ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.69.2005
sp. zn. 2 As 69/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Zubkem, se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti
žalovaným: 1) Městský úřad ve Frýdku-Místku, se sídlem Palackého 115, Frýdek-Místek,
2) Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2005, č. j. 58 Ca
9/2004 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým tento soud odmítl jeho žalobu proti
rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek Místek ze dne 8. 10. 2002, č. j. VV/R-2091/02-Vel.
a proti vyrozumění Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27. 1. 2004,
č. j. DSH/10441/03/Do, v přestupkové věci.
Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že proti rozhodnutí Okresního úřadu
Frýdek-Místek, referátu vnitřních věcí ze dne 8. 10. 2002, č. j. VV/R-2091/02-Vel.,
kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu dle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1
písm. i) bodu 1 cit. zákona, podal stěžovatel žalobu již dne 19. 2. 2003 a řízení v této věci
bylo pravomocně skončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004,
sp. zn. 2 As 28/2004, a to tak, že tato žaloba byla odmítnuta z důvodu nevyčerpání řádných
opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Proto krajský soud tuto část návrhu
odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
Ohledně vyrozumění Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27. 1. 2004
krajský soud dospěl k závěru, že se jednalo toliko o sdělení, nepodléhající přezkumu
ve správním soudnictví, a nezpůsobilé svojí podstatou zasáhnout do právní sféry stěžovatele.
Proto tuto část návrhu odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že citované „vyrozumění“ vydané žalovaným
2) má po obsahové stránce všechny náležitosti rozhodnutí vydaného ve správním řízení.
K nepodání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně stěžovatel namítá, že nebyly
splněny podmínky náhradního doručení a že dosud nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by
bylo možno dovodit, že se v den doručování předmětné písemnosti v místě doručení skutečně
zdržoval. V tomto směru především nebyl proveden důkaz výslechem poštovní
doručovatelky.
Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu jako nezákonné zrušit.
Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Soud nejprve konstatuje, že stěžovatel výslovně neoznačil některý z kasačních
důvodů, taxativně vymezených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. S ohledem na podstatu
projednávané věci nicméně připadá do úvahy toliko posouzení naplnění důvodu zakotveného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který představuje ve vztahu k ostatním kasačním
důvodům důvod speciální, jelikož se vztahuje právě na případy odmítnutí návrhu (či zastavení
řízení) tak, jako k tomu došlo v daném případě.
V projednávané věci je především nutno vycházet ze skutečnosti, že Nejvyšší správní
soud se již v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 2 As 28/2004, dostatečně zabýval otázkou
doručení rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, referátu vnitřních věcí ze dne
8. 10. 2002, č. j. VV/R-2091/02-Vel., když dospěl k závěru, že „se stěžovatel v předmětné
době fakticky zdržoval na adrese Dobrá 880 a že proto došlo k doručení předmětného
rozhodnutí okresního úřadu ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 správního řádu. Skutečnost
formálního ohlášení změny trvalého pobytu a popsaný přístup stěžovatele (zejména odmítnutí
přebírat zásilky na pracovišti) soud s přihlédnutím ke všem okolnostem této konkrétní věci
vnímá jako účelovou snahu stěžovatele o ztížení, resp. znemožnění doručení úředních zásilek
v této věci. Takovýto přístup Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat, a to již z toho důvodu,
že základním předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost a spolupráce
správních orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto základního principu je nutno
vidět a hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení. Rovněž v tomto směru je totiž nutno
spatřovat praktické naplnění smluvního pojetí státu, představujícího konsensuální průmět
přesvědčení občanů o nutnosti existence této instituce k ochraně základních práv a svobod.
Ve svých důsledcích by se totiž toto základní paradigma jevilo jako zcela neefektivní, pakliže
by v praxi bylo připuštěno zneužívání jednotlivých procesních institutů k obcházení
a k cíleným obstrukcím, v konečném výsledku znemožňujícím faktické působení práva.“
Proto zdejší soud v citovaném rozsudku v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. dospěl
k závěru, že v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro odmítnutí návrhu
a z tohoto důvodu odmítl žalobu pro nepřípustnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. stejným způsobem, jak následně učinil též krajský soud
v napadeném usnesení, jímž rozhodoval o nové žalobě stěžovatele podané proti stejnému
správnímu rozhodnutí.
Obsahem nyní projednávané kasační stížností tedy stěžovatel ve skutečnosti brojí proti
skutkovým a právním závěrům Nejvyššího správního soudu, což by z logiky věci mělo
znamenat procesní neprojednatelnost takovéhoto procesního prostředku pro materiální
překážku věci rozhodnuté. Protože však se jedná o kasační stížnost podanou proti formálně
samostatnému rozhodnutí krajského soudu, na kterou nedopadá ani kompetenční výluka
vymezená v ustanovení §103 odst. 3 písm. a) s. ř. s. („kasační stížnost je nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem“), není dána procesní možnost pro odmítnutí takto nastavené
kasační stížnosti, nýbrž jen pro její zamítnutí, přičemž z důvodu hospodárnosti řízení Nejvyšší
správní soud ohledně bližších důvodů tohoto zamítnutí v plném rozsahu odkazuje na závěry
vyslovené v citovaném rozsudku ze dne 9. 12. 2004.
Druhou částí svojí žaloby stěžovatel napadl vyrozumění Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje ze dne 27. 1. 2004, kterým bylo stěžovateli sděleno, že jeho podání
(označené jako „odvolání“) bylo s ohledem na jeho obsah posouzeno jako podnět
k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (poznámka soudu: citovaného rozhodnutí
okresního úřadu ze dne 8. 10. 2002) ve smyslu ustanovení §65 správního řádu z roku 1967
a tomuto podnětu nevyhověl. Stěžovatel namítá, že toto vyrozumění svým obsahem
představuje rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je k
žalobě oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých
právech. Toto zkrácení, tj. porušení nebo ohrožení subjektivních stěžovatelových práv,
se mohlo udát buď přímo samotným rozhodnutím nebo tím, že správní orgán v řízení, které
předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, porušil jeho procesní práva. V každém případě
však stěžovatel musí tvrdit zkrácení na svých vlastních subjektivních právech, tj. musí jít
o subjektivní práva náležející stěžovateli (žalobci), a nikoliv osobě třetí.
K tomu nicméně Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury,
od níž v projednávané věci neshledal žádný racionální důvod jakkoliv se názorově odchýlit,
„vyrozumění podatele o tom, že správní orgán neshledal důvody ke zrušení rozhodnutí mimo
odvolací řízení podle §65 správního řádu, je sdělením úřadu, které nepodléhá přezkumu
soudem ve správním soudnictví“ (viz např. rozsudek ze dne 22. 6. 2006,
sp. zn. 6 Ads 84/2005). Jak k tomu totiž zdejší soud uvedl v usnesení ze dne 8. 4. 2003,
sp. zn. 5 A 170/2002, „podle ustanovení §65 a násl. správního řádu je možno přezkoumat
rozhodnutí mimo odvolací řízení. Jde o možnost přezkumu rozhodnutí, které je pravomocné
a dosáhnout tak změny nebo zrušení rozhodnutí. Tento přezkum však není mimořádným
opravným prostředkem jako je obnova řízení, neboť účastníci řízení nejsou legitimováni
k zahájení řízení o přezkoumání. Jedná se o institut, který je zcela v rukou správních orgánů
a je podřízen instanční hierarchii, protože podle ustanovení §65 odst. 1 správního řádu
rozhodnutí, které je v právní moci, může z vlastního nebo jiného podnětu přezkoumat správní
orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který toto rozhodnutí vydal.
Za podnět se považuje informace o tom, že při vydání rozhodnutí mohlo dojít k porušení
právních předpisů bez ohledu na zdroj takové informace. Může se jednat o poznatky z vlastní
kontrolní činnosti správního orgánu nebo o upozornění podřízeného či nadřízeného orgánu,
případně o poznatek z jiných zdrojů. Podnětem je též informace od účastníků řízení, která
může být samostatným podnětem nebo obsahem jiného podání. Zákon ponechává okamžik
zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení na příslušném správním
orgánu. Jestliže správní orgán dojde k závěru, že chybí důvod pro zahájení takového řízení
a podnět podal jiný subjekt (např. účastník řízení), vyrozumí jej o tom. Tento úkon není
rozhodnutím, pokud již správní orgán zahájil řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací
řízení a v průběhu řízení vyjde najevo, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními
předpisy, správní orgán řízení zastaví podle ustanovení §30 správního řádu.“
Z citovaného právního názoru je tak dostatečně patrno, že vyrozumění stěžovatele
o tom, že správní orgán neshledal důvody ke zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení podle
ustanovení §65 správního řádu z roku 1967 nepředstavuje rozhodnutí, napadnutelné žalobou
ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
Lze tak uzavřít, že právní názor obsažený v napadeném usnesení krajského soudu
je plně konformní s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, takže kasační důvod
vymezený ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. nemohl být naplněn, jelikož k odmítnutí
žaloby došlo v souladu se zákonnou úpravou. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel
ve věci úspěch neměl a žalovaným nevznikly náklady převyšující jejich běžnou úřední
činnost. Proto soud rozhodl, že se žalovaným nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu