ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.156.2006
sp. zn. 2 Azs 156/2006 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. S. M. E., zastoupeného JUDr. Jaroslavem
Janečkem, advokátem se sídlem Starodubečská 158/41, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006,
č. j. 46 Az 44/2006 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátovi JUDr. Jaroslavu Janečkovi se u r č u je částkou 2400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 7. 2006, č. j. OAM-697/LE-05-VL-08-2006. Tímto
rozhodnutím byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná stěžovatelova žádost o udělení azylu
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo
přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), domnívá se totiž,
že v jeho věci rozhodoval soud k tomu věcně nepříslušný (Krajský soud v Praze), k němuž
stěžovatel podal žalobu v důsledku špatné informace poskytnuté žalovaným. Odkazuje na
§32 odst. 4 zákona o azylu, který určuje, že soudem příslušným k rozhodnutí o žalobě
je soud, v jehož obvodu je žadatel o azyl hlášen k pobytu. Podle stěžovatele se místem
hlášeného pobytu rozumí azylové zařízení, do něhož je žalovaným umístěn (§77 odst. 1
zákona o azylu). Stěžovatel však v době podání žaloby pobýval v přijímacím středisku
tranzitního prostoru mezinárodního letiště, v detašovaném pracovišti V. P., které je azylovým
zařízením (§2 odst. 7 zákona o azylu). Do tohoto zařízení však nebyl umístěn ministerstvem,
ale policií (§73 odst. 1 zákona o azylu). Přijímací středisko tak nelze považovat za azylové
zařízení, kam byl umístěn ministerstvem, a tedy za místo hlášeného pobytu podle §77 odst. 1
zákona o azylu. Nelze tak aplikovat pro určení místní příslušnosti §32 odst. 4 zákona o azylu,
nýbrž §7 odst. 2 s. ř. s. a příslušným soudem je Městský soud v Praze. Krajský soud tak měl
podle §7 odst. 5 s. ř. s. stěžovatelovu žalobu postoupit soudu příslušnému. Podle stěžovatele
uvedenému nasvědčuje i logický výklad. Přijímací středisko se z hlediska zákona o azylu
nenachází na území České republiky, k tomu odkazuje na znění §73 odst. 2 zákona o azylu
(„Ministerstvo dopraví cizince do jiného ministerstvem určeného azylového zařízení na
území,.....“). Z toho pak plyne, že nelze tvrdit, že cizinec má v České republice hlášený pobyt
v přijímacím středisku a současně že na území České republiky dosud nevstoupil. Stěžovatel
je tedy názoru, že v České republice nemá místo hlášeného pobytu, nýbrž toliko místo, kde se
zdržuje. Rovněž teleologický výklad podle stěžovatele potvrzuje jeho závěry. Dále poukazuje
na to, že svoje přemístění do V. P. považuje za diskriminační, účelové a negující smysl
zákonného soudce. Do tohoto zařízení jsou totiž přemísťovány pouze osoby z Egypta. Podle
stěžovatele tento přesun žalovaný realizuje za účelem, aby o žalobách těchto osob rozhodoval
Krajský soud v Praze, kde trvá řízení výrazně rychleji a zpravidla se stihne ve lhůtě 45 dnů (§
73 odst. 2 zákona o azylu). Uvedený postup žalovaného pak stěžovatel připodobňuje postupu
komunistické státní moci před rokem 1989, která také přidělovala politicky citlivou agendu
pouze spolehlivým soudům a soudcům. Stěžovatel má tedy za to, že řízení o jeho žalobě bylo
zmatečné, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem. Posouzení stěžovatelem
uplatněného důvodu kasační stížnosti ponechal na Nejvyšším správním soudu, avšak proti
nařčení z diskriminace se ohradil. Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých
usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006,
č. j. 2 Azs 40/2006 - 57 (obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tak tomu bylo
i v daném případě, neboť stěžovatelem uplatněný důvod kasační stížnosti (otázka místní
příslušnosti soudu v případě umístění žalobce, který o azyl požádal v tranzitním prostoru
mezinárodního letiště, v přijímacím středisku) nebyl dosud řešen judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud
zabývat zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
(„zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce“), domnívá se, že o jeho žalobě
rozhodoval místně nepříslušný soud a že tato skutečnost způsobuje zmatečnost řízení.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že v době podání žaloby proti zamítavému rozhodnutí
žalovaného (31. 7. 2006) byl stěžovatel umístěn v Přijímacím středisku P.-R., pobočka V. P.
Žaloba byla podána ke Krajskému soudu v Praze, který ji bez nařízení ústního jednání
projednal a rozsudkem ze dne 7. 9. 2006 zamítl.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda v daném případě skutečně došlo
k tomu, že by ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud; dále tím, zda takový postup mohl
vést ke shledání zmatečnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Na otázku, zda lze přisvědčit stěžovatelovu názoru, že rozhodoval místně nepříslušný
soud, odpovídá Nejvyšší správní soud záporně, a to ze dvou souběžně působících důvodů:
za prvé proto, že v daném případě rozhodoval dle názoru zdejšího soudu soud místně
příslušný; za druhé pak proto, že i kdyby se jednalo o soud místně nepříslušný, byla by tato
nepříslušnost napravena mocí zásady perpetuatio fori.
Co se týče odpovědi na otázku, který soud měl být v daném případě místně
příslušným, je třeba nejprve vyjít z obecného pravidla pro určení místní příslušnosti
ve správním soudnictví, jež je zakotveno v §7 odst. 2 s. ř. s. „Nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu,
který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho,
kdo se u soudu domáhá ochrany.“ Pro řízení ve věcech azylu pak zvláštní zákon (§32 odst. 4
zákona o azylu) stanoví pravidlo zvláštní, podle něhož je k „řízení o žalobě místně příslušný
krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení azylu (žalobce) v den podání žaloby hlášen k
pobytu.“ Co považuje zákon o azylu za místo hlášeného pobytu, je stanoveno v §77 odst. 1
tohoto zákona tak, že místem hlášeného pobytu žadatele o udělení azylu je azylové zařízení,
do něhož je ministerstvem umístěn, nebo místo, které žadatel oznámil Ministerstvu vnitra
a s nímž toto ministerstvo vyslovilo souhlas (odst. 2 uvedeného ustanovení). Zákon o azylu
v §2 odst. 7 také stanoví, že „azylovým zařízením se pro účely tohoto zákona rozumí
přijímací středisko, pobytové středisko a integrační azylové středisko (Hlava XI).“
V daném případě stěžovatel tvrdí, že byl sice přemístěn do zařízení ve V. P., že však k
tomuto přemístění nelze přihlížet, neboť nebylo učiněno souladně s §73 odst. 1 zákona o
azylu, a proto měla být místní příslušnost soudu určena výhradně podle subsidiárního pravidla
obsaženého v §7 odst. 2 s. ř. s. S touto argumentací se však zdejší soud nemůže ztotožnit,
neboť neodpovídá smyslu §32 odst. 4 zákona o azylu. Zvláštní místní příslušnost v tomto
ustanovení obsažená má totiž za cíl žalobcům (žadatelům o azyl) „zpřístupnit“ soud, který
bude o jejich věci rozhodovat, a usnadnit jim i při možném nedostatku finančních prostředků,
který by jim komplikoval cestování do vzdálenějších míst, přítomnost na ústním jednání.
Rovněž nezanedbatelnou skutečností zde je požadavek rozložení žalob ve věcech azylu mezi
více krajských soudů, aby nebyl neúměrně přetížen Městský soud v Praze, který by byl k celé
této rozsáhlé agendě místně příslušným podle obecného pravidla (§7 odst. 2 s. ř. s. ). V tomto
teleologickém duchu je také třeba nahlížet na výklad tohoto ustanovení. Pokud by se soud
přidržel přísně gramatického výkladu, který stěžovatel mj. uvádí v kasační stížnosti, bylo by
třeba uvedené ustanovení vyložit skutečně tak, že za místo hlášeného pobytu žadatele je
možno považovat jenom a pouze to azylové zařízení, do něhož byl žadatel umístěn
Ministerstvem vnitra. Nejvyšší správní soud má však za to, že při určení místně příslušného
soudu je rozhodující respektovat smysl výše rozebraného ustanovení a za místně příslušný
označit soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení azylu (žalobce) v den podání žaloby hlášen
k pobytu, přičemž pokud je žadatel umístěn v některém ze zařízení určených pro pobyt
žadatelů o azyl, je nutno určit místní příslušnost soudu podle tohoto místa pobytu, tedy tak,
aby bylo zajištěno, že soud místně příslušný bude pro žalobce i místně přístupný. Určení
místa pobytu přitom nelze obejít tím, že je část jednoho azylového zařízení označena za
pobočku jiného azylového zařízení. Pokud tak byl stěžovatel umístěn v zařízení ve V. P., byly
jeho místem pobytu V. P., a nikoli jiné zařízení, jehož by bylo zařízení ve V. P.pobočkou.
Na aplikaci tohoto obecného pravidla nemůže v nyní posuzovaném případě změnit nic
ani způsob, kterým byl žadatel o azyl do takového zařízení přemístěn, ani fakt, že konkrétně
mezi Městským soudem v Praze a Krajským soudem v Praze otázka rozdílu v přístupnosti
z hlediska umístění vůbec nevzniká. Pokud tedy byl v daném případě umístěn stěžovatel
v Zařízení pro zajištění cizinců V. P., které slouží jako detašované pracoviště Přijímacího
střediska R., bylo to právě toto umístění, které rozhodlo o tom, že místně příslušným byl v
daném případě skutečně Krajský soud v Praze. Nic na tom přitom nemůže změnit poukaz
stěžovatele na skutečnost, že byl do tohoto zařízení umístěn policií, a nikoli žalovaným.
To ovšem na druhé straně neznamená, že by se Nejvyšší správní soud s touto praxí
žalovaného ve všech podrobnostech ztotožňoval, považoval ji za postup lege artis
a akceptoval domněnku žalovaného, že přes přemístění do střediska ve V. P. je na stěžovatele
a na další žadatele o azyl v podobném procesním (i místním) postavení nutno pohlížet jako na
osoby nacházející se stále v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště
ve smyslu §73 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s domněnkou
žalovaného, jež je zjevná z jeho procesního postupu, že stěžovatel je stále v přijímacím
středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a tedy je patrně v postavení osoby, jež
dosud právně nevstoupila na české státní území a nepřekročila tedy státní hranici, kterou je
také mezinárodní letiště ve smyslu §7 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 216/2002 Sb., o ochraně
státních hranic České republiky a o změně některých zákonů (zákon o ochraně státních
hranic). Takováto fikce nevstoupení na české státní území, jež zakládá důvod pro specifické
nakládání se žadateli o azyl v tomto režimu, je sice udržitelná ve vztahu k Přijímacímu
středisku P. – R.; jedná se nicméně o fikci, kterou považuje současná odborná literatura za
problematickou i ve vztahu k osobám, jež v tranzitním prostoru mezinárodního letiště
skutečně jsou, a jež proto nemůže být aplikována extenzivně i na osoby, jež se fyzicky v
tranzitním prostoru mezinárodního letiště již nenacházejí.
Nejvyšší správní soud zde vychází zejména z četné odborné literatury, jež v
posledních letech kriticky reagovala na snahy různých států stanovit specifický režim
zacházení pro žadatele o azyl nacházející se na hranicích daného státu: „Je danou skutečností,
že kdokoli se objeví na hraničním přechodu, přístavu či letišti, octne se automaticky na území
státu a v jeho jurisdikci; právě proto, ve snaze lépe zabezpečit svou suverénní kontrolu,
vytvořily státy řadu fikcí, aby i cizinci fyzicky na jejich území přítomní byli nadále pokládáni
technicky, právně za nevpuštěné.“ (G. Goodwin-Gill, The Refugee in International Law,
Clarendon Press, Oxford 1998, str. 123). Reakce odborné literatury i mezinárodních orgánů
chránících lidská práva byly přitom vesměs ostražité ke všem technikám, jimiž měl být
takový režim zaveden, ať už se jednalo o neúspěšnou snahu australské vlády z roku 2002
zakotvit zákonnou fikci, že zhruba 3 500 ostrovů v okolí Austrálie nelze z hlediska
uprchlického práva považovat za australské území a uprchlíky z různých částí Tichého
oceánu, kteří těchto ostrovů dosáhnou, považovat za uprchlíky na australském území (viz J. C.
Hathaway, The Rights of Refugees under Intenational Law, Cambridge University Press,
Cambridge 2005, str. 172); či o specifický režim mezinárodních přístavů, či právě takzvaných
„mezinárodních zón“ přímo na území státu, jimiž jsou typicky tranzitní prostory
mezinárodních letišť. V odborné literatuře je přitom jasně formulován názor, že „všechna tato
místa – a to včetně tzv. vnitřních vod a moří – jsou zjevně součástí území státu. Žádná slova
a žádné vnitrostátní právo nemůže tuto skutečnost změnit. Z hlediska mezinárodního práva
proto není rozdíl mezi odmítnutím posouzení přiznání statusu uprchlíka u osob přítomných
v „mezinárodních zónách“ či „vyňatých územích“ a tímtéž odmítnutím ve vztahu k osobám,
u nichž je uznáno, že jsou na území státu.“ (J. C. Hathaway, The Rights of Refugees under
Intenational Law, Cambridge University Press, Cambridge 2005, str. 321-322). Je tak
teoreticky možno stanovit pro osoby nacházející se v těchto prostorech, v případě ČR tedy
v tranzitních prostorech mezinárodních letišť, poněkud odlišný režim; nelze
ovšem zapomínat, že se jedná osoby, které – byť dosud nebyly de iure na české území
připuštěny - již jsou de facto na českém území, podléhají české jurisdikci, a požádají-li
o poskytnutí mezinárodní ochrany, je vůči nim veřejná moc České republiky vázána všemi
závazky, plynoucími z českého vnitrostátního a Českou republiku vážícího mezinárodního
práva, včetně mezinárodních instrumentů ochrany lidských práv a práv uprchlíků. Takto
se ostatně k situaci žadatelů o azyl v tranzitním prostoru mezinárodního letiště postavil
i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Amuur proti Francii, ze dne 25. 6. 1996, stížnost
č. 19776/92, v němž konstatoval, že i na osoby v tomto postavení je třeba vztáhnout závazky
smluvních stran Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod
č. 209/1992 Sb.): „Zadržování cizinců v mezinárodní zóně vyvolává omezení na jejich osobní
svobodě, nicméně takové, které není ve všech ohledech srovnatelné s omezením svobody
v centrech pro zadržení cizinců před jejich vyhoštěním ... Legitimní zájem státu zmařit stále
častější pokusy obejít imigrační omezení nesmí zbavit žadatele o azyl ochrany poskytované
těmito úmluvami“ (Amuur proti Francii, §43). Pokud jsou pak tito lidé omezováni na osobní
svobodě, musí být takové omezení a nakládání s nimi souladné s článkem 5 odst. 1 písm. f)
této úmluvy (tamtéž, §49). Ve vztahu k osobám, které fyzicky opustí tranzitní prostor
mezinárodního letiště a jsou přesunuty do jiného ubytovacího místa mimo mezinárodní letiště,
tedy osobám v situaci identické se situací stěžovatele, pak byl v tomto rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ocitován rozsudek Tribunal de grande instance v Paříži z 25. 3. 1992
(cit. rozsudek, §22), který odmítl právní fikci, že by mohl být hotel, v němž jsou žadatelé
umisťováni, považován za „rozšíření“ mezinárodní zóny letiště: „Nebyla prokázána existence
jakéhokoli pravidla vnitrostátního nebo mezinárodního práva, jež by přiznávala jakýkoli
extrateritoriální status části nebo celku zařízení hotelu Arcade – jenž navíc leží mimo území
letiště a za celními hranicemi.“ Situací těchto osob se zabývalo i Parlamentní shromáždění
Rady Evropy, naposledy ve svém Doporučení č. 1475/2000 ze dne 26. 9. 2000, o příjezdu
žadatelů o azyl na evropská letiště, kde stanovilo celou řadu požadavků, jež by podle názoru
tohoto mezinárodního orgánu měly členské státy Rady Evropy vůči žadatelům o azyl
dodržovat. Tyto požadavky by přitom podle čl. 10 bod ii) tohoto doporučení měly být splněny
i u osob, jež se nacházejí v přijímacích střediscích mimo území letiště, do nichž jsou žadatelé
o azyl přemístěni na dobu řízení o určení jejich statusu.
Z výše uvedeného srovnání tedy vyplývá, že problematika právního postavení žadatelů
o azyl nacházejících se v tranzitním prostoru mezinárodních letišť je pod drobnohledem
odborníků i mezinárodních orgánů ochrany lidských práv, a pokud je vůči těmto osobám
uplatňován specifický režim a je vůči nim zachovávána fikce nevstoupení na státní území,
jedná se o fikci poněkud problematickou, tím spíše, pokud by měla být aplikována extenzivně
i na osoby, jež se fyzicky v tranzitním prostoru mezinárodního letiště již nenacházejí. Pokud
je tedy žadatel o azyl přemístěn z přijímacího střediska v tranzitním prostoru mezinárodního
letiště do jiného zařízení Ministerstva vnitra, je nutno na něj hledět jako na žadatele, jenž byl
dopraven do jiného azylového zařízení ve smyslu §73 odst. 2 zákona o azylu, byť se k tomuto
postupu Ministerstvo vnitra rozhodlo z jiných důvodů, než pro překročení lhůt v tomto
ustanovení uvedených. Nelze totiž akceptovat, že by na osobu, o níž je českou veřejnou mocí
nejen rozhodováno ve smyslu zákona o azylu, ale s níž je nadto touto mocí i fyzicky
manipulováno, jež je přemisťována a umisťována do zařízení nacházejícího se několik desítek
kilometrů od mezinárodního letiště bylo nadále pohlíženo jako na osobu, jež dosud
nepřekročila české státní hranice a nedostala se tedy pod jurisdikci našeho státu. Dojde-li tedy
v budoucnu k situaci, že kapacity Přijímacího střediska P.-R. nebudou dostačovat množství
žadatelů o azyl tak, aby byl zabezpečen jejich pobyt v důstojných podmínkách, má žalovaný
jistě možnost rozhodnout o přemístění žadatelů o azyl do jiného azylového řízení ve smyslu §
73 odst. 2 zákona o azylu, v takovém případě ovšem podle názoru zdejšího soudu musejí
nutně nastoupit i ostatní následky, jež zákon o azylu s takovým postupem spojuje. Taková
poznámka má ovšem spíše povahu výzvy směřované do budoucnosti, nemá však žádný dopad
do přezkumu prováděného zde Nejvyšším správním soudem, tak jak je vymezen obsahem
kasační stížnosti.
Jakkoli si ovšem tento postup žalovaného zasluhuje tuto kritiku, je třeba pro úplnost
posouzení na okraj také vyjádřit nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že by v tomto směru
postupoval žalovaný diskriminačně a přepravoval do detašovaného pracoviště V. P.pouze
egyptské státní příslušníky. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že se v
tomto azylovém zařízení nezdržují pouze tito občané, nýbrž ve stejném, ne-li větším počtu i
občané vietnamské, či ukrajinské státní příslušnosti a dále i někteří další (např. státní
příslušníci Ruské federace, Makedonie, Kyrgyzské republiky, Číny či Běloruska).
Z toho tedy v souhrnu vyplývá, že jakkoli se zdejší soud neztotožňuje s argumentací
stěžovatele, nesouhlasí ani s přístupem žalovaného, který je zejména nutno označit za vnitřně
nekonzistentní, když na jedné straně pohlíží na stěžovatele z hlediska jeho procesního
postavení jako na osobu, jež se stále nachází v tranzitním prostoru mezinárodního letiště,
na druhou stranu pak ale zároveň z hlediska určení místní příslušnosti krajského soudu
pro přezkum jeho správních rozhodnutí jako na osobu, jež se nachází v zařízení V. P. Zdejší
soud, který nemůže akceptovat, že by zařízení ve V. P.mohlo být považováno za součást
„tranzitního prostoru mezinárodního letiště“, či za jakousi jeho exklávu, neboť takový přístup
by byl spíše účelovým a nikoli smysl zákona a práv respektujícím výkladem; považuje
stěžovatele za osobu nacházející se v okamžiku podání žaloby v azylovém zařízení
Ministerstva vnitra ve V. P., a toto místo považuje za jeho „místo pobytu“ ve smyslu §77
zákona o azylu. Místní příslušnost určená Krajskému soudu v Praze tak byla určena správně.
I kdyby tomu tak ostatně nebylo, je třeba konstatovat, že za situace, kdy stěžovatel
podal svou žalobu ke Krajskému soudu v Praze, tento se neshledal být místně nepříslušným
a stěžovatel ani žalovaný neuplatnili v průběhu řízení před tímto soudem námitku
nepříslušnosti, byla by i taková vada zhojena uplatněním zásady perpetuatio fori. Podle §105
odst. 1 občanského soudního řádu, které je třeba v souladu s §64 s. ř. s. použít i ve správním
soudnictví (s. ř. s. totiž vlastní úpravu zkoumání místní příslušnosti neobsahuje), totiž zvažuje
místní příslušnost soud před tím, než začne jednat o věci samé, případně k námitce účastníka,
je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníkovi přísluší. Jedná se právě o projev zásady
perpetuatio fori (trvání místní příslušnosti), která vyjadřuje to, že se místní příslušnost jako
podmínka řízení posuzuje podle okolností, které existují v den zahájení řízení, tj. v den podání
žaloby u soudu, a trvá až do skončení řízení. V tomto směru se k aplikaci této zásady vyjádřil
Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 12. 6. 2003, č. j. Nad 52/2003 - 28
(publ. pod č. 27/2003 Sb. NSS): „Zásada trvání místní příslušnosti soudu (perpetuatio fori)
se jako obecná právní zásada užije i ve správním soudnictví. Jejímu užití nebrání skutečnost,
že není výslovně vyjádřena v ustanoveních §7 a §129 a násl. s. ř. s.“ V dané věci
pak stěžovatel námitku místní nepříslušnosti při prvním úkonu neuplatnil a neuplatnil ji ani
později v tomto řízení. Svoji pochybnost o místní příslušnosti krajského soudu poprvé
vyjádřil až poté, co bylo řízení ukončeno, a to zjevně z důvodu krátké doby trvání tohoto
řízení; i kdyby tedy byla jeho námitka důvodná a Krajský soud v Praze shledán místně
nepříslušným, byl by nedostatek místní nepříslušnosti zhojen a nemohlo by se jednat o důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Rozhodování místně nepříslušným soudem by totiž mohlo vést ke shledání
zmatečnosti pouze tehdy, pokud by skutečně vedlo k zásahu do ústavně zaručeného práva
na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právě
na tuto zásadu sice stěžovatel poukazuje, ovšem způsobem zcela nepřípadným, když údajné
porušení této zásady opírá o tvrzení, že přesun žadatelů o azyl egyptské státní příslušnosti
provedl žalovaný účelově, aby založil místní příslušnost Krajského soudu v Praze. K tomu
je třeba uvést, že je sice pravdou, že rozhodnutí žalovaného o umístění žadatele o azyl
do některého z azylových zařízení určuje, který z krajských soudů bude místně příslušný
k projednání případné žaloby proti rozhodnutí žalovaného v řízení ve správním soudnictví;
pokud by však žadatel o azyl shledával, že takto určený krajský soud není způsobilý o jeho
žalobě nezávisle a podle práva rozhodnout, nabízí se mu dostatek procesních nástrojů, jak
takovou hrozbu odvrátit. Takovými nástroji jsou, kromě výše zmíněné námitky místní
nepříslušnosti, například námitka podjatosti proti jednotlivým soudcům daného krajského
soudu (§8 s. ř. s.) či návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu (§9 s. ř. s.). Není tedy
na místě, aby stěžovatel „oklikou“ a ex post brojil proti tomu, že postup žalovaného poškodil
jeho procesní postavení v řízení před krajským soudem, když se mu v předpisech procesního
práva nabízel dostatek nástrojů uplatnitelných v odpovídající chvíli a směřujících přímo
do průběhu soudního řízení, jež by odvrátily hrozbu nezákonného řízení, kterou by stěžovatel
případně cítil.
Navíc nelze přehlédnout, že okolnosti, v nichž stěžovatel spatřuje porušení svých
procesních práv, lze takto hodnotit jedině optikou negující základní hodnoty spravedlivého
procesu. Stěžovatel totiž opírá svou nespokojenost s tím, jaký krajský soud nakonec v jeho
věci rozhodoval, pouze o námitku, že doba řízení u Krajského soudu v Praze je výrazně kratší
než doba řízení u soudu městského. Taková námitka je ovšem zcela nepřípadná. Smyslem
a cílem soudního řízení je pro jeho účastníky získat spravedlivé soudní rozhodnutí, a to bez
zbytečných průtahů. Požadavek na rychlost soudního řízení vyplývá nejen z obecné
skutečnosti, že pouze včas získaná spravedlnost je skutečnou spravedlností, ale i z práva
každého na projednání své věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, jež je zakotveno
jak na úrovni ústavní v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tak na úrovni
mezinárodní v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud
tak stěžovatel spatřuje poškození svých práv v tom, že bylo o jeho věci rozhodnuto relativně
rychle, lze takový postoj snad lidsky pochopit jeho touhou po splnění podmínek obsažených v
§73 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, nelze jej však schválit a přijmout, neboť účelově obrací
klady soudního řízení v zápory. Poukázat lze rovněž na ust. §56 odst. 2 s. ř. s. ukládající
soudu přednostní vyřizování těchto věcí a dále na skutečnost, že rychlost řízení byla kladně
ovlivněna i žalobcovým výslovným návrhem (obsaženým v jeho žalobě) na rozhodnutí věci
bez nařízení jednání ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.
Pokud pak stěžovatel, když zmiňuje rychlost a „spolehlivost“ Krajského soudu
v Praze, používá přirovnání k soudním praktikám v období nesvobody před rokem 1989,
jedná se o paralelu nevhodnou, ba nedůstojnou, zejména při vědomí řady obětí socialistického
soudnictví v tomto období, a omluvitelnou snad jedině stěžovatelovou neznalostí
společenského kontextu, v němž jako Egypťan takové přirovnání učinil.
V daném případě tak nezbývá než uzavřít, že postup žalovaného v tomto a obdobných
případech není lege artis, jak bylo podrobně vyloženo a zdůvodněno výše, tato skutečnost
však nemůže vzhledem ke všem okolnostem zabránit tomu, aby výsledné umístění stěžovatele
v azylovém zařízení ve V. P. mohlo zákonně založit místní příslušnost Krajského soudu v
Praze. Jakkoli je tak pochopitelné určité rozhořčení stěžovatele z postupu žalovaného v té
části, v níž bylo i zdejším soudem výše zkritizováno, není akceptovatelné přesměrování
tohoto rozhořčení na Krajský soud v Praze, tím méně pak námitka o jeho místní
nepříslušnosti, která s ohledem na okamžik a souvislosti svého učinění musí být chápána jako
účelová. Zmatečnost rozsudku krajského soudu proto nelze shledat a důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tak neobstojí.
Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn žádný ze stěžovatelem uplatněných důvodů,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokátovi za jeden úkon právní služby – převzetí a příprava věci částkou
2100 Kč a náhradu hotových výdajů částkou 300 Kč v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky
č. 276/2006 Sb., celkem 2400 Kč [od 1. 9. 2006 totiž nabyla účinnosti vyhláška
č. 276/2006 Sb., která novelizuje vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak, že za úkony učiněné
advokátem po uvedeném datu, mu náleží odměna a náhrada již podle vyhlášky
v novelizovaném znění (čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu