ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.10.2007
sp. zn. 2 As 10/2007 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce:
Doc. Ing. J. Ž., CSc., zastoupeného JUDr. Bohumírem Zídkem, advokátem se sídlem Brno,
Veselá 12/14, proti žalovanému Magistrátu města Brna, se sídlem Brno, Malinovského
nám. 3, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Doc. Ing. arch. P. P., 2) Ing. R. H., v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006,
č. j. 30 Ca 39/2005 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne
20. 12. 2004, č. j. OÚSŘ U 04/50099, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Stavebního úřadu ze dne 2. 8. 2004, č. j. STU/02/0400432/000/003, územní
rozhodnutí č. 505, ve znění opravy ze dne 30. 8. 2004, o umístění stavby rodinného domu,
objektu garáže, příjezdu včetně výhybny, přípojek vody, kanalizace, plynu, elektro a
slaboproudu v ulici U V. v B., lokalita P. v., na pozemcích p.č. 5449/2, 5449/3, 5450, 5446/1,
5446/3, 5523/2 v k. ú. Ž. a p. č. 4766/1 a 4167/256 v k.ú. K.
Územní řízení bylo zahájeno na základě návrhu stavebníka Ing. R. H. Při ústním
jednání spojeném s místním šetřením dne 3. 6. 2004 uvedl stěžovatel jako účastník řízení, že
se stavbou souhlasí jen pokud nedojde ke kolizi s obecně závaznými právními předpisy ve
vztahu k projednávané změně územního rozhodnutí na umístění stavby rodinného domku
(RD) na p.č. 5445/1, a dále vyslovil nesouhlas s umístěním terasy, resp. uvedl, že vznáší
občanskoprávní námitku, neboť umístěním terasy dojde k výraznému narušení soukromí RD
na p.č. 5445/1. Dne 17. 6. 2004 bylo v řízení pokračováno poté, co byla změněna
dokumentace na základě tohoto nesouhlasu, a původně navržená pochůzná terasa ve 2. NP
byla změněna na terasu nepochůznou. Oznámením byl stanoven termín k námitkám a
připomínkám. Stěžovatel sdělil, že jeho připomínka se netýkala povrchu terasy, ale narušení
soukromí, což provedenou změnou nijak řešeno nebylo. Stavební úřad vydal dne 2. 8. 2004
podle §39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
a podle §4 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
stavebního zákona), územní rozhodnutí č. 505, na umístění stavby, jak byla výše popsána.
Jeho součástí je rozhodnutí o zamítnutí námitky Doc. Ing. J. Ž., týkající se nesouhlasu
s umístěním terasy v úrovni 2. NP. V důvodech je pak ve vztahu k tomuto účastníkovi
uvedeno, že podmínky plynoucí z obecně technických požadavků na výstavbu byly dodrženy,
neboť mezi stavbami je 6-ti metrový odstup. Občanskoprávní námitka se stala nedůvodnou po
přepracování dokumentace, kdy na místo původně navržené pochůzné střechy jako terasy
bude střecha nepochůzná. Technicky se nejedná o terasu, ale o plochou střechu, která jako
terasa nemůže být užívána. Stavební úřad vyjádřil, že ani kdyby nedošlo ke změně, nejednalo
by se o důvodnou občanskoprávní námitku, neboť podle stávající občanskoprávní judikatury
možnost pohledu z okna není vážným narušením soukromí. Dne 30. 8. 2004 byla vydána
oprava zřejmé chyby v územním rozhodnutí spočívající v doplnění bodu 19, konstatujícím
smlouvu o zřízení věcného břemene.
Proti územnímu rozhodnutí podali odvolání účastníci řízení Ing. J.a V. Č. a Doc. Ing.
J. Ž., CSc. Ten z důvodů neúplného vypořádání jeho námitek, zásahu do práv vlastníků
sousedních nemovitostí, odlišnosti konečného návrhu od řešení předběžně se sousedy
konzultovaného, neřešení jeho námitky týkající se terasy, nedostatečné vzdálenosti mezi
sousedními nemovitostmi a nejasného umístění domu při nedostatku výkresu.
Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, podaná odvolání dne
20. 12. 2004 zamítl a územní rozhodnutí potvrdil. Přitom poukázal na soulad stavby
s územním plánem a na skutečnost, že odvolatelé hodnotí navrhovanou stavbu ve vztahu
k jimi podaným návrhům na změny vlastních územních rozhodnutí, přičemž řízení o návrhu
Doc. Ing. Ž. CSc. bylo stavebním úřadem dne 1. 10. 2004 zastaveno. Po zastavení tohoto
řízení se jeho námitky proti odstupovým vzdálenostem staly bezpředmětnými. Odmítl přiznat
sousedům právo znemožnit umístění stavby a zabývat estetickým hodnocením stavby.
Námitku proti umístění terasy neuznal za námitku občanskoprávní, neboť soudní ochrany
podle §127 o. z. se lze domáhat jen proti zásahům jsoucím, nikoliv proti eventuelním
zásahům budoucím. Občanskoprávními jsou námitky týkající se např. vlastnického práva,
oproti tomu námitky týkající se vzdáleností, výškového řešení, hlučnosti apod. jsou
námitkami územně technického nebo stavebně technického charakteru. Proto byl stavební
úřad oprávněn námitku posoudit sám. K projektové dokumentaci uvedl, že pro územní řízení
byla dostačující. S ohledem na stísněné územní podmínky označil umístění domu
od sousedních nemovitostí za dostatečné.
Žalobou stěžovatel (žalobce) namítal, že se odvolací řízení řádně nevypořádalo
se všemi odvolacími námitkami a územní rozhodnutí nebylo přezkoumáno v celém rozsahu.
Namítnut byl rozpor s ust. §8 odst. 2 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu (dále též „OTP“), a tím i s ust. §138a odst. 1 stavebního zákona,
a to ve vzdálenosti ke stavbám manželů Č., kteří to v řízení namítali. Tato vzdálenost nečiní
předepsaných 7 m, ale jen 4 m. Stejně tak důvodný a nerespektovaný byl požadavek paní Č.,
aby bylo přihlíženo k umístění ostatních staveb v sousedství. Tím stavební úřad porušil
zásadu ochrany práv účastníků řízení. Ohradil se proti argumentaci odvolacího rozhodnutí
zastavením jeho řízení, neboť o něm v té době nebyl řádně informován a došlo k němu až
v průběhu odvolacího řízení. Dalším nedostatkem je řešení přípojky do soukromé kanalizace
ing. V. bez jeho souhlasu a řešení garáže jako samostatné. Přesto, že žalobce podal písemně
několik námitek, rozhodl stavební úřad pouze o jedné z nich. Odvolací orgán nerespektoval
základní zásady správního řízení a opomněl napravit zjevné porušení zákona v územním
řízení, přičemž nebyla dodržena ani lhůta pro vydání rozhodnutí a v důsledku jejího
nedodržení došlo ke změně podmínek, s čímž účastníci nebyli seznámeni - proto se také jeho
připomínky nemohly stát bezpředmětnými. Neprojednáním jeho občanskoprávní námitky
došlo k porušení §137 odst. 1-3 stavebního zákona, neměl možnost uplatnit ji u soudu či
dosáhnout mezi účastníky shody. O této námitce pak ani nebylo řádně rozhodnuto. Žalobce
připomněl, že předmětem ochrany musí být i využívání vlastnického práva, které v jeho
případě bylo omezeno, neboť jeho pozemek přestal být využitelný pro jím zamýšlenou
stavbu. V řízení rovněž nebyla hodnocena urbanistická a architektonická hlediska a nebyl
důvod posuzovat lokalitu jako zvlášť ztížené územní podmínky. Formálně pak žalobce vytkl
skutečnost, že územní rozhodnutí účastníkům bylo doručeno bez výkresu, který měl být jeho
součástí, což zvýšilo pochybnosti o konkrétním umístění stavby.
Krajský soud v napadeném rozsudku (v jehož záhlaví sice opomněl uvést osoby
na řízení zúčastněné – ovšem jejich práva v řízení zachoval) uvedl, že procesní námitky jsou
rozhodné jen za předpokladu, že jejich důvodnost vede k závěru o nezákonnosti rozhodnutí.
Žalobci bylo zachováno právo vyjádření se k podkladům. Pokud jde o konkrétně namítané
porušení žalobcových práv, zhodnotil soud odstupovou vzdálenost mezi jeho budoucí
nemovitostí a domem Ing. H. tak, že požadavek na dodržení odstupové vzdálenosti k jeho
budoucí stavbě v právních předpisech nemá oporu. Stav v době vydání územního rozhodnutí
byl v souladu s ust. §8 vyhl. č. 1371998 Sb., neboť navrhovaná stavba je vzdálena
od pozemku žalobce 8 metrů. Námitka, směřující proti garáži, nebyla vznesena ve stavebním
řízení v rámci koncentrační lhůty, tudíž k ní nemuselo být přihlíženo, navíc z žalobcova
tvrzení neplyne, v čem v tomto případě spočívá narušení jeho práv, nehledě na to,
že s ohledem na tvar a charakter pozemku se jedná o vhodné umístění. Námitka
nerespektování ust. §4 odst. 1 a 8 odst. 1 vyhl. č. 132/1998 Sb. rovněž nebyla řádně
specifikována co do jejího obsahu a narušení práv za situace odstupu staveb většího
než 7 m. Z tohoto hlediska je odůvodnění rozhodnutí dostatečné, zejména ve vztahu k tomu,
že tato námitka obsahem odvolání ani nebyla. Námitku žalobcem označenou jako
občanskoprávní proto, že se týká znehodnocení jeho stavby, posuzoval soud ve vztahu
k žalobcovu výslovnému vyjádření v průběhu stavebního řízení a zjištěným skutečnostem
o změně dokumentace neobsahující již terasu ve 2. NP. Soud přisvědčil správním orgánům
v tom, že se jedná o námitku technického charakteru, navíc o námitku značně obecnou,
když nelze z ničeho dovodit, že stavební řešení po změně terasy na nepochůznou střechu
s ohledem na vzdálenost staveb by mohlo do práv žalobce zasahovat. Z hlediska procesního
byl názor žalovaného v rozhodnutí dostatečně odůvodněn. Nedostatek výkresu, který měl být
připojen k územnímu rozhodnutí, rovněž nezasáhl nijak zásadně do žalobcových práv,
neboť výkres byl součástí spisu, s nímž se mohl seznámit, navíc z obsahu odvolání je zřejmé,
že mu jeho obsah znám byl a vycházel z něho při námitkách proti umístění stavby
a odstupovým vzdálenostem. Nedostatek připojení výkresu k rozhodnutí neshledal soud
za důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Rovněž za irelevantní označil námitku
nedodržení lhůt k vydání rozhodnutí, a to pro nedostatek vlivu na zákonnost rozhodnutí.
Z těchto důvodů krajský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost stěžovatel opírá o ust. §103 odst.1 písm. a), b) s. ř. s., tj. o nesprávné
posouzení právních otázek a o nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným,
pro které měl soud správní rozhodnutí zrušit.
Soud podle stěžovatele nesprávně posoudil skutečný význam žalobních námitek,
které je třeba hodnotit ve vztahu k námitkám uplatněným ve správním řízení. Stěžovatel
v územním řízení výslovně požadoval dodržení platných obecně závazných předpisů – vyhl.
č. 137/1998 Sb. To uplatnil při vědomí pochybností o projektové dokumentaci předložené
stavebníkem. Vyhláška o obecně technických požadavcích na výstavbu nepochybně brání
i subjektivní práva vlastníků sousedních nemovitostí, a to např. určením minimální přípustné
vzdálenosti staveb od hranic pozemků. Tento požadavek stěžovatele nebyl ani irelevantní,
ani nadbytečný, neboť umístění stavby je s předpisem zjevně v rozporu, a tedy i v rozporu
se stavebním zákonem. Povinností stěžovatele nebylo uvádět konkrétní příklady ustanovení
vyhlášky, která mají být dodržena, neboť nebyl povinen poskytovat stavebnímu úřadu
poučení o obsahu obecně závazných právních předpisů a nutnosti je dodržovat.
Konkrétně se jedná o tyto rozpory:
- s ust. §50 odst. 8 „OTP“, podle něhož lze umísťovat na pozemku se stavbou RD
garáže a drobné stavby, jen pokud je z prostorových důvodů nelze umístit v domě. V daném
případě bez jakéhokoliv projednání výjimky z tohoto ustanovení a zkoumání naplnění
podmínek daných citovaným ustanovením byla povolena garáž samostatná. Vzhledem
k velikosti domu jistě nebylo vyloučeno vnitřní umístění,
- s ust. §8 odst. 2 „OTP“ nedodržením odstupových vzdáleností od okolních staveb.
Od stavby manželů Č. měla být stavba vzdálena minimálně 7 m a ve skutečnosti bude
vzdálena 4,5 m - ani zde nebyla projednána žádná výjimka ani zdůvodněna nezbytnost
nerespektování předpisu.
Stěžovatel se v průběhu územního řízení domáhal (námitky ze dne 3. 6. a 1. 7. 2004)
komplexního projednání stavby, a to i ve vztahu k těmto předpisům, s nimiž byla projektová
dokumentace ve zřejmém rozporu. Proto šlo o námitky zcela relevantní, stejně tak jako
námitky vznesené v odvolání, jakož i námitky žalobní. Soud se však namítaným rozporem
s „OTP“ nezabýval, neboť neshledal zkrácení práv žalobce. Nepřihlížel k tomu, že dotčení
spočívá v nedodržení předpisů, jejichž respektování se domáhal. Výjimky z „OTP“ by musely
být s účastníky řádně projednány, což se nestalo, a pokud se tak nestalo, byl stěžovatel
zkrácen v možnosti účasti na takovém řízení, jehož účastníkem by jistě musel být s ohledem
na zbytečné umístění dvojgaráže na samé hranici s jeho pozemkem, jenž tak bude stíněn
a znehodnocen.
Nepravdivá je argumentace soudu, že takovou námitku v řízení nevznesl,
neboť ji vznesl právě v rámci požadavku na dodržování předpisů, zejména pak v odvolání.
Hodnocení soudu tak nemá oporu ve skutečném stavu věci, což má zásadní vliv na rozsudek
soudu, který již jen z toho důvodu nemohl žalobu zamítnout. Naopak soud měl rozhodnutí
z tohoto důvodu zrušit podle §76odst. 1písm. b) s. ř. s. bez projednání.
Stejně tak soud řádně nehodnotil dodržení základních zásad správního řízení - §3
odst. 2 spr. ř., neboť účastníkům bylo upřeno právo řádně hájit svá práva a zájmy, vyjádřit
se k podkladům a uplatnit své návrhy. Správní orgány jsou také povinny v tomto směru
účastníkům poskytovat poučení. Pokud v průběhu řízení došlo k tak závažné skutkové změně
(zastavení řízení o návrhu žalobce), měli o tom být účastníci výslovně vyrozuměni
a upozorněni na důsledky z toho plynoucí. Poučení a úřední pomoci se v daném případě
účastníkům nedostalo.
Soud nesprávně vyhodnotil i námitku porušení §50 odst. 8 „OTP“, stěžovatel tuto
námitku nepřímo vyjádřil požadavkem na dodržování všech předpisů a nebyl povinen
ji konkretizovat. Ostatně výslovné uplatnění námitek přicházelo v úvahu právě v rámci
neprovedeného řízení o výjimkách, v němž mu však účast byla znemožněna. Názor soudu
o nedůvodnosti námitky nebyl ničím podložen a byl učiněn bez bližšího zkoumání
„Odklizení“ občanskoprávní námitky o znehodnocení stavby bylo soudem rovněž
nesprávně právně posouzeno. Nejde jen o technické řešení terasy v projektové dokumentaci,
jejíž změnou měla námitka pozbýt opodstatnění. Stěžovatel i poté na ní trval a měla být
dále řešena postupem podle §137odst 1, 3 stavebního zákona. Došlo tak ke zkrácení práv
nedostatkem pokusu o dohodu a k neprojednání postupem podle cit. ustanovení. V tomto
řízení by pak stěžovatel mohl své námitky specifikovat o konkrétní dopady a dosáhnout
případně jejich soudního projednání. Stavební úřad k řešení občanskoprávních námitek
příslušný není a stěžovateli žádný předpis neukládá již před stavebním úřadem
je konkretizovat, a to dokonce bez vyzvání.
Nelze argumentovat tím, že umístění stavby v souladu se zákonem není zásahem
do vlastnických práv souseda. V daném případě totiž nešlo o umístění stavby v souladu
se zákonem, neboť naopak je v rozporu s §50 odst. 8 a §8 odst. 2 „OTP“, a tím
i se stavebním zákonem. V opačném případě by šlo o precedens a návod k obcházení
stavebních předpisů. Jednalo se o tak závažné porušení zákonnosti, že soud měl postupovat
podle §76odst. 1, písm. c) s. ř. s.
V neposlední řadě stěžovatel nesouhlasí s akceptováním absence rozhodnutí o všech
námitkách, neboť to je v rozporu s ust. §39 stavebního zákona. Nepřípustné je vypořádání
pouze v důvodech rozhodnutí. Stěžovatel tak byl zbaven práva odvolat se proti chybějícímu
výroku i účinné obrany. I to mělo jistě vliv na zákonnost rozhodnutí a zkrácení práv
stěžovatele.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že ji považuje
za nedůvodnou a cílící ke znemožnění stavby souseda; se závěry soudu se ztotožnil.
Osoby zúčastněné na řízení nevyužily možnosti podat vyjádření ke kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Podle §39 stavebního zákona v rozhodném znění, stavební úřad v územním
rozhodnutí vymezí území pro navrhovaný účel a stanoví podmínky k ochraně veřejných
zájmů v území; jimi zabezpečí zejména soulad s cíli a záměry územního plánování, včetně
architektonických a urbanistických hodnot v území, věcnou a časovou koordinaci
jednotlivých staveb a jiných opatření v území, požadavky k ochraně zdraví a životního
prostředí a rozhodne o námitkách účastníků řízení.
Územní řízení tak slouží k ověření, že navrhované umístění stavby bude se všemi
shora uvedenými podmínkami v souladu. Vychází z návrhu a z jeho příloh
(§3 vyhl.č. 132/1998 Sb.), územně plánovací dokumentace, z vyjádření a stanovisek
dotčených orgánů státní správy a v neposlední řadě i z vyjádření, případně námitek účastníků
řízení.
Účastníkem řízení podle §34 stavebního zákona jsou kromě navrhovatele i osoby,
jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních
pozemků a staveb na nich, mohou být rozhodnutím přímo dotčena.
O tom, že stěžovatel byl účastníkem stavebního řízení o umístění stavby Ing. H.,
nebylo v řízení pochyb. Je-li účastenství určité osoby (kromě navrhovatele) odvozeno
od možnosti dotčení jeho práv, pak v mezích tohoto možného dotčení práv mu přísluší
výkon účastnických práv a ochrana jeho hmotných práv. To znamená, že vyjádření
a námitky, které je takový účastník v řízení oprávněn uplatnit, se musejí vztahovat k jeho
právům. Je tak vyloučeno, aby se stěžovatel domáhal ochrany práv osob jiných, jejichž zcela
samostatná práva přísluší hájit pouze jim a je jejich věcí, zda tak učinili do důsledků
či nikoli. Pokud tedy stěžovatel kasační stížností brojí proti vzdálenosti umisťované stavby
od pozemku či stavby manželů Č., nebyl k takové námitce oprávněn v řízení územním (kde
ji ani nevznesl), k námitce žalobní (neboť žalobou lze napadat rozhodnutí s tvrzením
zkrácení vlastních práv - §65 odst. 1 s. ř. s.), pokud nebyl k ochraně jejich práv jimi
výslovně zmocněn. Krajský soud proto nemusel danou žalobní námitku (stejně jako žalobní
námitku vztahující se k jiným dotčeným právům těchto účastníků, či účastníků V.), vůbec
řešit.
Z tohoto důvodu se ani Nejvyšší správní soud nebude v tomto kasačním řízení
zabývat porušením zákona, k němuž mělo dojít tím, že umísťovaná stavba v rozporu
s ust. §8 odst. 2 „OTP“ má být od stavby manželů Č. vzdálena pouze 4,5 m, ani námitkou,
že o této výjimce mělo být vedeno řízení.
Navíc pokud jde o námitku nedostatku řízení o výjimkách a porušení procesních práv
stěžovatele s tím spojených - nebyla taková námitka uplatněna v žalobě, aniž by tomu snad
stěžovateli mohlo něco bránit. Taková kasační námitka je proto podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná. Nejvyšší správní soud v kasačním řízení zkoumá zákonnost postupu
a rozhodnutí krajského soudu a jistě mu nelze vytýkat, že nehodnotil námitku, kterou žaloba
výslovně neobsahovala. Nezbytností řízení podle §138a stavebního zákona a s tím
spojenými procesními právy stěžovatele se v tomto kasačním řízení soud nemůže zabývat.
Pokud jde o ostatní kasační námitky tvrdící, že soud nesprávně hodnotil způsob,
jakým s nimi naložil žalovaný, je třeba v prvé řadě vycházet z toho, jaké námitky byly
v řízení řádně uplatněny. Jen vůči takovým se lze totiž domáhat zákonného postupu
a vyřízení. Dává-li zákon v ustanovení §36 odst. 3 stavebního zákona účastníku řízení právo
vznést námitky, a ukládá-li stavebnímu úřadu v §39 o těchto námitkách rozhodnout,
je zřejmé, že se musí jednat o námitky natolik konkrétní, že je možné je jako námitky
rozpoznat a posoudit; to znamená, že jsou vzneseny konkrétní výhrady proti umístění stavby,
jímž může dojít k dotčení práv účastníka námitku uplatňujícího.
Pokud tedy je stěžovatel názoru, že v rámci námitek uplatněných v územním řízení
vznesl všechny námitky, o které opírá žalobu a posléze i kasační stížnost,
nelze mu přisvědčit. Připomenout je třeba, že pro uplatnění námitek platí tzv. zásada
koncentrace řízení, tj., že námitky musí být uplatněny buď při ústním jednání,
nebo ve stanovené lhůtě, nekoná-li se jednání (§36 odst. 1, 2 stavebního zákona) – jistě
jen za předpokladu, že na nezbytnost koncentrace byl účastník upozorněn; v daném případě
tomu tak bylo. Při ústním jednání spojeném s místním šetření konaném dne 3. 6. 2004
však stěžovatel pouze uvedl, že se stavbou souhlasí za podmínky, že budou dodrženy obecně
právní předpisy a nedojde ke kolizi s územním řízením, v němž je projednávána změna
stavby na p.č. 5445/1. Takové vyjádření nelze považovat za námitku proti umístění stavby.
Stavební úřad je sice povinen postupovat v řízení a při rozhodování podle platných právních
předpisů, není však povinen vyhledávat možné střety s budoucí a později navrhovanou
změnou sousední stavby. Ostatně pokud by takto obecně formulované vyjádření bylo možno
považovat za námitku, lze si jen obtížně představit, jak by znělo rozhodnutí o ní v územním
rozhodnutí. Stavební úřad (a ani krajský soud) tak nebyl povinen „rozpoznávat“,
jaké konkrétní námitky by mohly být obsaženy v námitce obecně se domáhající dodržování
relevantních předpisů v řízení.
Další námitka byla vymezena nesouhlasem s umístěním terasy ve vztahu k narušení
soukromí stěžovatelovy stavby. Původně projektová dokumentace předpokládala terasu
ve druhém NP a na základě této námitky byla dokumentace po prvním projednání
přepracována tak, že namísto terasy projekt předpokládal pouze plochou střechu
s nepochůzným povrchem - tedy využití střechy jako terasy tím bylo vyloučeno. I s tím
vyslovil stěžovatel nesouhlas (dne 1. 7. 2004), neboť záměnu povrchu terasy nepovažoval
za řešení své námitky. O této námitce také stavební úřad v územním rozhodnutí výslovně
rozhodl tak, že námitku nepovažoval za občanskoprávní, a zamítl ji proto, že pozbyla
významu v důsledku změny projektu. To lze za dané situace považovat za důvodné.
Stěžovatel ovšem tvrdí, že se jednalo o námitku občanskoprávní, a tudíž mělo být
postupováno podle §137 stavebního zákona. Podle §137 odst. 1 stavebního zákona
je občanskoprávní námitkou námitka vyplývající z vlastnických nebo jiných práv
k pozemkům a stavbám. Stavební úřad je pak povinen usilovat o dohodu účastníků řízení,
pokud námitky překračují pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní
správy; nedojde-li k dohodě, pak za podmínek odst. 2 téhož ustanovení odkáže navrhovatele
či jiného účastníka řízení na soud. Námitka, kterou uplatnil stěžovatel při prvním místním
šetření směřovala proti umístění terasy ve 2. NP, a to z hlediska nepřípustné míry výhledu
na stěžovatelovu stavbu. I když zde bylo namítáno dotčení vlastnického práva stěžovatele,
nejednalo se o námitku stavebním úřadem neřešitelnou, neboť řešení spočívalo v technické
úpravě stavebního projektu, které stavebník akceptoval. Jestliže tedy námitka vznesená
v koncentrační lhůtě směřovala proti umístění terasy ve 2. NP a po změně projektu již terasa
neexistovala, nebyl žádný důvod ani k dalšímu jednání směřujícímu k dohodě ani k odkazu
na soudní řízení. Pokud pak stavební úřad o této námitce rozhodl zamítavě, bylo toto
rozhodnutí zákonné.
Stěžovatel ovšem poukazuje na rozvedení této námitky v odvolacím řízení.
Zde je třeba uvést, že meze odvolacího řízení jsou dány mezemi zásady koncentrace řízení.
Znamená to, že v odvolání nelze vznášet námitky nové, v prvostupňovém řízení neuplatněné,
leda by se jednalo o důsledek znemožnění řádného vznesení námitek postupem stavebního
úřadu (k tomu srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 156/00 zveřejněné
v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 4/02 pod poř. č. 991). Stěžovatel však
v odvolání tuto svou námitku pouze rozvedl ve vztahu k porušení svých procesních práv,
neboť byl názoru, že se nejedná o námitku vyřešenou, a zdůrazňoval nijak nespecifikované
znehodnocení své stavby. S ohledem na tuto nekonkrétnost je třeba vycházet pouze
z konkretizace učiněné v rámci koncentrační lhůty, v níž ostatně nic stěžovateli nebránilo
jejímu řádnému uplatnění. Stěžovatelem tvrzený negativní vliv stavby však, jak výše
uvedeno, byl odstraněn změnou projektu, po níž již bylo dotčení pohledem vyloučeno.
Tak se také s odvolací námitkou řádně vypořádal žalovaný a krajský soud neměl důvodu
tento stav hodnotit jinak.
Kasační stížností stěžovatel výslovně poukazuje na umístění garáže jako rozporné
s ust. §50 odst. 8 „OTP“, podle něhož lze umísťovat na pozemku se stavbou RD garáže
a drobné stavby, jen pokud je z prostorových důvodů nelze umístit v domě. Tato námitka
ovšem nebyla stěžovatelem uplatněna v koncentrační lhůtě, proto nemůže stavebnímu úřadu
vytýkat, že o ní v územním řízení nerozhodl. Pokud stěžovatel již v žalobě tvrdil,
že tuto námitku ve územním řízení vznesl, není to pravdou. Tatu námitku neuplatnil
ani před stavebním úřadem a ani v podaném odvolání, kde by, jak výše uvedeno, byla
přípustná jen za předpokladu znemožnění uplatnění v rámci koncentrační lhůty. Nelze
přisvědčit stěžovateli v tom, že i tato námitka přece byla nepřímou součástí blíže
nespecifikované obecné námitky nezbytnosti dodržování právních předpisů v územním
řízení. Proto nemohl krajský soud žalovanému vytýkat nedostatečné vypořádání s danou
(neexistující) námitkou.
Otázku námitek vznesených stěžovatelem v územním řízení lze uzavřít tak,
že stavební úřad se v územním rozhodnutí výrokem vypořádal s jedinou konkrétní námitkou,
kterou stěžovatel v rámci koncentrační lhůty vznesl, a toto vypořádání odpovídá zákonu.
Stavební úřad splnil svou poučovací povinnost tím, že účastníky upozornil na možnost
námitek a na koncentrační lhůtu, v níž mohou být vzneseny, včetně následků jejího
nedodržení. Poučovací povinnost stavebního úřadu dále nesahá, nebyl proto povinen
žádnému z účastníků napomáhat při vyhledávání konkrétních námitek, které by mohli
v řízení uplatnit. Stejně tak podané odvolání bylo žalovaným do důsledku řešeno,
přičemž nelze říci, že by se, přes jeho obsáhlost, vyznačovalo vyšší mírou konkretizace
co do obsahu námitek. Nejvyšší správní soud proto neshledal v řízení namítané porušení
základních zásad správního řízení.
Stěžovateli lze ovšem přisvědčit v tom, že byl-li situační výkres označen jako součást
územního rozhodnutí, měl být doručen všem účastníkům řízení spolu s rozhodnutím.
Je však třeba souhlasit s krajským soudem, že u takové vady je třeba vážit její vliv
na zákonnost rozhodnutí. Zde lze poukázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 6 A 74/96 (zveřejněné v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 3/02
pod poř. č. 971), nebo na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 56/2004-75 (dostupné na www.nssoud.cz), v němž tento soud vyslovil, že pokud
žalovaný rozsáhlá skutková zjištění soustředil do příloh, které pro účely odůvodnění
rozhodnutí vytvořil, v odůvodnění rozhodnutí na ně jako na součást rozhodnutí odkázal
a spojil s nimi své závěry, je takové rozhodnutí účinně doručeno jen tehdy, jestliže zákonem
stanovenému okruhu adresátů byly spolu s rozhodnutím doručeny i tyto přílohy (§72
odst. 1 s. ř. s.). V daném případě je ovšem situace odlišná. Situační výkres byl součástí
dokumentace, s níž se stěžovatel mohl seznámit a také prokazatelně ve svých podáních
z něho vycházel. O znalosti tohoto výkresu svědčí konkrétní formulace odvolacích
i žalobních námitek ohledně odstupových vzdáleností i námitek týkajících se terasy,
včetně žalobní námitky proti umístění garáže. Je třeba také připomenout, že kopie
předmětného situačního výkresu byla stěžovatelem předložena soudu jako příloha žaloby
(č. l. 21 soudního spisu). Stěžovatel v řízení pouze poukazoval ve svých podáních na to,
že dokumentace předložená v územním řízení se lišila od dokumentace, kterou s ním
stavebník předběžně projednával. Nicméně připustil, že s dokumentací předloženou
v územním řízení se seznámil, stejně jako se seznámil se změnou týkající se terasy.
Proto nebyl důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného soudem pro toto pochybení, neboť jeho
odstranění by nespočívalo ve vydání nového, jiného rozhodnutí, ale pouze z dodatečného
doručení situačního výkresu. Z toho by stěžovatel nemohl vytěžit nic, co nemohl učinit
v řízení tak jak učinil. Proto, i když jde o procesní pochybení stavebního úřadu neodstraněné
žalovaným, lze přisvědčit krajskému soudu v závěru o nedostatku vlivu na zákonnost
napadeného rozhodnutí; jde o vadu, která důvodem pro zrušení rozhodnutí není
Další kasační námitkou je tvrzení, že v průběhu odvolacího řízení proti územnímu
rozhodnutí stavby stavebníka Ing. H. došlo k zastavení řízení o návrhu na změnu územního
rozhodnutí stěžovatele, což změnilo podmínky pro posouzení návrhu. Je třeba poukázat na
skutečnost, že v žalobě toto porušení stěžovatel vytýkal z hlediska nemožnosti seznámení
se s tímto rozhodnutím ostatními účastníky řízení, např. manželi Č. I zde by bylo možno
připomenout, že ochrany dotčených práv se musí každý účastník domáhat sám. V kasační
stížnosti tuto námitku stěžovatel do určité míry modifikuje a směřuje zejména k tomu, že
v důsledku zastavení řízení došlo ke změně skutkových podmínek. K zastavení jeho
územního řízení skutečně došlo v průběhu odvolacího řízení, neboť žalovaný v odvolacím
rozhodnutí konstatuje zastavení stěžovatelova řízení dne 1. 10. 2004 (právní moc
24. 10. 2004), a to z důvodů nedodání potřebných podkladů a současně uvádí, že stěžovatel
již požádal o vydání stavebního povolení podle původního územního rozhodnutí vydaného
v r. 2002. Odvolací rozhodnutí ve věci územního rozhodnutí Ing. H. pak bylo vydáno dne
20. 12. 2004.
V době, kdy podal Ing. H. návrh na zahájení územního řízení, nebyl stěžovatelův
návrh na změnu jeho územního rozhodnutí ještě podán. Nicméně v průběhu územního řízení
již podán byl, a to dříve, než se konalo ústní jednání spojené s místním šetřením o návrhu
Ing. H.. Skutkový stav, který měl být vzat v úvahu v předmětném územním řízení, byl
vymezen stávajícím pravomocným územním rozhodnutím stěžovatele. Nicméně je logické,
že probíhají-li souběžně územní řízení na sousedních pozemcích, je třeba přihlížet
k vzájemným souvztažnostem těchto staveb tak, aby jejich umístěním v budoucnu nedošlo
ke kolizi s právními předpisy. Stěžovatel při ústním jednání dne 3. 6. 2004 nekonkrétní
námitku dovolávající se dodržování předpisů vztáhl k budoucí změně jeho územního
rozhodnutí, u druhé a jediné konkrétní námitky neuvedl, zda směřuje proti původnímu
umístění jeho stavby nebo k umístění navrhovanému, nicméně, pokud návrh, který byl
důvodem námitky, přestal existovat tím, že byla změněna dokumentace, nemohla mít tato
námitka další opodstatnění ani ve vztahu ke stávajícímu ani k navrhovanému územnímu
rozhodnutí stěžovatele. Ve vztahu k této námitce proto zastavení řízení o stěžovatelově
návrhu žádnou skutkovou změnu do územního rozhodnutí ing. H. nepřineslo. Rozhodnutí o
zastavení řízení o stěžovatelově návrhu bylo stěžovateli řádně doručeno a odvolací
rozhodnutí ve věci ing. H. bylo vydáno až po dvou měsících od jeho právní moci. Stěžovatel
netvrdí, že by se v této lhůtě na žalovaného obrátil (a ze spisu to ani nevyplývá) a domáhal
se uplatnění nějakých námitek, které v důsledku toho nově vyvstaly, a které dříve nemohl
uplatnit. Obecně si jistě lze představit, že běží-li souběžně dvě různá územní řízení na
sousedních pozemcích a jedno z nich je zastaveno, může to přinést skutkové změny, pro
které by stavební úřad (žalovaný) musel akceptovat námitky v koncentrační lhůtě nepodané.
V daném případě se tomu však tak nestalo a stěžovatel nejen, že nevznesl po zastavení svého
řízení žádné nové námitky, ale ani netvrdí, jaké námitky by byl vznesl, pokud by k tomu měl
možnost. Uvádí-li v žalobě a kasační stížnosti námitky další oproti námitkám, které vznesl
v územním řízení, jde o námitky, které nebyly vyvolány zastavením jeho územního řízení,
ale mohly být podány v koncentrační lhůty (tedy pouze námitky, které směřují k ochraně
jeho práv a ne práv jiných účastníků řízení, k nimž nebyl a není oprávněn). Ani v případě
odvolacího řízení, které pokračovalo poté, kdy bylo řízení stěžovatele zastaveno a tuto
skutečnost v rozhodnutí žalovaný konstatoval, nedošlo k porušení procesních práv
stěžovatele ani základních zásad správního řízení.
Namítá-li stěžovatel nevhodnost argumentace soudu o nezbytnosti respektovat
umístění stavby v souladu se zákonem, když podle stěžovatele je stavba umístěna v rozporu
s ust. §50 odst. 8 a §8 odst. 2 „OTP“, a tím i se stavebním zákonem, nelze mu dát
za pravdu. Jak výše uvedeno tyto námitky buď v řízení neuplatnil, nebo mu je uplatnit
nepříslušelo. Z hlediska řádně uplatněného dotčení jeho práv rozhodnutí tvrzenými vadami
netrpí. Nad rámec řečeného lze uvést, že řešení a limity, na které stěžovatel poukazuje jsou
řešeními a limity přípustnými a nevytvářejí obecně nepřijatelnou situaci.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud správně posoudil právní
otázku i správně zhodnotil úplnost skutkových zjištění ve správním řízení a neměl zákonný
důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost či vady řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal naplnění tvrzených
důvodů kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu