. OAM-3516/VL-10-
04-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. 1. 2006, č. j. 65 Az 104/2004 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, č. j. 65 Az 104/2004 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2004, č. j. OAM-3516/VL-10-04-2004, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že žalovaný porušil §3 odst. 3, 4,
§32 odst. 1, §46, §47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném
do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád), a dále §12, §14 a §91 zákona o azylu. Ke skutkovým
důvodům odkázal na protokoly o pohovorech a další spisový materiál. Z uvedených důvodů
navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 1. 2006 žalobu zamítl podle §78
odst. 7 s. ř. s. V řízení před správním orgánem neshledal vady vytýkané žalobcem
ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku
se rovněž ztotožnil se žalovaným v posouzení důvodů, pro něž neudělil žalobci azyl,
resp. na něho nevztáhl překážku vycestování. Ze správního spisu vyplynulo, že v daném
případě nebylo prokázáno pronásledování ve smyslu zákona o azylu, ani shledána možnost
vztažení překážky vycestování. Příčina žalobcova odchodu ze země původu tkvěla
v ekonomických problémech a dále v obavě z jednání otce jeho přítelkyně,
který mu vyhrožoval. Žalobce též neuvedl žádnou skutečnost, která by dosvědčovala,
že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod či se jinak politicky
angažoval. Pouhý nesouhlas se stavem bosenské zkorumpované společnosti, vlády a politiky
není sám o sobě důvodem pro udělení azylu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel)
včas kasační stížnost. Namítl, že žalovaný i krajský soud byli z hlediska zásady materiální
pravdy povinni zjistit všechny okolnosti daného případu, bez ohledu na vylíčení osobní
situace a důvodů, které žalobce přiměly opustit jeho vlast. Prameny, které žalovaný využil
ke zjištění skutečností rozhodných pro udělení azylu (Informace Zastupitelského úřadu
Sarajevo, č. j. 311/2004-Sara-2004, Zpráva Ministerstva zahraničí USA ze dne 25. 2. 2000),
jsou pochybné. Žalovaný získané informace zobecnil, neprovedl však jejich individualizaci
na daný případ. Skutkový stav tak nebyl spolehlivě zjištěn. Důvody, které žalobce uvedl,
odpovídají definici pronásledování dle §2 odst. 6 zákona o azylu a naplňují skutkovou
podstatu psychického nátlaku na něj. Dále nebyla zjišťována ani otázka pronásledování
z důvodu jeho postavení či příslušnosti k určité sociální skupině. Žalobce má strach
z pronásledování, které má příčiny v jeho etnickém původu a muslimském náboženském
vyznání. Z jazykově logického výkladu §12 písm. b) zákona o azylu přitom pro udělení azylu
stačí, pokud má žadatel o azyl odůvodněný strach z pronásledování. V daném případě
tomu tak bylo.
Dále uvedl, že v řízení před krajským soudem byly porušeny procesní předpisy,
když v daném případě rozhodoval samosoudce tam, kde měl podle zákona rozhodovat senát.
Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ještě před účinností novely soudního řádu
správního provedenou zákonem č. 350/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která pro věci
azylu zavedla rozhodování samosoudcem. V přechodných ustanoveních nejsou dána žádná
pravidla pro postup v řízeních zahájených před nabytím účinnosti novely. Nelze tak uplatnit
retroaktivitu a zahájené řízení posuzovat podle předpisů, které nebyly účinné v době zahájení
řízení. Postup krajského soudu byl v rozporu se zásadou právní jistoty, s Ústavou České
republiky i Listinou základních práv a svobod.
Jako důvody přesahu vlastních zájmů ve smyslu §104a s. ř. s. žalobce uvedl otázku,
do jaké míry jsou pro české orgány závazné a směrodatné zprávy Ministerstva zahraničí USA
a informace zastupitelských úřadů České republiky, a dále otázku, zda o žalobách podaných
před nabytím účinnosti zákona č. 350/2005 Sb., mají i po nabytí jeho účinnosti nadále
rozhodovat specializované senáty či již samosoudci.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005,
spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(nyní mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti
kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud se tato dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Takovou právní
otázkou je obsazení soudu po nabytí účinnosti zákona č. 350/2005 Sb. (dne 13. 10. 2005)
při rozhodování žalob ve věcech azylu, podaných před nabytím jeho účinnosti.
Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí
se jí meritorně zabývat.
V době podání předmětné žaloby (dne 14. 12. 2004) bylo pro obsazení krajského
soudu při rozhodování ve věcech azylu pravidlem rozhodování ve specializovaných senátech
(§31 odst. 1 s. ř. s.) s tou výjimkou, že o žalobě proti rozhodnutí o žádosti o udělení azylu,
jímž se tato žádost zamítá jako zjevně nedůvodná, rozhodoval specializovaný samosoudce
[§31 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §32 odst. 2 písm. a), odst. 5 zákona o azylu, oba předpisy
ve znění účinném do 12. 10. 2005]. Protože napadené rozhodnutí žalovaného nespadalo
do této výjimky, byla věc v souladu se zákonem přidělena senátu.
Zákonem č. 350/2005 Sb., byla s účinností k již výše uvedenému datu 13. 10. 2005
provedena revize uvedených principů pro obsazení krajského soudu při rozhodování
ve věcech azylu. Od tohoto data tak podle §31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje ve všech
těchto věcech bez výjimky specializovaný samosoudce.
Předmětná novela zákona o azylu a soudního řádu správního však opravdu výslovně
neřeší problematiku střetu staré a nové úpravy ve vztahu k již běžícím řízením o žalobách
proti rozhodnutím ve věcech azylu. V takovém případě je ovšem z obecně platné zásady
nepravé retroaktivity procesních norem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 574/03, Sb. n. u. US, svazek č. 37, nález č. 80, str. 105, též www.judikatura.cz),
tedy aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení, nutno dovodit, že v řízení
bylo nutno pokračovat dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve
zůstávají v platnosti. Skutečnost, že pozdější zákon stanovil, že ve všech věcech azylu
rozhoduje v řízení před krajským soudem samosoudce, oproti dřívější dvoukolejnosti,
nemá na zákaz odnětí zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), který je zejména překážkou
proti libovůli při přidělování soudní agendy, vliv. Ostatně i v daném případě byl požadavek
nadzákonné normy dodržen, když příslušnost soudce byla stanovena zákonem
a na jeho základě dle pravidel, obsažených v rozvrhu práce krajského soudu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, Sb. n. u. US, svazek č. 12, nález
č. 155, str. 423, též www.judikatura.cz).
O aplikaci uvedené obecné zásady v daném případě svědčí i skutečnost,
že v čl. IV zákona č. 350/2005 Sb. (přechodné ustanovení ke změně soudního řádu správního)
bylo pro řízení o kasačních stížnostech (proti rozhodnutím krajských soudů ve věcech azylu
vydaným do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy i pro již zahájená kasační řízení)
výslovně stanoveno jinak.
Žalobcova námitka směřující do porušení práva na zákonného soudce
je tak nedůvodná. Přesto bylo v dané věci vhodné, aby krajský soud žalobce po nabytí
účinnosti zákona č. 350/2005 Sb. informoval o změně v obsazení soudu, a to například
v rámci poučení o možnosti podat námitku podjatosti podle §8 s. ř. s. Ani předmětná
informace, ale zejména ani uvedené poučení však žalobci v rozporu s §36 odst. 1 s. ř. s.
nebylo zasláno, přičemž ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Tato vada řízení před soudem
by však sama o sobě nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Co se týče dalších stížních důvodů, směřujících již do posouzení věci samé,
nemohl se jimi kasační soud zabývat, a to z následujících důvodů.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to však neplatí mimo jiné v případě, bylo-li řízení před soudem zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. K tomu lze dodat, že zásadní pochybení
krajského soudu, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele, spočívající
v hrubém pochybení při výkladu hmotného či procesního práva, je dle výše zmíněného
usnesení zdejšího soudu č. 933/2006 Sb. NSS též jedním z důvodů přijatelnosti kasační
stížnosti ve věci azylu.
Ze soudního spisu vyplynulo, že v podané žalobě žalobce vyjádřil nesouhlas
s rozhodnutím žalovaného a napadal jej v rozsahu výroku o neudělení azylu dle §12 a §14
zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování dle §91 zákona o azylu.
Dále konstatoval, že žalovaný porušil §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 1 správního
řádu, a dále §12, §14 a §91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na protokoly
o pohovorech a další spisový materiál.
Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Namítané porušení zákona o azylu
přezkoumal na podkladě správního spisu, tvrzeným porušením správního řádu se zabýval
ve vztahu ke správnímu spisu pouze obecně.
Zde však krajský soud pochybil, neboť měl žalobce vyzvat k doplnění žaloby.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná
povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek č. 113/2004 Sb. NSS).
Nejde-li však o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci,
kdy žalobní bod je formulován nedostatečně přesně a podrobně, je soud povinen postupovat
podle §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání
tak, aby mohlo být věcně projednáno. Z hlediska koncentrace řízení je zde nutno považovat
za rozhodné, že §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu s konstantní
judikaturou i pro doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod
neobsahovalo, nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom
odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením
vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Pouze
v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není
možno pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením vadný návrh. Stejně
tak lze odmítnout návrh jen za situace, kdy je natolik nedostatečný, že jej nelze věcně
projednat.
V dané věci je k posouzení otázka, zda byl návrh natolik vadný, že nebylo možné
v řízení pokračovat, tedy zda žaloba měla vady, k jejichž odstranění měl být žalobce vyzván,
nebo zda byla podána v projednatelné podobě. Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí
být ze žalobních bodů patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Význam co nejpřesnějšího uvedení žalobních
bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním
soudnictví ovládáno a která znamená, že soud se při přezkumu správního rozhodnutí
(s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů
nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce dovozuje.
V předmětné žalobě především zcela absentují jakákoli konkrétní skutková tvrzení
o nezákonnostech – ve skutečnosti se jedná toliko o označení určitých ustanovení zákona.
V žalobě rovněž zcela chybí právní výtky, neboť označená ustanovení zákona nejsou jakkoli
subsumována na vylíčená skutková tvrzení. Žalobce ohledně skutkových důvodů,
na jejichž základě tvrdí jím namítaná porušení zákona, odkázal na protokoly o pohovorech
provedených v rámci řízení o jeho žádosti o udělení azylu a na ostatní spisový materiál,
aniž by ovšem poukázal na konkrétní skutkové děje či okolnosti tam zachycené, které by byly
skutkovým základem jím tvrzených nezákonností.
Takový obsah podání splňuje pouze minimální požadavky na formulaci žalobních
bodů. Lze z něj však alespoň usoudit na právní argumentaci i rámec skutkových tvrzení,
o něž se žalobní body opírají. Z podání žalobce bylo zřejmé v jakém rozsahu správní
rozhodnutí napadá, a rovněž důvody, proč tak činí, bylo možné považovat za základ žalobních
bodů ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Taková žaloba se však jeví schopnou věcného
projednání až po upřesnění žalobních bodů (zejména uvedení toho, jaké konkrétní azylově
relevantní otázky žalovaný nevážil a jakých konkrétních a individualizovaných porušení
procesních předpisů se v daném řízení žalovaný dopustil). V případě tohoto upřesnění
by se nejednalo o nepřípustné a opožděné rozšíření původní žaloby ve smyslu §71 odst. 2
věty třetí s. ř. s, neboť by byly toliko konkretizovány žalobní body, v hrubých rysech
již uvedené v zákonné lhůtě v žalobě.
Nutno zde vycházet ze závěrů učiněných rozšířeným senátem zdejšího soudu
v rozsudku č. 835/2006 Sb. NSS, v němž se přiklonil k tezi, že líčení skutkových okolností
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou
určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních
skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Poukázal
také na to, že žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Jako správný však shledal postup
krajského soudu, který v případě nedostatečně konkretizovaného žalobního bodu vyzval
žalobce k jeho upřesnění podle §37 odst. 5 s. ř. s. v soudem stanovené lhůtě a teprve
po marném uplynutí lhůty žalobu podle tohoto ustanovení odmítl.
Nelze se ztotožnit s názorem, že při obecném výčtu porušených ustanovení správního
řádu a zákona o azylu soud žalobu může projednat v takto obecných mezích, tedy z hlediska,
zda nebyla porušena označená zákonná ustanovení. Takový přezkum by nemohl
být přezkumem omezeným, naopak, pokud by soud takovou žalobu považoval
za projednatelnou, musel by vymezit všechny povinnosti, které jsou označenými
ustanoveními správnímu orgánu uloženy, podřadit jim veškeré jeho úkony a posoudit
zda ustanovením zákona odpovídají či nikoliv, stejně jako by z těchto hledisek musel úplně
zkoumat vydané rozhodnutí.
Žalobě postrádající skutkové výtky by se tak mnohdy dostalo podrobnějšího
přezkumu, než pokud by jimi byl rozsah přezkumu vymezen. Ve vztahu k porušení předpisu
hmotněprávního by nedostatek skutkového vymezení žalobních bodů a pouhý odkaz
na ustanovení právního předpisu znamenal rozbor všech v úvahu přicházejících podmínek
jeho naplnění, což je nereálné. Nakonec by pak akceptace podobných nedostatků žalobních
bodů vedla k popření povinnosti žalobní body označit.
Nutno uzavřít, že pokud krajský soud v dané věci rozhodl věcně, učinil tak předčasně,
neboť podaná žaloba nebyla projednatelná.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu