ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.57.2006
sp. zn. 2 Afs 57/2006 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
JUDr. R. S., zastoupená JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rumunská
12 proti žalovanému: Celnímu ředitelství Praha, Praha 1, Washingtonova 11, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005,
č. j. 6 Ca 48/2004 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti shora
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 15. 1. 2004 zn.: 10440/03-21 a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Celního
úřadu Mělník ze dne 7. 7. 2003, č. j. 6096/03-01, o nevyhovění žádosti o vrácení částky
29 353 Kč. Uvedená částka byla vyměřena obchodní společnosti V. s. r. o. Celním úřadem
Mělník dne 23. 9. 1998 platebním výměrem č. 173/98.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
uvádí, že se při doručování platebního výměru č. 173/98 řídil ustanovením §17 odst. 9
a ustanovením §9 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění
(dále jen „d. ř “) a doručil jej jednatelce společnosti V.s. r. o., JUDr. R. S., která svým
podpisem dne 23. 7. 1999 potvrdila převzetí uvedeného rozhodnutí. Celní úřad ověřoval
tvrzení žalobkyně, že není jednatelkou uvedené společnosti, a to zjištěním údajů uvedených v
obchodním rejstříku, ze kterého vyplynulo, že žalobkyně byla v době doručení platebního
výměru jednatelkou společnosti. Uvedený závěr podpořilo podle stěžovatele vyjádření
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 10. 1999, ze kterého vyplývá, že žalobkyně je
stále jednatelkou uvedené společnosti. Na základě uvedeného Celní úřad Mělník jednal ve
věci doručení v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku a platební výměr č. 173/98 byl
považován za doručený. Stěžovatel konstatuje, že ve věcech zápisu do obchodního rejstříku je
kompetentní rozhodovat soud a ostatní osoby se při ochraně svých práv musí spolehnout na
zápis v rejstříku a vycházet z něj.
Výmaz žalobkyně jako jednatelky byl proveden dne 11. 6. 2003, zánik funkce je podle
úplného výpisu z obchodního rejstříku účinný ode dne 31. 5. 1994, tedy se zpětnou účinností
devíti let. Uvedené podle stěžovatele svědčí o tom, že řízení ve věcech zápisu do obchodního
rejstříku je plně v kompetenci soudu a ostatní osoby se musí při ochraně svých zájmů v dobré
víře spolehnout na zápis v obchodním rejstříku a vycházet z něj. Stěžovatel poukazuje
na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/96, ve kterém je řešena obdobná situace neshod
mezi skutečný stavem a stavem zápisů v obchodním rejstříku. Stěžovatel při posuzování
doručení platebního výměru Celním úřadem Mělník vycházel ze zápisů v obchodním rejstříku
s tím, že tyto údaje jsou pravdivé a úplné.
Ve věci posouzení žádosti o vrácení platby vycházel stěžovatel ze skutečnosti,
že provedená platba byla úhradou celního dluhu, který byl vyměřen platebním výměrem
č. 173/98. Na rozdíl od žalobkyně však nedospěl k závěru, že částka cla nebyla dlužna
v souladu s právními předpisy. Ve věci úhrady částky za dlužníka správní orgán postupoval
zcela v souladu s ustanovením §279 celního zákona č. 13/1993 Sb. v platném znění
(dále jen „celní zákon“) a tato skutečnost byla uvedena i v rozhodnutí žalovaného.
Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel rozhodnutí městského soudu zrušit a vrátit
mu věc k dalšímu řízení.
Stěžovatel dále Nejvyššímu správnímu soudu zaslal kopie rozsudků Okresního soudu
v Mělníku č. j. 15 C 56/2004 - 87 ze dne 31. 5. 2005 a Krajského soudu v Praze
č. j. 19 Co 425/2005 – 116.
III.
Žalobkyně ke kasační stížnosti vyjádření nepodala.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel
namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku povahy zápisu o výmazu jednatele
společnosti s ručením omezeným v obchodním rejstříku. Podle stěžovatele jsou záležitosti
zápisu do obchodního rejstříku plně v kompetenci soudu a ostatní osoby se musí při ochraně
svých zájmů v dobré víře spolehnout na zápis v obchodním rejstříku a vycházet z něj.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
V.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Z faxového podání ze dne 10. 8. 1997
je patrné, že JUDr. S. zaslala Celnímu úřadu Mělník písemné vyjádření, ve kterém
je uvedeno, že v příloze zasílá kopii dokumentů prokazující, že výkon funkce jednatelky
skončil ke dni 31. 5. 1994. Celní úřad Mělník vydal dne 23. 9. 1998 platební výměr č. 173/98,
kterým vyměřil společnosti V. s. r. o. celní dluh ve výši 29 353 Kč, na který vznikl státu nárok
nedodržením podmínek, stanovených pro propuštění předmětného zboží do režimu dočasného
použití s částečným osvobozením od dovozního cla. Tento platební výměr byl doručen JUDr.
S. dne 23. 7. 1999. Na doručení platebního výměru JUDr. S. reagovala sdělením, že od
31. 5. 1994 není jednatelkou společnosti V. s. r. o., dále uvedla, že tuto skutečnost vysvětlila
již dne 10. 8. 1997 panu J. z Celního úřadu Mělník a zaslala mu veškeré podklady o této
skutečnosti, t. j. prohlášení o odstoupení z funkce jednatele, oznámení o odstoupení
adresované obchodnímu rejstříku ze dne 6. 6. 1994, vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1,
oznámení adresované obchodnímu rejstříku ze dne 15. 8. 1994, oznámení adresované
obchodnímu rejstříku ze dne 4. 10. 1994, oznámení soudu ze dne 1 11. 1994, oznámení soudu
ze dne 17. 3. 1995, oznámení adresované OSSZ Mělník ze dne 10. 10. 1995, oznámení
adresované OSSZ Mělník ze dne 21. 10. 1995, oznámení adresované Finančnímu úřadu
v Kralupech nad Vltavou ze dne 28. 8. 1996. Ve spise je založeno dále sdělení Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 5. 10. 1999, ve kterém je uvedeno, že JUDr. S. soudu
oznámila dne 10. 6. 1994, že dne 30. 5. 1994 odstoupila z funkce jednatelky společnosti V. s.
r. o. Toto oznámení bylo založeno bez dalšího, neboť k němu nebyly připojeny potřebné
doklady. V tomto sdělení je konstatováno, že podle výpisu z obchodního rejstříku je JUDr. S.
stále jednatelkou společnosti. Součástí spisu je i podnět k zahájení řízení podle §200a odst. 2
občanského soudního řádu podaný JUDr. S. dne 22. 9. 1999 u Krajského obchodního soudu
v Praze, ve kterém se JUDr. S. domáhala dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku
a skutečným stavem, dále se zde sděluje, že tento podnět podala již 10. 6. 1994, ale podnět byl
chybně kvalifikován jako návrh na zahájení řízení. Podle výpisu z obchodního rejstříku,
vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 22891, ze dne 10. 4. 2002 jako
jednatelka společnosti V. s. r. o. je od 30. 11. 1993 zapsána JUDr. R. S..
Poté, kdy JUDr. S. zaplatila celnímu úřadu částku 29 353 Kč, požádala o její vrácení.
Celní úřad Mělník rozhodnutím ze dne 7. 7. 2003, zn.: 6096/03-01, rozhodl tak, že žádosti se
dle §286 odst. 1 celního zákona s přihlédnutím k §59 odst. 7 d. ř. nevyhovuje z důvodu
neprokázání skutečnosti, že vyměřená a zaplacená částka cla nebyla nebo není dlužná v
souladu s celními předpisy. V odůvodnění rozhodnutí celní úřad uvedl, že platební výměr byl
doručován jednatelce společnosti, protože jej nebylo možné doručit na adresu sídla
společnosti. Skutečnost, že JUDr. S. odstoupila z funkce jednatelky společnosti, nebyla
celnímu úřadu známa, ani žádným hodnověrným důkazem prokázána. Celní úřad Mělník
jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku [§27 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění platném do 29. 2. 2000, tedy v době doručování platebního
výměru (dále jen „obchodní zákoník“)]. Posuzovat správnost zápisu celnímu úřadu nepřísluší,
k tomuto je oprávněn pouze soud prostřednictvím obchodního rejstříku. Pokud by přesto celní
úřad tento zápis zpochybnil, byť k tomu v době vydání rozhodnutí neměl jediný pádný důvod,
zpochybnil by tím zároveň nezávislost celého soudnictví. JUDr. S. nakonec dlužnou částku
uhradila. Dle §279 celního zákona může třetí osoba zaplatit clo namísto dlužníka. V daném
případě se jednalo o dlužnou částku cla, neboť platební výměr byl řádně doručen. Správce
daně je povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a
zachází s ní stejným způsobem, jako by zaplatil dlužník. Vrácení platby tomu, kdo ji za
dlužníka zaplatil, není přípustné.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne
15. 1. 2004, zn. 10440/03 - 21. V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán zrekapituloval
dosavadní průběh řízení. Uvedl mimo jiné, že JUDr. S. v odvolání namítá, že předmětnou
platbu nelze považovat za platbu za jiného, ani za spol. V. s. r. o. a že celní úřad nesprávně
vycházel z předpokladu, že se jednalo o platbu za jiného. Žalovaný k odvolacím námitkám
uvedl, že celní úřad při doručování JUDr. S. jako jednatelce společnosti V. s. r. o. jednal v
důvěře v zápis do obchodního rejstříku. Ve věci sdělení JUDr. S. o jejím odstoupení z funkce
v době doručení předmětného rozhodnutí celní úřad vycházel z údajů uvedených v obchodním
rejstříku. Pracovníci celního úřadu nejsou oprávněni posuzovat nebo zpochybňovat správnost
údajů uvedených v obchodním rejstříku. Pracovníci správního orgánu nekonali pouze
formálně, když doručili rozhodnutí JUDr. S. s odůvodněním, že tato osoba je uvedena jako
jednatelka uvedené společnosti. V rámci své činnosti se obrátili na soud, kterým bylo sděleno,
že podání JUDr. S. ve věci návrhu na zápis změny v obchodním rejstříku nemělo předepsané
náležitosti a k datu vydání a doručení předmětného rozhodnutí byla JUDr. S. jednatelkou
uvedené společnosti. Rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost uhradit celní dluh, bylo
řádně doručeno. V souladu s ustanovením §279 celního zákona může třetí osoba zcela nebo
zčásti zaplatit clo namísto dlužníka.
Městský soud v odůvodnění výše uvedeného rozsudku konstatoval, že zápis o zapsání
či výmazu jednatele společnosti s ručením omezeným má deklaratorní povahu, to znamená,
že účinky zapisovaných skutečností nastávají nezávisle na zápisu v obchodním rejstříku.
Žalobkyně celnímu úřadu téhož dne, kdy jí byl doručen platební výměr, sdělila, že přestala
být od 31. 5. 1994 jednatelkou společnosti V. s. r. o. Z dalších dokladů založených
ve správním spise je zřejmé, že žalobkyně odstoupení z funkce jednatelky oznámila
i rejstříkovému soudu. Byť o tomto jejím podáním nebylo rejstříkovým soudem rozhodnuto
a žalobkyně zůstala zapsána jako jednatelka až do 11. 6. 2003, je zřejmé, že celní úřad
po doručení platebního výměru získal informace, které přinejmenším vzbuzovaly pochybnost
o tom, že žalobkyně je osoba oprávněná jednat za společnost V. s. r. o. V takovém případě dle
názoru soudu se nemůže žalovaný dovolávat toho, že celní úřad jednal v důvěře v zápis do
obchodního rejstříku, neboť mu byly známy skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že
žalobkyně jednatelkou, tedy osobou oprávněnou za společnost jednat, není. Vzhledem
k deklaratornímu charakteru zápisu jednatele v obchodním rejstříku měl správní orgán vyzvat
žalobkyni k prokázání tvrzení, že přestala být jednatelkou společnosti V. s. r. o. ke dni
31. 5. 1994. Pokud by takové doklady byly předloženy, znamenalo by to, že platební výměr
nebyl řádně doručen, neboť dovolání se důvěry v zápise do obchodního rejstříku zde,
jak bylo již uvedeno shora, není na místě. Posouzení této věci správním orgánem není
zásahem do působnosti soudu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak žalovaný
nevypořádal s odvolací námitkou, že uvedenou částku žalobkyně uhradila za svou osobu
a nikoliv za společnost V. s. r. o. Proto soudu nezbylo než napadené rozhodnutí
pro nezákonnost a pro vady řízení podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc vrátit žalovanému
k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
VI.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V posuzovaném případě je třeba posoudit právní otázku povahy zápisu o výmazu
jednatele společnosti s ručením omezeným v obchodním rejstříku. Ustanovení §13 odst. 2
obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 7. 1996, určuje, že ustanovení tohoto zákona
o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání
je jednáním podnikatele.
Ustanovení §13 odst. 2 obchodního zákoníku, platné do 1. 7. 1996, naopak stanovilo,
že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují
statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán
do obchodního rejstříku.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že od účinnosti zákona
č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, a mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, tj. od 1. července 1996, je takový zápis deklaratorní
(srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, č. j. 6 A 17/98 - 22,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 137, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 2072/2000, jakož i nález Ústavního soudu ze dne
11. května 2000, sp. zn. III. ÚS 158/1999, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu č. 18, ročník 2000, pod číslem 68).
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 5. 2000, č. j. 6 A 17/98 - 22, k tomu
judikoval, že po novele obchodního zákoníku, která mj. vypustila z ustanovení §13 odst. 2
obch. zák. slova „je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku“ nemůže správní orgán
ve správním řízení nevzít v úvahu změnu v osobě statutárního orgánu, která mu byla
intimována zasláním stejnopisu notářského zápisu o valné hromadě, byť tato změna v době
řízení nebyla do obchodního rejstříku ještě zapsána. Má-li správní orgán pochybnosti proto,
že zaslaný stejnopis nebyl ověřen, musí tyto pochybnosti odstranit a vyzvat účastníka
k řádnému doložení sporné skutečnosti.“
Podle stěžovatele jsou záležitosti zápisu do obchodního rejstříku plně v kompetenci
soudu a ostatní osoby se musí při ochraně svých zájmů v dobré víře spolehnout na zápis
v obchodním rejstříku a vycházet z něj; stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/96.
Tento právní názor je zcela v souladu s negativní stránkou principu materiální
publicity upraveného v ustanovení §27 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku. Stěžovatel
však dále tento svůj právní názor sám nerespektoval, neboť se spoléhal na zápis v obchodním
rejstříku, aniž by byl v dobré víře. Dobrá víra je vnitřní přesvědčení osoby, tj. psychický stav
jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na existenci dobré víry
však lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní
přesvědčení projevuje navenek. Posouzení, je-li jednající osoba v dobré víře či nikoli, je třeba
vždy hodnotit objektivně, tj. především je nutné zkoumat, zda tato osoba mohla mít důvodné
pochybnosti o tom, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti. V posuzovaném
případě je z faxového podání ze dne 10. 8. 1997 patrné, že JUDr. S. zaslala Celnímu úřadu
Mělník písemné vyjádření, ve kterém je uvedeno, že v příloze zasílá kopii dokumentů
prokazující, že výkon funkce jednatelky skončil ke dni 31. 5. 1994. Mezi stranami dále není
sporu o tom, že na doručení platebního výměru žalobkyně reagovala sdělením,
že od 31. 5. 1994 není jednatelkou společnosti V.s. r. o. Pokud tedy žalobkyně informovala
celní úřad, že již není jednatelem uvedené společnosti, i když je stále zapsaná v obchodním
rejstříku jako jednatel, nelze akceptovat právní závěr stěžovatele o existenci dobré víry
celního úřadu v zápis v obchodním rejstříku. Informace, které se celnímu úřadu dostalo,
vzhledem k jejímu obsahu a k osobě, která ji učinila, musela vyvolat důvodné pochybnosti o
tom, zda zápis jednatele v obchodním rejstříku odpovídá skutečnosti. Na tom nic nemění ani
skutečnost, že si pracovníci celního úřadu ověřovali tvrzení žalobkyně, že není jednatelkou
uvedené společnosti, a to zjištěním údajů uvedených v obchodním rejstříku, ze kterého
vyplynulo, že žalobkyně byla v době doručení platebního výměru podle obchodního rejstříku
jednatelkou společnosti. Jelikož deklaratorní povaha zápisů znamená, že účinky zapisovaných
skutečností nastávají nezávisle na zápisu do obchodního rejstříku, měl správní orgán vyzvat
žalobkyni k prokázání tvrzení, že přestala být jednatelkou společnosti, jak správně posoudil
městský soud. Princip materiální publicity má sloužit především k ochraně třetích osob (§1
odst. 2 obchodního zákoníku), které jednají v důvěře v zapsané skutečnosti v obchodním
rejstříku. Stěžovatel se však nemůže dovolávat této ochrany podle §27 odst. 2 obchodního
zákoníku, neboť mu byly sděleny okolnosti vyvolávající důvodné pochybnosti o tom, zda
zápis jednatele v obchodním rejstříku odpovídá skutečnosti.
Tento právní názor je obsažen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 550/01, ve kterém byl posuzován skutkově obdobný případ: „Je třeba odlišit
skutečnou existenci právního vztahu a stav jeho evidování ve veřejně přístupném seznamu.
Ústavní soud konstatuje, že postupně se v soudní praxi a v teorii formovaly závěry o významu
hmotněprávních úkonů (např. odvolání statutárního orgánu, vystoupení společníka, výpověď)
a o zápisu jejich důsledků do obchodního rejstříku, které se také odrazily kromě jiného
ve zpřesněné regulaci obchodního rejstříku (viz §27 a násl. obchodního zákoníku)
a v důslednějším rozlišování konstitutivní a deklaratorní povahy zápisů. S posléze uvedenou
otázkou úzce souvisí i rozlišování pozitivní a negativní stránky materiální publicity.
V tomto smyslu nemá Ústavní soud důvod odchylovat se od svých dosud zaujatých stanovisek
(srov. nález ve věci sp. zn. IV. 211/98, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, str. 243 a násl.).
Lze proto jednoznačně uzavřít, že pokud je v řízení před správním orgánem zpochybněno
oprávnění jednat jménem právnických osob (postavení statutárních orgánů nezapsaných
v obch. rejstříku), ale také účastenství ve společnosti (nezapsané změny v okruhu společníků),
nemůže správní orgán ve své rozhodovací praxi tento fakt ponechat stranou pozornosti.
Opačný postup správního orgánu by totiž měl vysoce formální povahu, neboť správní orgán
by odmítl vzít na zřetel skutečnost, která se ukazuje jako evidentní. Takový formální přístup
má svůj význam i při posuzování otázky, zda intenzita zásahu orgánu veřejné moci
je způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny. V posuzované věci je zřejmé, že správce
daně byl v rámci námitek upozorněn na nesoulad stavu zápisů v obchodním rejstříku týkající
se stěžovatelovy účasti ve veřejné obchodní společnosti, v tomto řízení o námitkách
však tvrzenou okolnost neposoudil, pouze lapidárně odkázal na výpis z obchodního rejstříku.“
Městský soud proto zcela správně posoudil právní otázku povahy zápisu o výmazu
jednatele společnosti s ručením omezeným v obchodním rejstříku. Dále uvedl, že se žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou, že uvedenou částku
žalobkyně uhradila za svou osobu a nikoliv za společnost V. s. r. o. I tomuto názoru je třeba
přisvědčit. Z ustanovení §320 odst. 1 písm. c) celního zákona lze odvodit, že pro řízení před
celními orgány v této věci platí obecné předpisy o správě daní a poplatků. Podle §50 odst. 7
d. ř. musí být rozhodnutí o odvolání odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání v
plném rozsahu. V odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání
uvedenými. Z odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Mělník je patrné, že žalobkyně
především namítala, že se nejedná o platbu za jiného, tímto se však odvolací orgán ve svém
odůvodnění nezabýval. Městský soud proto nepochybil, pokud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; naopak, ve věci rozhodl zcela správně.
VIII.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalobkyně měla ve věci úspěch, nevznikly jí však náklady
řízení o kasační stížnosti. Soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu