ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.198.2006
sp. zn. 2 Afs 198/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. B. n. S.,
zastoupený JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 28, proti
žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, Joštova 8, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 31 Ca 31/2005 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 31. 1. 2005,
č. j. 2R 82/04 – Hr. Napadeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a bylo
potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 16. 9.
2004, č. j. VZ/S133/04-153/4857/04-GS, v němž Úřad vyslovil, že ve věci zadání
veřejných zakázek na zhotovení stavební dodávky „sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p.
(12 ks domů typu "L", 5 ks domů typu "řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“ a zhotovení
stavební dodávky „sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p. (14 ks domů typu "L", 1 ks domů
typu "řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“ stěžovatel závažně porušil ustanovení §3
odst. 1 a 2 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek v tehdy platném znění (dále
jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), tím, že veřejné zakázky na uvedené stavební
dodávky zadal výzvami více zájemcům o veřejnou zakázku k podání nabídky podle §49 odst.
1 téhož zákona, aniž k tomu byly splněny zákonné předpoklady, neboť celková výše
peněžitého závazku stanovená podle §67 téhož zákona přesáhla 20 mil. Kč.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
spatřuje nezákonnost napadaného rozhodnutí v tom, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázky, a to zejména aplikaci §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek. Soud
dovodil, že rozhodnutí vydané správním orgánem je v souladu se zákonem a že nelze
aplikovat větu druhou §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, ale naopak větu
první. S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasí – nemá za to, že by účelově obcházel
zákon. Podle svého názoru postupoval tak, aby nedošlo k neúměrnému zadlužení obce.
Naopak soud i správní orgán rozhodovaly odtrženě od reality. Stěžovatel nesouhlasí s tím,
že se jednalo o veřejnou zakázku jedinou. Soud se podle stěžovatele žádným způsobem
nevypořádal s právní argumentací ohledně vzniku peněžitého závazku ve smyslu občanského
zákoníku.
Podle stěžovatele správní orgán postupoval tak, že zásadním způsobem porušil
ustanovení správního řádu (konkrétně §33 odst. 2 ve spojení s §3 odst. 1, 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, dále jen „správní řád“), přičemž soud měl pro tuto vadu
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, což neučinil.
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu,
aby napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu, a odkazuje na svá předchozí vyjádření.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel
namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku aplikace §67 odst. 1 zákona
o zadávání veřejných zakázek [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a rovněž má za to, že správní
orgán postupoval tak, že zásadním způsobem porušil ustanovení správního řádu, konkrétně
jeho ustanovení §33 odst. 2 ve spojení s §3 odst. 1, 2, přičemž soud měl pro tuto vadu
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Soud se podle
stěžovatele žádným způsobem nevypořádal s právní argumentací ohledně vzniku peněžitého
závazku ve smyslu občanského zákoníku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud je podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti.
V.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního a soudního spisu následující rozhodné
skutečnosti:
Úřad v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 16. 7. 2004 doručeném žalobci dne
19. 7. 2004 oznámil stěžovateli zahájení správního řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí
a dalších úkonů zadavatele (stěžovatele) učiněných při zadávání veřejných zakázek, a to:
a) zakázka „Sídliště 50 rodinných domků B. n. S. – Š. p. – TI“, zadané podle §49 odst. 1
zákona o zadávání veřejných zakázek,
b) zakázka „Sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p. (12 ks domů typu "L", 5 ks domů typu
"řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“, zadané podle §49 odst. 1 zákona o zadávání
veřejných zakázek, a to písemnou výzvou ze dne 27. 11. 2000, která byla změněna písemnou
výzvou ze dne 8. 12. 2000, na základě které došlo ke změně počtu "řadových domků" na 5 ks,
c) zakázka „Sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p. (14 ks domů typu "L", 1 ks domů typu
"řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“, zadané podle §49 odst. 1 zákona o zadávání
veřejných zakázek, a to písemnou výzvou ze dne 21. 12. 2000.
Ve věci zadání veřejné zakázky specifikované pod písm. a) Úřad správní řízení zastavil,
neboť odpadl důvod řízení.
Pokud jde o veřejné zakázky popsané pod písm. b) a c), Úřad ve výše uvedeném
rozhodnutí vyslovil, že stěžovatel závažně porušil ustanovení §3 odst. 1, 2 zákona o zadávání
veřejných zakázek tím, že veřejné zakázky na uvedené stavební dodávky zadal výzvami více
zájemcům o veřejnou zakázku k podání nabídky podle §49 odst. 1 téhož zákona, aniž k tomu
byly splněny zákonné předpoklady, neboť celková výše peněžitého závazku stanovená podle
§67 téhož zákona přesáhla 20 mil. Kč. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné veřejné
zakázky spočívaly v plnění stejného druhu, šlo o investiční akci žalobcem připravovanou
a lokalizovanou ve shodném místě a čase (realizace stavby v rozsahu 50 rodinných domků
byla zadavatelem připravována v jednom rozpočtovém roce), přičemž k závažnému porušení
zákona došlo okamžikem zaslání výzev zájemcům, tedy 27. 11. 2000 a 21. 12. 2000.
Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže následně zamítl podaný rozklad
a potvrdil rozhodnutí Úřadu.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud výše
uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se soud v první řadě
zabýval žalobní námitkou procesního charakteru, kdy žalobce tvrdí, že předseda Úřadu,
resp. prvostupňový správní orgán porušil ustanovení §33 odst. 2 ve spojení s §3 odst. 1, 2
správního řádu, když nedali účastníkovi řízení poučení o možnosti ani samotnou možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění.
Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že k naplnění uvedené zákonné povinnosti
žalovaného došlo právě výzvou obsaženou v oznámení o zahájení správního řízení ze dne
16. 7. 2004. Jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, žalovaný v této době již znal
skutkový stav z dokumentace o zadání veřejných zakázek, kterou mu žalobce doručil
2. 7. 2004 na základě výzvy ze dne 17. 6. 2004. Navíc dne 7. 7. 2004 pak žalobce doručil
žalovanému rovněž své stanovisko k zadání veřejných zakázek. V oznámení o zahájení
správního řízení žalovaný po žalobci jako zadavateli požadoval pouze dodatečné předložení
některých chybějících dokladů a současně ho vyzval ve smyslu ustanovení §33 správního
řádu, aby se vyjádřil k podkladu řízení i ke způsobu jeho zjištění, případně navrhl jeho
doplnění, přičemž mu k tomu stanovil přiměřenou lhůtu s konstatováním, že po jejím uplynutí
již bude ve věci rozhodnuto. Je třeba také dodat, že v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele
při zadání předmětných veřejných zakázek vycházel žalovaný pouze z listinných materiálů,
které mu předal žalobce, a proto byl žalobce již z tohoto důvodu obeznámen s veškerými
podklady rozhodnutí.
Další žalobní námitka směřovala proti nesprávné aplikaci a výkladu §67 odst. 1 zákona
o zadávání veřejných zakázek. Toto ustanovení zní tak, že při použití tohoto zákona
je rozhodující celková výše peněžitého závazku bez daně z přidané hodnoty, který vznikne
zadavateli ze zadání veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo srovnatelného druhu.
Spočívá-li zadání veřejné zakázky v uzavření několika samostatných smluv, je rozhodující
součet všech peněžitých závazků, které zadavateli vzniknou ze zadání veřejné zakázky
v jednom rozpočtovém roce. V tomto případě šlo podle krajského soudu o to, zda
se předmětný případ váže na shora citované ustanovení věty první nebo věty druhé.
V předmětném případě žalobce učinil výzvu postupem dle §49 odst. 1 zákona o zadávání
veřejných zakázek dne 27. 11. 2000 a dne 31. 12. 2000 uzavřel smlouvu o dílo, pak dále dne
21. 12. 2000 učinil tutéž výzvu tímtéž postupem a dne 29. 1. 2001 uzavřel smlouvu o dílo.
Zde je nerozhodné, kdy došlo k uzavření smluv o dílo, ale kdy byla učiněna výzva postupem
dle §49 citovaného zákona. Obě tyto výzvy byly učiněny v jednom kalendářním roce, tudíž
i v jednom rozpočtovém roce. Sám zadavatel postupoval dle zákona o zadávání veřejných
zakázek, již když učinil samotnou výzvu, tedy 27. 11. 2000 a 21. 12. 2000. Je tedy
nepochybné, že od této doby se řídil postupem dle zákona o zadávání veřejných zakázek. Dále
je třeba uvést, že v šetřeném případě je zřejmé, že uzavřením obou smluv o dílo zadavatel
realizoval jednu celistvou stavební akci, a to v jednom čase a na jednom místě, navíc
realizovanou jedním dodavatelem. Proto má tato veřejná zakázka znak veřejné zakázky
spočívající v plnění stejného druhu, neboť se jedná o investiční akci zadavatelem
připravovanou a lokalizovanou ve shodném místě a čase (rozpočtovém roce). Z tohoto
důvodu je nepochybné, že na tento případ se vztahuje ustanovení §67 odst. 1 věta první
zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť se jedná o zadání veřejné zakázky spočívající
v plnění stejného nebo srovnatelného druhu. Podle krajského soudu je třeba souhlasit
s vyjádřením žalovaného, že v tomto případě se jedná o účelové obcházení zákona ze strany
zadavatele. V tomto ohledu je zcela irelevantní námitka, že při dodržení pravidel řádného
nakládání s veřejnými prostředky nebylo možné bez neúměrného zadlužení obce,
které nepřipadalo v úvahu, provést bytovou výstavbu jiným způsobem. Zde je třeba opět
souhlasit s vyjádřením žalovaného, že v případě větších investičních akcí je zadavateli vždy
zřejmý celkový objem prací, který v rámci této akce hodlá realizovat. Zadavatel je povinen
zohlednit celkový budoucí peněžitý závazek a veřejnou zakázku zadat adekvátně k němu, tedy
nejčastěji formou obchodní veřejné soutěže, přičemž předmět plnění veřejné zakázky je nutno
rozdělil na jednotlivá dílčí plnění a tato realizovat odděleně. Vždy je však při zadávání
veřejných zakázek nutné zachovat adekvátní konkurenční prostředí tím, že zadavatel
nezneužije zjednodušeného způsobu zadání veřejné zakázky, a že tedy nedojde ke zúžení
zákonem garantovaného okruhu potencionálních zájemců o veřejnou zakázku.
VI.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení právní
otázky ve vztahu k aplikaci §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek; tohoto
pochybení se soud může dopustit, pokud aplikuje na věc nedopadající právní normu, anebo
normu sice přiléhavou, leč její výklad není možno akceptovat.
Mezi základní rysy fungování vyspělého právního státu patří principy hospodárnosti
a maximální efektivnosti při vynakládání veřejných prostředků. Podle odborné literatury
je cílem zákona o zadávání veřejných zakázek aplikovat tržní mechanismus z hlediska
hospodaření s veřejnými prostředky povinným uplatněním systému veřejné obchodní soutěže
při udělování veřejných zakázek; tím se vytváří podmínky pro zabezpečení průhlednosti
postupu zadávání s minimalizací možnosti korupčního jednání (srov. Jurčík R., Zákon
o veřejných zakázkách. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004). S tím koresponduje
§3 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek, který stanoví, že uzavření smlouvy
na veřejnou zakázku jiným způsobem než na základě obchodní veřejné soutěže je přípustné
pouze při splnění podmínek stanovených v části třetí tohoto zákona.
Podle §67 zákona o zadávání veřejných zakázek „při použití tohoto zákona
je rozhodující celková výše peněžitého závazku bez daně z přidané hodnoty, který vznikne
zadavateli ze zadání veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo srovnatelného druhu.
Spočívá-li zadání veřejné zakázky v uzavření několika samostatných smluv, je rozhodující
součet všech peněžitých závazků, které zadavateli vzniknou ze zadání veřejné zakázky
v jednom rozpočtovém roce.“
Ustanovení §49 odst. 1 části třetí téhož zákona určuje, že „u veřejných zakázek,
u kterých výše budoucího peněžitého závazku ze smlouvy bez daně z přidané hodnoty
přesáhne 2 500 000 Kč, jde-li o nemovitost s výjimkou nájmu nebo o soubor strojů nebo
zařízení tvořících samostatný funkční celek, a 1 000 000 Kč v ostatních případech
a nepřesahuje částky stanovené v §3 odst. 2 a 3, může zadavatel uzavřít smlouvu na podkladě
písemné výzvy učiněné nejméně pěti zájemcům.“
Podle §3 odst. 2 téhož zákona „zadavatelé uvedení v §2 písm. b) bodech 1, 5 a 6 jsou
povinni vyhlásit obchodní veřejnou soutěž, jestliže výše budoucího závazku ze smlouvy bez
DPH, jde-li o nemovitost, s výjimkou nájmu, nebo o soubor strojů nebo zařízení tvořící
samostatný funkční celek, přesáhne 20 mil. Kč a v ostatních případech 5 mil. Kč.“
Podle §2 písm. b) bodu 1 téhož zákona „se pro účely tohoto zákona rozumí
zadavatelem ministerstvo, jiný správní úřad, územní samosprávný celek, v případě
statutárních měst a hlavního města Prahy též městský obvod a městská část, 4c) a jimi zřízené
rozpočtové a příspěvkové organizace,…“
Stěžovatel namítal, že se nejedná o zakázku jedinou. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel
zadal jako dvě samostatné zakázky v jenom rozpočtovém roce výstavbu sídliště rodinných
domků B. n. S. – Š. p., s ohledem na to, že se podle něj jednalo o dvě samostatné etapy
výstavby, neboť nepředpokládal, že v nejbližší době se objeví další vážní zájemci, a
především podle svého názoru postupoval tak, aby nedošlo k neúměrnému zadlužení obce.
Nejvyšší správní soud k tomu musí ve shodě se žalovaným konstatovat, že uvedené okolnosti,
které provázely přípravu a realizaci výstavby uvedených staveb, nemohou mít a nemají vliv
na posouzení srovnatelnosti či stejnosti předmětu plnění, neboť žádným způsobem nemění
charakter tohoto plnění. Úřad posoudil výše uvedené veřejné zakázky jako zakázky
spočívající v plnění stejného druhu. V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu uvedl, že
zadávací dokumentace u obou šetřených veřejných zakázek byly zpracovány v rozsahu
projektové dokumentace na výstavbu bytů nutné ke stavebnímu řízení, přičemž tato
dokumentace u obou veřejných zakázek byla vypracována stejnou společností B.-p., spol. s r.
o., S. Na jednotlivých složkách projektové dokumentace je uvedeno stejné datum a stejné zak.
číslo 73/2000/SP. Shodnost obou výběrových řízení prokazují i data realizací obou výstaveb,
která jsou naprosto shodná, a to jak předpokládané termíny plnění požadované zadavatelem
ve výzvách (v obou případech od 05/2001 do 05/2002, resp. 11/2002), tak termíny skutečných
realizací (v obou případech byl konečný termín dokončení stanoven na 30. 7. 2002, resp. 31.
7. 2002 a 30. 11. 2002), přičemž obě akce byly realizovány na základě jednoho stavebního
povolení a užívání stavby bylo povoleno jedním kolaudačním rozhodnutím. Z projektových
dokumentací je zřejmé, že jednotlivé bytové domy, jsou situovány v jedné ulici, přičemž
spolu bezprostředně sousedí. Z těchto důvodů Úřad označil výše uvedené veřejné zakázky
jako jedinou veřejnou zakázku, jejíž zadání spočívalo v uzavření více samostatných smluv.
S tímto hodnocením nelze než souhlasit, neboť z výše uvedeného vyplývá, že se jednalo o
jeden urbanistický celek, jehož výstavba byla realizovaná v jednom místě a čase. I
z argumentace stěžovatele je ostatně patrné, že rozdíl mezi jednotlivými veřejnými zakázkami
nespočíval v charakteristice předmětu plnění, ale tyto byly odděleny pouze z důvodů jejich
financování. Zadáním jedné veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo
srovnatelného druhu, je totiž nutno rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně
samostatných plnění, týkají-li se tato zadání plnění spolu úzce souvisejících zejména
z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických.
Zákon o zadávání veřejných zakázek v §67 stanoví algoritmus určení celkové výše
peněžitého závazku. Rozhodující přitom je stejnost (či srovnatelnost) druhu plnění, a pokud
je uzavíráno více samostatných smluv, je v zákoně určeno i časové hledisko, kterým
je rozpočtový rok. V posuzovaném případě to znamená, že výši celkového peněžitého plnění
je třeba určit součtem všech peněžitých závazků stejného či srovnatelného předmětu plnění,
které zadavateli vzniknou ze zadání veřejné zakázky v jednom rozpočtovém roce. Zákon tedy
předpokládá, že zadavatelé budou schopni usuzovat na celkovou výši peněžitého závazku,
který vznikne ze zadání zakázky týkající se plnění stejného či srovnatelného druhu v časovém
horizontu rozpočtového roku. Pokud zadavatel nemůže uvedenou predikci z nejrůznějších
důvodů učinit, nezbývá mu než v pochybnostech, zda celková výše peněžitého závazku
přesáhne v časovém horizontu rozpočtového roku zákonem stanovený limit (kdy již nemůže
postupovat jednodušším způsobem zadání – výzvou více zájemcům), postupovat obezřetně
a vyhlásit veřejnou obchodní soutěž.
Zákon o zadávání veřejných zakázek v §49 stanovuje, kdy je zadavatel oprávněn použít
zjednodušené formy zadání. Volba konkrétního způsobu zadání v takovém případě
je na zadavateli, který je oprávněn zadat výzvu alespoň pěti zájemcům, může však vyhlásit
i veřejnou obchodní soutěž. Zákon naopak neumožňuje zadavateli zvolit způsob zadání
veřejné zakázky, který se vztahuje na veřejné zakázky pro nižší rozhodný finanční limit,
stejně tak nepředpokládá členění předmětu plnění s cílem snížení peněžitého závazku a tím
zjednodušení zadávacího postupu.
Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným i krajským soudem odkazuje
na skutečnost, že v daném případě bylo možné z finančních důvodů (nejistota, budou-li
přiděleny dotace, neznalost přesného počtu vážných zájemců) zadat zakázky předem formou
obchodní veřejné soutěže, přičemž zadavatel mohl využít možnosti dílčího plnění veřejné
zakázky s tím, že by si problematiku spojenou se získáváním finančních prostředků „ošetřil“
stanovením vhodných podmínek ve smlouvě s vítězným uchazečem. Lze tak konstatovat,
že v posuzovaném případě byl stěžovatel oprávněn uzavřít více smluv o dílo, ovšem
jednotlivé smlouvy (při plnění stejného nebo srovnatelného druhu) měly být
uzavřeny na základě postupu odpovídajícího celkovému peněžitému závazku zadavatele. Tím,
že zadavatel jednotlivé smlouvy uzavíral způsobem adekvátním pouze ceně samostatné
smlouvy a nikoliv jejich součtu v příslušném rozpočtovém roce, ačkoliv součet všech
peněžitých závazků, které zadavateli vznikly ze zadání veřejné zakázky v rozpočtovém roce,
přesáhl limit, při kterém je zadavatel povinen uzavřít smlouvu na podkladě písemné výzvy
učiněné nejméně pěti zájemcům, zadavatel závažně porušil §3 odst. 2 zákona v návaznosti
na §49 odst. 1 a §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek. Zadavatel uvedeným
postupem omezil soutěž o veřejnou zakázku více, než mu zákon při dané výši peněžitého
závazku dovoluje. Tento postup mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Vyhlášením
veřejné obchodní soutěže by zadavatel získal širší výběr uchazečů ve více konkurenčním
prostředí s možností získání nabídek s výhodnějšími podmínkami plnění veřejné zakázky.
Nejvyšší správní soud k výkladu §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek nad
rámec výše uvedeného upozorňuje, že věta první a věta druhá tohoto ustanovení spolu souvisí
a logicky se nikterak nevylučuje. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s tím, že soud
dovodil, že rozhodnutí vydané správním orgánem je v souladu se zákonem a že nelze
aplikovat větu druhou §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, ale naopak větu
první. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku sice uvedl, že v tomto případě jde tedy o to,
zda se předmětný případ váže na shora citované ustanovení věty první nebo věty druhé. Dále
však aplikoval celé ustanovení §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť
například vyslovil, že obě tyto výzvy byly učiněny v jednom kalendářním roce, tudíž
i v jednom rozpočtovém roce…Dále je třeba uvést, že v šetřeném případě je zřejmé,
že uzavřením obou smluv o dílo zadavatel realizoval jednu celistvou stavební akci,
a to v jednom čase a na jednom místě, navíc realizovanou jedním dodavatelem. Proto má tato
veřejná zakázka znak veřejné zakázky spočívající v plnění stejného druhu, neboť se jedná
o investiční akci zadavatelem připravovanou a lokalizovanou ve shodném místě a čase
(rozpočtovém roce). Lze proto konstatovat, že krajský soud se vyjádřil poněkud nepřesně,
pokud uvedl, že jde o to, zda se předmětný případ váže na shora citované ustanovení věty
první nebo věty druhé. Z celkového znění odůvodnění však jednoznačně vyplývá, že krajský
soud správně aplikoval celé ustanovení §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek a
také je zcela správně vyložil. Nejvyšší správní soud proto nemůže přisvědčit ani námitce
stěžovatele, že nesouhlasí s tím, že nelze aplikovat větu druhou §67 odst. 1 zákona
o zadávání veřejných zakázek, ale naopak větu první, neboť z výše uvedeného plyne,
že je třeba použít celé ustanovení §67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek a že tak
učinil i krajský soud, byť svůj postup odůvodnil poněkud nejasným způsobem.
Lze tedy uzavřít, že celkovou výší peněžitého závazku bez daně z přidané hodnoty,
který vznikne zadavateli ze zadání veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo
srovnatelného druhu, za situace, že zadání veřejné zakázky spočívá v uzavření několika
samostatných smluv, nutno rozumět celkovou výši budoucích peněžitých závazků, které podle
všech dílčích zadání veřejné zakázky učiněných v jednom rozpočtovém roce mají vzniknout,
nikoli celkovou výši závazků na základě všech zadání veřejné zakázky v jednom rozpočtovém
roce skutečně podle jednotlivých samostatných smluv vzniklých.
Stěžovatel vznesl dále námitku, že se soud nevypořádal s právní argumentací ohledně
vzniku peněžitého závazku ve smyslu ustanovení občanského zákoníku. Krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je zde nerozhodné, kdy došlo k uzavření smluv
o dílo, ale kdy byla učiněna výzva postupem dle §49 citovaného zákona. S tímto právním
názorem lze souhlasit, protože podle výše citovaného ustanovení §67 odst. 1 věty druhé
zákona o zadávání veřejných zakázek je rozhodující součet všech peněžitých závazků, které
zadavateli vzniknou ze zadání veřejné zakázky v jednom rozpočtovém roce. Časové hledisko
v jednom rozpočtovém roce se neváže k okamžiku vzniku peněžitých závazků,
ale k okamžiku zadání veřejné zakázky. K tomuto výkladu lze dospět v souvislosti
s výkladem těch ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek, která stanoví výši
finančního limitu pro jednotlivé způsoby zadávání veřejných zakázek. Ustanovení §49 odst. 1
části třetí téhož zákona uvádí, že u veřejných zakázek, u kterých výše budoucího peněžitého
závazku ze smlouvy bez daně z přidané hodnoty přesáhne stanovený limit, může zadavatel
uzavřít smlouvu na podkladě písemné výzvy učiněné nejméně pěti zájemcům. Zákon
tak výslovně počítá s budoucím peněžitým závazkem, není zde podmínka, aby peněžitý
závazek již vznikl. Tato podmínka by však byla i z logiky věci vyloučená, neboť při určování
způsobu zadávání veřejné zakázky podle finančního objemu dané veřejné zakázky nemůže
nikdy nastat situace, při níž by již byla uzavřena smlouva s vítězným uchazečem, tedy by již
existoval peněžitý závazek. Z hlediska časové následnosti tak lze dospět k závěru, že i v §67
zákona o zadávání veřejných zakázek se jedná o budoucí peněžité závazky. Slovo „vzniknou“
se pojí jednak k peněžitým závazkům a vyjadřuje jejich neexistenci v daném okamžiku,
jednak ke skutečnosti, že budoucí peněžité závazky vzniknou ze zadání veřejné zakázky.
Naopak se toto slovo významově neváže k časovému hledisku rozpočtového roku. Z hlediska
posloupnosti jednotlivých kroků při zadávání veřejné zakázky by totiž bylo absurdní, aby při
stanovení výše peněžitého závazku (což je vlastním obsahem §67), která je rozhodující pro
určení způsobu zadání, zadavatel již měl uzavřenou smlouvu s vítězným uchazečem, tedy aby
již právně existovaly peněžité závazky, jak argumentuje stěžovatel. (Stěžovatel v žalobě
argumentoval, že peněžitý závazek zadavatele vzniká až v okamžiku uzavření smlouvy dílo.)
Pokud by zákonodárce mínil tomuto ustanovení dát význam, jaký mu připisuje stěžovatel,
pravděpodobně by stanovil, že je rozhodující součet všech peněžitých závazků, které
zadavateli vznikly v jednom rozpočtovém roce ze zadání veřejné zakázky. I z gramatického
výkladu daného ustanovení tak lze dospět k interpretaci, kterou zvolil krajský soud, který tedy
zcela správně usoudil, že není rozhodné, kdy došlo k uzavření smluv o dílo, ale kdy byla
učiněna výzva postupem dle §49 citovaného zákona. V dané situaci se již nemusel zabývat
argumentací ohledně vzniku peněžitého závazku ve smyslu ustanovení občanského zákoníku,
neboť tato vůbec nemůže ovlivnit aplikaci §67 zákona o zadávání veřejných zakázek. Pokud
stěžovatel založil svou kasační námitku na výtce nedostatečného vypořádání se soudu
s argumentací ohledně vzniku peněžitého závazku, Nejvyšší správní soud k tomuto
konstatuje, že vyjádření krajského soudu, že je nerozhodné, kdy došlo k uzavření smluv o
dílo, je v daném případě zcela postačující. Z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, proč
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele a proč jeho žalobní námitky
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Tato námitka je tedy rovněž nedůvodná.
Nejvyšší správní soud konečně posuzoval i námitku, že žalovaný správní orgán
postupoval tak, že zásadním způsobem porušil ustanovení §33 odst. 2 ve spojení s §3 odst. 1,
2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Ze správního spisu vyplývá, že se žalovaný
nedopustil vytýkaného porušení uvedených procesních pravidel, neboť žalobce měl možnost
se vyjádřit před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, případně
navrhnout jeho doplnění, když k naplnění uvedené zákonné povinnosti žalovaného došlo
výzvou obsaženou v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 16. 7. 2004. Následně dne
7. 7. 2004 stěžovatel svého práva využil a doručil žalovanému své stanovisko k zadání
veřejných zakázek. V řízení o přezkoumání úkonů zadavatele při zadání předmětných
veřejných zakázek vycházel žalovaný pouze z listinných materiálů, které mu předal
stěžovatel, a proto byl žalobce již z tohoto důvodu obeznámen s veškerými podklady
rozhodnutí. Lze se proto ztotožnit s názorem krajského soudu, že žalovaný neporušil zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost jeho rozhodnutí.
VIII.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
VII.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu